21.2.2020 | Svátek má Lenka


VIDEOČLÁNEK: Trixiina nová hračka – poník

27.6.2015

Trixie miluje jízdu autem. Příprava k její odpolední procházce už má zaběhnutý rituál. Manžel vyvede Trixie ven a já v domě pustím kočky z „vězení“ – naší ložnice, kde byly tři hodiny zavřené. Manžel na mě čeká před domem, kde Trixie u chodníku „honí auta“. Je samozřejmě na vodítku a většina projíždějících řidičů už tuhle scénku zná. Někteří přibrzdí, někteří ne. Ale všichni s úsměvem zamávají, a pokud se blíží na naší straně, pro jistotu přejedou na vedlejší pruh. Pro Trixie je to jasně zábava, a jelikož se nám nikdy nepodařilo ji honění aut odnaučit, vzdali jsme to.

Když je čas nastoupit do auta, Trixie si ještě musí na trávě zacvičit. Překulí se na záda a dělá žížalu. 

Vyvaluje se celoročně, vynechá pouze tehdy, když je tráva mokrá po dešti. Teprve pak nastoupí a vyjedeme. Trixie sedí na sedadle spolujezdce, se zájmem sleduje okolí a jízdu si užívá. Proto se po procházkách nevracíme rovnou domů, ale křížem krážem projíždíme ulicemi naší čtvrti. My získáme přehled, co je kolem nového, a Trixie si užívá jízdu.

Pro odvoz odpadu tu máme skvělou městskou službu. Lidé mohou během týdne vyhodit k chodníku svého domu cokoliv rozbitého či nepotřebného. Tedy věci, které nepatří do běžné popelnice a které se odvážejí zvlášť. Třeba rozbité spotřebiče, nábytek, staré koberce. Městská služba pak během pondělí a úterý vše odveze. Tedy to, co ještě k odvozu zbylo, co si někdo jiný už nevzal. Díky našim zajížďkám se i nám párkrát něco „od chodníku“ hodilo. Naposledy letos v dubnu.

Trixie s novou hračkou



Vraceli jsme se z procházky delší trasou a u jednoho domu byl vedle směsi vyhozených věcí opřený poník. Dětská hračka, které dítko možná už odrostlo nebo o ni ztratilo zájem. Možná byl poník původně houpací a rozbilo se mu houpadlo. Možná měl kdysi sedlo, ohlávku a uzdu. Teď tam stál sice odstrojený, ale stále hezký, nepotrhaný poník. Nejprve jsme ho minuli, ale pak jsem řekla choti, ať zacouvá zpět. Že si poníka vezmeme domů jako hračku pro Trixie. Když neuspějeme, následující týden ho k chodníku postavíme my.

Manžel zastavil těsně u poníka a v ten moment Trixie zpozorněla. Ač nehybná hračka, Trixie okamžitě rozeznala, že u chodníku stojí „zvíře“. Vyskočila jsem z auta, poníka sebrala a šoupla vedle sebe na zadní sedadlo. Trixie úplně ztratila zájem o okolí, začala poníka očichávat, šťouchala do něj a snažila se vecpat ke mně na zadní sedadlo. Naštěstí jsme to domů měli už jen kousek.

Trixie bydlí v garáži našeho vedlejšího domu a po procházce se do ní vrací (aby kočky mohly na zahradu). Když jsem poníka vynášela z auta do garáže, Trixie vyváděla tak, že mě málem porazila. Poník je skoro stejně velký jako ona, ale je lehký (jen 3 kg) a velmi nestabilní. Stačí malé šťouchnutí a kácí se, asi býval opravdu houpací. Má ale silnou kostru a měkký krk, který umožňuje otáčení hlavy do stran. A právě to se Trixie moc líbilo, poník jí musel připadat více živý. 

Obíhala ho, naskakovala na něj a otírala se mu o celé tělo. Chudák poník při každém Trixiině doteku padal na bok a já ho nestačila stavět na nohy. Tak jsem přinesla dvě velké tvárnice a zasadila do nich poníkovy nohy. Teď už zůstal stát a statečně odolával Trixiiným nárazům.

Poník se Trixie stal víc než hračkou, stal se jejím kamarádem. Kdykoliv po procházce vpouštím Trixie do garáže, jako první ho běží ducnutím pozdravit. Pravda, její prvotní nadšení už pominulo, ale kdyby tam poník nebyl, určitě by ho hledala. A co víc, Trixie získala němého parťáka k psím sumo zápasům na zahradě.

To je ovšem třeba poníka nejprve vynést z garáže. Trixie se tomu vždy snaží zabránit, přestože ví, proč to dělám a co ji čeká. Sotva poníka vytáhnu z tvárnicového upevnění, Trixie kolem mne hopsá a snaží se mi ho vyrazit z ruky. Ale sotva ho venku postavím na trávu, radostně se k němu vrhá pak „spolu“ zápasí do úplného vyčerpání (tedy Trixiina). Dlouho byl její nejjistější „hmat“ zakousnutí se do ocasu. Pak poníkem smýkala po trávníku, převracela ho a občas se jí ho podařilo i postavit na nohy.

Poník musel mít ocas k tělu opravdu pevně přišitý, protože odolával smýkání (1 – 2x týdně) přes dva měsíce. Trixiino zápasení ráda pozoruji, takže když jsem jednou zaslechla nezaměnitelné „ryc“, věděla jsem, co se stalo. Trixie poníkovi doslova natrhla... no víte co. Já bych určitě nedokázala ocas našít zpět dostatečně pevně a tak poník zůstal bezocasý. Trixie to ale nevadí, jen musela změnit styl zápasení. Místo za ocas teď poníka tahá za nohy nebo za hlavu. Vyčerpá ji to rychleji, ale ona je nezmar a hned tak něco nevzdá.


Když po zápase odnáším poníka zpět do garáže, Trixie hopsá vedle mne, kdybych se náhodou rozhodla poníka odnést jinam. Jakmile jejího kamaráda upevním zpět do tvárnic, uštědří mu přátelského ducana, ráda, že ho má zase „doma“.

Foto: autorka. Ještě více si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes


7 tipů, jak zatočit se stresem
7 tipů, jak zatočit se stresem

Doba se neustále zrychluje. Často se za celý den nestíháme ani zastavit. Přitom stačí změnit pár návyků a objevit díky nim krásu pomalejšího tempa, relaxaci a prožitek přítomného okamžiku.