14.4.2021 | Svátek má Vincenc


PSI: Psi a sníh

21.12.2020

V jakési euforii, že v Praze v noci na 4. 12. 2020 napadly asi 2 cm sněhu, jsem si sedla k notebooku a v následujících řádcích zavzpomínala na všechny naše hafany, jak to se sněhem měli oni a my s nimi.

Jako děti jsme s bráchou sníh zbožňovali. Když jsme byli malí, bývalo ho ještě každou zimu, minimálně aspoň na chalupě nad Libercem, dost na to, abychom se v něm i s naším prvním kníračem Ferdou vždycky pořádně vyřádili. Ferda byl pro každou legraci, ale při dovádění ve sněhu se v něm mísila ta čirá radost z bílé nadílky i se zodpovědností vůči nám. Pro Ferdu jsme totiž cca do 10 let byli prostě „štěňata“, na které je nutno dohlížet, a on si to vzal tzv. za své. Když jsme se vyklopili na bobu, běžel nás zachraňovat a my ho s bráchou zlobili a vyklápěli jsme se i schválně. Ferda nám na to skočil ale jen jednou, a pak už vždycky přesně poznal, kdy to na něj „filmujeme“. To jsme pak mohli ve sněhu ležet kdovíjak dlouho, a s Ferdou to nehnulo. Seděl nahoře na kopci s paničkou (naší mamkou), anebo si pod sněhem hrabal myši.

Lituji, že tehdy ještě nebyly digitální foťáky a na bobovačku na kopec nad chalupu nikdo nenosil ani klasický foťák. Možná, že někde nějaké foto je, každopádně já však o něm nevím a mrzí mě to.

Ale i u nás v Praze býval v zimě sníh, když jsme byli děti, a chodívali jsme rádi s kamarády sáňkovat na golfové hřiště, které máme takřka „za bukem“. Golfový klub to toleroval a spousta dětí, pejsků, ale i dospělých z okolí tak měla o zábavu postaráno. Ferda si ve sněhu hrabal myšičky anebo se honil za námi na sáňkách. A šel-li s námi bobovat náš dědeček, sedl si někdy do bobu sám, Ferdu si dal na klín a sjel s ním kopec taky. Od nikoho jiného by si Ferda něco takového líbit nenechal, ale s dědou byl „jedna tlapka“ a myslím, že si tu jízdu i užíval, protože k dědovi nastupoval na klín při dalších opakováních už sám.

Když jsem pak na „golfáč“ za sněhem chodila už s Akínkem, buď jen tak na procházky anebo na běžky, Akínek taky strašně rád lovil myšky. Ovšem on měl jinou taktiku než hrabání. Jeho styl velmi připomínal lišku. Pokaždé nejprve důkladně čenichal na daném místě, pak se odrazil, vyskočil do vzduchu a skočil do sněhu šipku po čumáku.

Aki jde na myši

Aki jde na myši

Často udělal doslova stojku a přední polovinou těla zmizel v závěji, aby se po chviličce vynořil s úplně bílou hlavou, většinou bez myši, ale naprosto spokojený. Toto chování Akí předváděl i na požádání na povel „myšička“.

A když pak z kočárku odrostla moje dcera a začali jsme ji taky vozit na sáňkách, Akínek se nechal i zapřáhnout a svou malou parťačku vždycky aspoň kousek táhl. Občas ale naskočil na bob sám a nechal se vozit.

Aki na bobu

Aki na bobu

Nejoblíbenější Akínkovou sněhovou zábavou hned po myškaření byl „snowboarding“ na plechové misce (takže vlastně „snowbowling“? :-). Tou miskou se dalo současně krásně házet jako létacím talířem, takže hra začínala tím, že Akí přinesl mističku v hubě (někdy i plnou sněhu, který si do ní sám nabral) a já mu ji hodila jako talíř. Akí si ji otočil tak, aby do ní mohl nastoupit předními tlapami, zadními se odstrkoval a jezdil po zledovatělém sněhu. Stejně tak ale miloval tu misku dnem vzhůru honit po ledu jako „puk“ a ječet na ni.

Aki a miska.

Kdo chce misku zmrzky?

Akimu se zadrhla miska - nejede to!

Občas se Akimu jeho „snowbowl“ zasekla a to se vždycky začal nahlas rozčilovat, že to nejede…

Když k nám z útulku přibyl Griffča, ukázalo se, že i on je velkým milovníkem sněhu. Protože předtím, než se dostal k nám, evidentně spíše živořil, než žil, nezajímaly ho zprvu ani hračky a všechno se postupně učil. Ale když napadl sníh, bylo vidět, že z něj má radost. S Akím v něm hrozně řádili, honili se, hopsali po sobě, že rázem ze dvou, víceméně černých psů, byli najednou téměř bílí. A Griffča tu první zimu, co byl u nás, také projevil konečně trochu zájem o aport, když s chutí začal běhat za hozenými sněhovými koulemi, ačkoli míčky předtím víceméně ignoroval.

I s Griffčou jsme pak rádi chodívali na golfáč, ale museli jsme být opatrní a nepouštět ho do závějí. Jeho spondylózou stižená bederní páteř a zadní nohy s DKK 2/4 tím náročným pohybem trpěly, takže pro něho zkrátka nebylo, aby honil páníčka s dcerkou na sáňkách z kopce. To bylo dopřáno jen Akímu a já s Griffčou čekávala na kopci. On byl ale rád všude, kde mohl být s námi. Když se to trio pak vrátilo za námi nahoru, vždycky je všechny nadšeně přivítal.

Aki a Griffča si hrají
Aki a Griffča si hrají
Aki a Griffča si hrají

Někomu to bude možná připadat hrozivě, ale Akí s Griffčou na sebe sice otevírali huby, ale byla to jen hra – divoká, ale hra. Jó to byly časy…

No a fousisko Eda? Ten si toho sněhu za svůj téměř 6letý život ještě moc neužil. Když tak uvažuji, tak vlastně pořádný sníh na bobovačku, na niž už jsme šli i s Edou, byl v zimě, kdy mu bylo nějakých 9 měsíců. A pro pubertální fousisko bylo pochopitelně největší zábavou lovit svou malou paňku při svištění z kopce, ideálně ji přitom vyklopit, ukrást jí kulicha a lítat s ním ve sněhu. Malá paňka už ale tehdy nebyla taky žádné ořezávátko, takže si nic nenechala líbit. Samozřejmě ale skočila Edovi „na špek“ a začala se za ním honit anebo se o kulicha přetahovat, pokud byla zrovna dost rychlá. (Máma nebo babička přece upletou nový.)

Žížalopes

Eda se taky zkoušel klouzat stylem přední za sebe, zadní za sebe, čumák vpřed… ale ouha, moc to nejede…

I Edu ale bavilo tahat malou paňku na bobu. Když ji ještě tahal Akínek (ten vážil 27 kg), měla ona nějakých 14 kg. Když ji začal tahat Eda, už to byla pomalu stejná váha jako má od svých sedmi měsíců i on, tj. 20 kg. A když to srovnám, tak Eda má buď nesrovnatelně větší sílu, než měl Akínek, anebo mi Akí jen to svoje maximum nikdy nepředvedl.

Eda tahač

Eda tahač

Každopádně pamatuji, že když jsem šla jednou zledovatělou a zasněženou ulicí s Akím i Griffčou na dvoj-vodítku, přímo před nosem jim z křoví vyběhla kočka a těch téměř 60 kg automaticky zabralo vpřed, že jsem to i na ledu ustála, hafany usměrnila a pokračovali jsme dál. Když jsem se pak o několik let později ve stejné situaci ocitla s pouhými 20 kily fousiska, seděla jsem rázem na zadku a odjela ještě pár metrů, než se mi podařilo alespoň zastavit. Nabrat ztracenou rovnováhu i sebedůvěru už tak snadné nebylo. Tehdy pubertální fousisko si vesele vrtělo ocáskem, hopsalo po mně „jéé super hra… srandááá“, pochopitelně ukradlo i mého kulicha a děsně se pak divilo, že řvu „fůůůj“ a hrát si odmítám. Tehdy jsem na celé té situaci neshledala vůbec nic pozitivního. Dnes s odstupem cca 4 let si říkám, že těch pozitiv tam bylo hned několik: pes ztratil zájem o kočku a zajímal se o mne, já si nic nezlomila a i toho kulicha jsem zachránila.

Puboš fousisko

Puboš fousisko

A když teď napadl ten poprašek, měla jsem zrovna dovolenou a ihned tedy vyrazila s fousiskem na výlet. Sice jen po okolí, ale nějakých 10 kilásků to být mohlo. Nad Prokopským údolím v Praze 5 je vodní nádrž Asuán, do níž teče potůček a podél něj je krásná procházka. A zrovna na louce u toho potoka chytnul Eda tzv. „rapla“ a najednou v tom sněhu začal lítat a válet se, jak jsem ho při tom viděla naposledy, když byl štěně. Jak mu to klouzalo, udělal pár kotrmelců, pak hned zase přiletěl ke mně, vlepil mi fousatou hubičku a zase lítal kolem. Chvíli jsme se takto honili, na chvíli vykouklo i sluníčko a my byli šťastní jako malí.

Edův zasněný pohled do dáli

Edův zasněný pohled do dáli

Po honičce byla žízeň, ale do potoka hluboko

Po honičce byla žízeň, ale do potoka hluboko

Tak už zmáčkni tu spoušť, studí mě zadek

Tak už zmáčkni tu spoušť, studí mě zadek

Asi bychom si takto hráli spolu déle, ale ze zatáčky se vynořila paní s velkým psem na vodítku u nohy a s náhubkem, takže jsem si raději Edu přivolala a vzala si ho také k noze. Najednou mi přišlo líto, že už je ta bezstarostná chvíle čiré radosti pryč. Nepřátelské vrčení přes náhubek toho velkého psa, když kolem nás procházel, mě zase rychle vrátilo ze snění zpět na zem.

Zimu nemám moc ráda, ale když napadne sníh a do toho vysvitne sluníčko, zažívám zvláštní pocit štěstí už jen z toho, jak se ve slunci ledové krystalky třpytí. A když je přitom ještě možnost koukat se na bezstarostné psí hrátky nebo být přímo jejich součástí, tehdy i zimu miluju.

A protože jsem úplně náhodou objevila jednu fotku, která mě moc potěšila, na závěr si tu dovolím vzpomenout dva naše kamarády – neúnavné dogtrekaře, kteří i v zimě a sněhu spolu nachodili stovky kilometrů – Rendu a jeho Zarinka. Zarinek byl choďák do nepohody, a s Akínkem jsme vždy vítali příležitost moci s ním a jeho páníkem Rendou někam společně vyšlápnout. Akí a Zarinek si byli v lecčem podobní. Dneska už na ně můžeme jen s láskou vzpomínat, neb už se spolu dávno honí po lukách psího nebe.

Akí a Zarinek s páníčkem na společném výletě

 Akí a Zarinek s páníčkem na společném výletě… už ani nevím kam, ale bylo tam krásně, protože všechny výšlapy, které jsme společně absolvovali, byly moc fajn.

A na úplný závěr jedno zimní „přáníčkové foto“: Ať Vám na Vánoce všem zlaté prasátko přinese štěstí a v tom nadcházejícím roce, ať Vám pěkně „dupou králíci“ :-) A hlavně, všem v novém roce hodně, hodně zdraví a s tím spojené svobody…

Prase a králík pro štěstí

Ať už nemusíme trčet doma zavření... Bohužel tohle prasátko i králíček zavření byli, ale jen za plotem. Oproti jiným králíkům a prasátkům se taky měli vlastně moc dobře – mohli si běhat aspoň po zahradě.

Eda přeje dobrý nový rok

Eda přeje dobrý nový rok

Foto: Eva Zvolánková

Eva Zvolánková Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!