V Dejvicích jsem nasedla do metra a byla jsem ráda, že až na Flóru můžu sedět a jen zírat před sebe. Proto jsem si hned nevšimla, že se mě snaží hypnotizovat jeden z cestujících, který stál kousek ode mne. Zaregistrovala jsem ho, až když jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kde jsme. Neznámý muž v klobouku a brýlích se na mne vesele culil a pomrkával.

Na můj udivený pohled přidal ještě významné: "NO, NO..," z čehož mi asi mělo být jasné, o co jde. Pomalu jsem zavrtěla hlavou a snažila se vybavit, kdo by ten neznámý šibal mohl být.

"No…nevíš?" pokračoval muž neodbytně a já jsem reagovala podivně a nesmyslně. Sundala jsem si brýle a upřeně jsem hleděla na teď nejen neznámé, ale také značně rozmazané rysy tazatele.

Budiž mi omluvou, že mě vyvedla z míry jak začínající chřipka, tak tento podivný spolucestující. Brýle si běžně sundávám, když sedím ve vlaku, čtu si a chci kouknout na krajinu venku. Díky každodennímu dojíždění do práce je to pro mne činnost relativně častá a dělám ji automaticky a bez přemýšlení. Teď jsem tedy nepřemýšlela zcela určitě.

K mému překvapení si však muž, který se teď přesunul přímo nade mne, taky sundal brýle, zazíral a zase si je nandal. Zřejmě moje nesmyslné gesto považoval za nějaké identifikační znamení, nebo mi ukazoval tvář bez brýlí, abych ho lépe poznala. Nevím. "Omlouvám se, opravdu nevím..." odpověděla jsem na jeho povzbudivá gesta.

Muž se ke mně sklonil a zahučel mi do ucha: "Zemřel ti manžel." Bylo to zajímavé sdělení, ale nevylekal mě. S Jirkou jsem chvíli před tím telefonovala a byl evidentně v pořádku. Muž ale, jak se hned ukázalo, mluvil o dávné době před třiceti lety, kdy zemřel můj první manžel, protože pokračoval. "Byl jsem s ním na škole a tebe jsem učil. Ty jsi Kyzlinková." V tom měl určitě pravdu a vzhledem k tomu, že do metra nastoupil taky v Dejvicích, byla pravděpodobná i vazba na zmiňovanou školu - VŠCHT, kterou jsem absolvovala v roce 1970.

Po tomto senzačním odhalení mé totožnosti mi oznámil, že musí vystoupit a vzápětí tak skutečně učinil. "Nazdar!" zavolal na mne ještě ze dveří. I já jsem pípla svůj nazdar a přemýšlela jsem, proč se mi za celou tu dobu můj asi bývalý učitel snažil vysvětlit kdo jsem já a nepředstavil se. No, třeba na něj taky lezla chřipka, nebo byl vyčerpán dáváním zápočtů. O vánocích si odpočine.

Dojela jsem na Žižkov, v pořádku vyzvedla kalendáře a sešla dolů na Olšanské náměstí na tramvaj. Vedena touhou potěšit se v nemoci a zároveň vytvořit doma sváteční atmosféru, koupila jsem si u stánku vánoční hvězdu. S hvězdou v pytlíku jsem nastoupila do tramvaje, kam kousek za mnou obtížně vylezla i usměvavá babička. Tvářičky jak jablíčka, modré nevinné oči, usmívala se na všechny kolem a usadila se zády po směru jízdy hned u předních dveří, aby nemusela chodit daleko.

Chvíli po babičce usměvavé ale nastoupila i babka, kterou evidentně někdo chvíli před tím naštval. Kulhala, a tak naše usměvavá babička ochotně vyskočila ze svého místa, aby uvolnila místo hned nad schody a ušetřila kolegyni pár kroků. Přitom se ale, při své snaze vyhovět, usadila na další sedadlo, které bylo otočeno po jízdě. To zřejmě neměla dělat. Naštvaná babka ve svém belhání strnula a v očích, které upírala na babičku dobračku, teď měla výraz takové nenávisti a zloby, že se babulka celá schoulila do sebe, vstala a vrátila se na své původní místo. Pokoušela se vysvětlit, že byla vedena dobrým úmyslem, ale marně.

Pro nenávistnou babku byla momentálně nepřítel číslo jedna, který ji chtěl připravit o kvalitnější sedadlo v tramvaji a to jí stačilo. Hodná babička několikrát během jízdy zvedla hlavu a chtěla něco podotknout, ale její protějšek ji pokaždé zmrazil zlým pohledem. Babička se celá seschla, v očích měla slzy a začala se jí klepat bradička. Měla jsem hrozný vztek a chuť ji bránit. A tu nepříjemnou osobu, která deptá očividně hodné a bezbranné stvoření, nějak ztrestat. Celá jsem zčervenala a srdce mi tlouklo až v krku. Trestat nemůžu, ale můžu třeba trochu potěšit. Pozitivní čin je nakonec vždycky lepší. Dám jí alespoň svoji vánoční hvězdu, třeba jí to udělá radost.

Když jsme se blížili k Masarykovu nádraží, strčila jsem nešťastné babičce do ruky pytlík s květinou a řekla jí, ať se raději zase usmívá, že jí to sluší víc. A většina lidí, že je hodných, tak ať se už netrápí. Babička na mne nejdřív udiveně koukala a nevěděla, co se děje. Potom se ale tak rozzářila, že by jí sluníčko mohlo závidět, já jsem vystoupila a mávala jsem jí ještě do tramvaje. Babička mne ale neviděla. Byla skloněná k vánoční hvězdě, usmívala se na ni jak na živou bytost a zase to byla ta usměvavá babička, tvářičky jak jablíčka, jen ty modré oči byly po srážce se zlobou ještě trochu červené. Ale zářily zase dobrotou jako dřív.

V dobré náladě jsem došla na první nástupiště, odkud mě měl odvézt vlak domů. Tam jsem se způsobně zařadila mezi cestující, kteří čekali, až se vlak, který přijel od Pardubic pozdě, konečně vyprázdní. Stáli jsme, uhýbali vystupujícím a čekali. Všichni až na jednu. Byla to dáma docela korpulentní, na zádech podivný čtvercový batoh, v každé ruce jednu veletašku a šla.

Nekoukala nalevo ani napravo a skoro bych řekla ani dopředu, protože bez ohledu na davy valící se z vlaku a hrozny lidí čekající na nástup u každých dveří, kráčela vpřed se sebedůvěrou známého ledoborce Krasin. Nevěřícně jsme zírali na tenhle přírodní úkaz, od kterého odpadávala část pošlapaných cestující stranou, část byla přes hlasité protesty vystrkána zpět do patra vagónu. Téhle hmotě v pohybu nešlo prostě odolat.

Na kolik exotů může člověk narazit při cestě z Dejvic přes Žižkov na Masarykovo nádraží? Přišlo mi to najednou všechno nějak šílený a praštěný a začala jsem se hlasitě a neovladatelně smát. Většině čekajících taky začaly pusy poškubávat a koutky se stáčely samy od sebe nahoru. Když jsme konečně nastupovali, vypadali jsme jako parta, co se vrací ze společného výletu. Nakonec i srážka s tupcem může lidi načas spojit a udělat jim alespoň na chvíli dobrou náladu.