Ája jako štěně.

Vše začalo jednoho ne moc hezkého (i když slunného) dne, kdy nám uhynula naše dalmatinka Bekina. Měli jsme vybrané plemeno i chovatele, tak jsem volala, zda nemá volnou fenku fleta. Měl, hned několik. Po dvoře lítalo několik štěňat, vedla je temperamentní divoška s klacíkem v tlamičce.

Nemohu říci, že by to byla láska na první pohled. Nemohla jsem si vybrat, protože jsem je měla rozmazané, jak jsem vzpomínala na starou Bekinu. Tak chovatel hrábl do klubka, vytáhl Áju a se slovy „tahle se k vám má“ mi ji podal. Byla to jeho nejlepší volba.

Ája dorůstající.

Z Áji rostla temperamentní psí slečna. Protože jsme ji chtěli uchovnit, byl čas s ní složit psí zkoušku dospělosti, ověření vloh. Na psím táboře jsme zjistili, že náš fletí živel je ohromně talentovaná fena. Takže i když jsme nikdy lovecký výcvik neplánovali, začali jsme s Ájou cvičit.

 Byla šikovná, ale někdy svéhlavá. Já byla nezkušená. Takže jsme udělali spoustu chyb, ale povedlo se nám složit první zkoušky, pak druhé, ty dokonce s titulem CACT.

Ája úspěšná.

Chovatel si z nás dělal legraci, že ještě dva tituly a máme šampiona práce. Podívala jsem se na něj, jako by zešílel. My, naprosto nezkušení, myslivostí nedotčení, přece nemůžeme pomýšlet na nejvyšší mety. No Ája byla jiného názoru. Přišel druhý i třetí titul, pak všestranné zkoušky, kvalifikace na šampionát retrívrů MSR a tam 7. místo. Seznámili jsme se s místní mysliveckou komunitou a začali chodit do bažantnice na hony. Na kachny i na bažanty. Chodila s námi deset sezón, naposledy ještě v 11 a půl letech.

Výstavně se celkem vyvedla, a když jsem se ji naučila předvádět, měla i úspěchy. Sice podle její nálady, protože jeden čas nastupovala buď jako královna a získala titul, nebo jako znechucená lemra a odcházela s velmi dobrou. Ale šampiona udělala snadno.

Ája s první dcerou Ginny.

Odchovala tři vrhy štěňat, v každém byli psi úžasní a úspěšní. Dvakrát odchovávala štěňata se svou dcerou Ginny, dokonce je i kojila a starala se o ně jako druhá máma. Všechna štěňata do života přivítala, olízala. Většinou je i pečlivě vychovávala. Dožila se i svých pra pravnoučat, vlastně již páté generace našich fletů.

V kynologii zaučovala i dceru Báru, byla první pes, se kterým šla Bára na zkoušky. V pozdějších letech učila vůdcovským dovednostem i další zájemce, byla putovní pes. Pokud měl někdo pamlsky a aport, byla Ája pro každou špatnost.

Především ale byla moje. Ke stáru už nerada chodila s jinými lidmi, vracela se ke mně. Snažila jsem se ji nezklamat.

Ája ve společnosti.

V těžkých chvílích mého života to byla ona, kdo mi položil hlavu do dlaní a svým pohledem říkal „no tak, bude zase líp“. V říjnu onemocněla a diagnóza byla chronické selhání ledvin. Přiměřené věku, nic mimořádného, ale neléčitelné. Ája byla bojovnice a postupně jsme i tento boj vybojovali. Vrátila se do kondice alespoň tak, že byla schopná chodit na procházky a užívat si život. Chutnalo jí jíst, byla veselá a spokojená. Ale věděli jsme, že bojujeme jen o půjčený čas.

Vybojovali jsme čtyři a půl měsíce. Najednou se ze dne na den začala zhoršovat, hůř dýchala, a když se ráno nemohla zvednout a s posledním vypětím sil zalezla do vzdáleného kouta zahrady, bylo jasno. Nemohu jí odepřít poslední službu. Dne 8. 3. 2018, něco přes dva měsíce před třináctými narozeninami, jsem ji nechala uspat. Doma, na pelíšku, na kterém odpočívala několik let.

Ája, poslední foto s pra pravnučkou.

S těžkým srdcem píšu rozloučení s Ájou, kamarádkou, báječnou fenou, matkou rodu, a jen tak mimochodem šampionkou krásy, práce i veterán šampionkou. Fenou, která si prosadila, že jsme jí umožnili prací naplněný život s námi a ve smečce. Která nám ukázala nečekané stránky života a přinesla spoustu zážitků. Fena, která mne mnohokrát naštvala, ale jen jednou opravdu zarmoutila. Díky za celý tvůj život, Ájo.

Foto: zdroj Eva Ž. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.