Na počátku byla drzost, s níž jsem se Liky v srpnu 2017 zeptala, zda má někoho na fotočlánek na příští rok, a současně se nabídla, že bych ho ráda dělala. V tu dobu ještě nebyl náš byt v Netřebicích hotový a zdaleka nebylo jisté, že se ještě do konce roku stihneme přestěhovat. Ale byla jsem na tom tak, že jsem tak daleko vůbec nebyla schopná uvažovat. Příslib fotočlánku pro mě tehdy nejspíš byl určitým ukotvením v budoucnosti. Taky jsem si říkala, že by bylo hezké, kdybych si zdokumentovala svůj začátek v novém bydlišti.

Měla jsem tedy představu, že budu objevovat okolí a že se fotoaparát stane mým stálým a milým společníkem. Velice rychle jsem ovšem zjistila, že bezprostřední okolí obce tvoří pole, sem tam protnutá bahnitou polňačkou. Že je to tu placatě placaté a taky že je brzo tma a že já jsem po všech peripetiích souvisejících se stěhováním docela dost vyčerpaná. Ale slib je slib, tak jsem začala hledat na internetu zajímavosti a určovat v mapě, co že je to za dva kopce, které jsou ve zdejší krajině odevšad k vidění, a která ves následuje za kterou.

Začala jsem si všímat. I když seriál měl být o proměnách krajiny, fotila jsem i detaily, které mě zaujaly. Za první měsíc jsem měla asi tři a půl tisíce fotek, kterými jsem se probírala tři dny. Denně dvanáct patnáct hodin. Zařekla jsem se, že už to tak nedopustím, ale dopustila jsem. Každý měsíc to bylo to samé, jen těch fotek ubývalo. Možná proto, že už pro mě všechno nebylo úplně nové, možná proto, že jsem došla k závěru, že jeden záběr stačí udělat pětkrát, nemusí to být desetkrát, abych našla jednu fotku nerozmazanou. A křivé fotky jsem se naučila rovnat, když bylo potřeba, tak jsem v počítači ladila barvy i světlo. Ale to až v posledních měsících.

Zahrada 2018

Byla jsem doma, vytvářela zahradu a snažila se srovnat sama sebe. Snažila jsem se zpřítomnit a být tady a teď. Což pochopitelně bylo v rozporu s nutností nashromáždit během měsíce dost zajímavých snímků. Naštěstí mě zdejší kraj okouzlil natolik, že mi nebylo zatěžko projíždět po silničkách, zastavovat při jejich okraji, vylézat z auta a s nadšeným ácháním fotit širý prostor. Krásné nebe. Kouzelné západy slunce. Odrazy stromů a mraků ve vodě. Bolest starého židovského hřbitova pod Chotucí i krásu a sílu umírajícího třešňového sadu na jižním svahu Oškobrhu. Chotuc i Oškobrh jsem si zamilovala.

Nižší vrchol Oškobrhu

Objevila jsem si pro sebe oázu víly Netřebky. Tady se tomu říká „Pod skálou“. Zřejmě tu bývala malá strž, dvě tři prohlubně vedle sebe. V jedné zůstala voda a ten zbytek se stal už kdoví kdy skládkou. V prosinci, kdy jsme se nastěhovali, proběhl velký úklid toho místa, jak jsem se později dozvěděla. I tak bylo znát, že se tam dlouho odkládalo všechno možné a z byvší prohlubně se stala skoro rovina. Už se tam snad nový nepořádek neobjevuje, alespoň já jsem ho nezaznamenala, i když na některých místech v okolí ano. Je mi z toho smutno.

Rybníček víly Netřebky

Oáza víly Netřebky už pro mě zůstane oblíbeným místem, kde jsou stromy, voda a na jaře se tam krásně poslouchá šumění větru i zpěv ptáků. Těch oblíbených míst mám víc a vím, že je budu navštěvovat, i když je možná ani nebudu fotit. Nebo ne tolik. Uvědomila jsem si, že pro sebe to focení až tak moc nepotřebuju. Možná nějaký detail, možná občas nějaké zvláštní světlo, pokud si teda nezapomenu foťák doma. Ale spíš se budu snažit si ta místa užít. Pobýt na nich, ztišit se. Protože teprve pak člověk vidí a slyší zázraky.

Každopádně jsem ale tomu ročnímu „povinnému“ focení svého nového kraje velice vděčná. Objevila jsem místa, která bych, jsa pecivál, třeba ani neobjevila, nebo je objevila až mnohem později. Takhle už mám vtisk, mám náskok. Loni mi utekl koberec kvetoucích pampelišek, letos si ho ujít nenechám. Bylo to tím, že jsem hodně času trávila na zahradě a někdy jsem byla tak unavená, že jsem sotva zvládla dojít těch pár kroků za ceduli a fotit západ slunce. Kdybych neměla černé svědomí, často bych nikam ani nešla a ochudila se o spoustu krásy. To je další pozitivum, které mi focení pro fotočlánek přineslo.

Západ slunce na Chotuci

Práce na zahradě mi brala víc času a sil, než jsem předpokládala. Proto jsem fotila spíš nárazovitě, než průběžně. Dávala jsem snímky i z míst, která jsem navštívila. Fotila jsem svou zahradu i své šití. V jistém smyslu se můj fotočlánek vlastně stal tím, čím asi od počátku měl být. Dokumentem o prvním roce mého nového života.

Kdybych fotila ještě v bývalém bydlišti, bylo by to jiné. Věděla bych, které místa stojí za to sledovat v průběhu času. Nejspíš bych konečně měsíc po měsíci dokumentovala život starého pařezu, který jsem několik let sledovala při procházkách s Ankou. Nejspíš bych se taky pokusila objevit mně dosud neznámá a zajímavá místa.

Ale jedno by zůstalo společné. Určitě bych stejně jako při focení v novém bydlišti našla plno nečekané krásy a radosti z toho, že se můžu pokusit ji zprostředkovat ostatním a ukázat jim, že půvab každého místa začíná a končí v mysli a srdci toho, kdo je pozoruje a kdo v něm žije rád.

Přeji svému nástupci (či spíš snad své nástupkyni?), kterému tímto symbolicky předávám veslo, aby během roku s fotoaparátem v ruce objevil nový půvab míst, která miluje, i těch, která mu snad během času trochu zevšedněla. Těším se na poznávání nového kraje i na nové poznávání autora letošního fotoseriálu.

Vave

Červenec 2018 na Poděbradsku

P. S. Jak jsem již avizovala, ráda bych k pohádkám o víle Netřebce občas vracela. Teď ale ještě spí a odpočívá a sní o jarním sluníčku a svém motejlovi. Tak ji nechci budit.

P.P.S. Napadlo mě, že jako definitivní tečku za svým fotoseriálem udělám ještě jedno fotoalbum snímků z místa, které jsem fotila nejčastěji, které mám asi nejraději a na kterém budu v budoucnosti trávit nejvíce času. Jsou to snímky, které dokumentují přeměnu jednoho pozemku v zahradu. Mou zahradu.

Foto: Vave. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo zde přímo na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/