Ještě před pár dny silně mrzlo a pak napadl sníh, který už mnohde zase roztál. Ještě je půda tvrdá tak, že z ní bolí nohy, a neprorazila ji ani ta nejsilnější a neodvážnější sněženka, ale přece... Cosi je ve vzduchu, co nám ženám nedá klidu a poňouká nás tu k malému poskočení, tu k zasněnému pohledu do kytičkového katalogu a či k rozhořčenému pohledu na váhu. Zpytavě hledíme do skříně a do přihrádek ve svém psacím stole. Jsme náhle plni touhy po změně, a protože do zmrzlé půdy petrklíč nezasadíme a v jarních kalhotách by nám byla zima, i kdybychom se do nich nakrásně dostaly, vrhneme se odhodlaně na úklid toho, na co se před vánoci nedostávalo času, sil a chuti.

Již před pár lety jsem objevila Marii Kondo. Ženu japonsky drobnou a útlou, která však dokázala pohnout světem nepořádku a chaosu. Pravda, v mnoha domácnostech je považována za novodobého Koniáše a je v klatbě, protože si dovoluje doporučovat, abychom se zbavovali i knih, ale já k ní chovám sympatie. Její přikázání „jestliže to nemáš rád, pošli to dál nebo to vyhoď“ mi pomohlo zbavit se pocitu viny, když jsem pro charitu balila úplně nový krásný svetřík, který jsem kdysi dostala pod stromeček a který jsem nedokázala nosit, protože mi byl kdovíproč nesympatický. A další, téměř netknuté oblečení, které jsem si nakoupila sama, přestože jsem někde v zátylku cítila, že je to šlápnutí vedle nebo že do toho stejně nezhubnu.

Marie mě naučila, že zásuvky jsou lepší než police a že když si do obého ještě vložím krabice, vejde se mi tam víc věcí a jsou přehlednější. Tím se mi povedlo ve velké skříni krásně uvolnit širokou a hlubokou zásuvku a nacpat ji celou látkami, když ke mně doputovalo od spolutchýně několik velkých igelitek nacpaných léta skladovanými štůčky i zbytky látek. Tak to sice Marie asi nemyslela, ale co už?

Stěhování a Marie mi pomohly vytřídit vybavení kuchyně, oblečení své a částečně i Vaškovo, několikastupňovou selekcí prošly i knihy, ale na potřeby pro mé šití a další tvůrčí činnost je i Marie krátká. Ještě víc než rok po stěhování mám ve dvou vysokých skříních Billy z IKEA uloženo spoustu věcí jen provizorně a v mnoha malých i větších krabičkách, takže vůbec netuším, co kde mám, a v devíti „obrazovkových“ skříňkách mám neuspořádané látky.

Tedy už jen částečně (no, bohužel stále ještě z větší části), protože v rámci předjarního ošívání se snažím látky utřídit, přežehlit a přeskládat. Jde to pomalu, látek je moc a musela jsem si nejdřív kvůli lepšímu uložení ušít látkové koše, ale snažím se. Chvílemi, hlavně když ráno svítí sluníčko a mám před sebou zdánlivě bezbřehý den, propadám optimismu a už vidím nejen srovnané látky, ale i barvy a nitě, a dokonce znovu přebrané oblečení, ale navečer jsem ráda, když se mi podaří zastrčit do skříňky jeden koš plný látek od jedné barvy. Ufff!

Je zvláštní, že zrovna tuhle časově i jinak náročnou práci dělám na začátku roku, ve kterém bych se chtěla zbavovat dalších „musím“. Vlastně o tom přemýšlím už pár měsíců. Ale vadí mi, jak jsou látky neuspořádaně a neúsporně složené. Vadí mi to tak, že si je chci srovnat. Musím si je srovnat, protože bych to stále měla v hlavě. Zabíralo by mi to tam místo, jako deset let nenošené šaty ve skříni. Je to něco, s čím by se dalo v pohodě existovat, kdybych byla jiná. Vlastně je to trochu zbytečné, protože pořádek v látkách funguje jen do prvního šití, ale nemůžu si pomoct.

Taková „musím“ jsou zřejmě v pořádku. Něco je třeba udělat, aby vzniklo nějaké přívětivé a přehledné uspořádání nejbližšího okolního světa, aby se dalo jít dál, aby se dalo na něčem stavět, aby se člověk neutápěl v neustálém hledání. Horší to je s „musím“, která si na sebe člověk nabalí, protože má pocit, že to od něj okolí očekává. Pokud tomu tak je, bývá to proto, že člověk své okolí na něco navykl. Často v období, kdy mu ta či ona činnost nebyla zatěžko a dokonce ho bavila. Jenže takové činnosti mívají tendenci bobtnat a zmnožovat se, takže se časem mohou stát neúměrnou zátěží. Někdy mívá okolí tendenci to nevidět, ale zdá se, že neméně často dochází k tomu, že i když je okolí všímavé a vstřícné, někdy se bráníme přestat to či ono dělat, protože bychom se museli vzdát pocitu vlastní důležitosti či dokonce nepostradatelnosti.

Asi by si každý měl čas od času probrat nejen skříně, spižírnu a dílnu, ale - přesně jak to radí Marie Kondo, měl by si obrazně vzít do ruky každou svou činnost. Prohlédnout si ji pořádně ze všech stran a zapřemýšlet, jestli je to stále ještě něco, co mi přináší do života radost. A pokud ne, tak se zamyslet nad tím, zda je vůbec nutné ji dělat, nebo zda by alespoň nešla dělat způsobem, který by nám méně vadil. Nejspíš si hodně lidí v první chvíli řekne, že jsou věci, které změnit nejdou. To je pravda, ale většinou lze změnit alespoň něco a lze k nim jinak přistupovat.

Moc bych nám to všem přála. Aby se nám ten před-předjarní úklid podařil. Ve skříních i v duši.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz