Předchozí díl najdete zde.

Dneska – tedy pro čtenáře včera, to jest 29. 5., by slavil narozeniny můj taťka. Tak dnešní Rodinné stříbro věnuju jemu, speciálně jeho vojančení (:o)).

Náš tatínek byl drobný modrooký blonďatý chlapeček a tak by si člověk řekl, že vojna nebude nic pro něj. A ono ne, na vojnu vzpomínal vždy s jiskrou v oku.

Tablo z tatínkovy vojny: „Najdi Petroša!“

Mám před sebou fotku tabla, kde je nadpis Praha-Čestlice 1955. Nikdy jsme se nebavili o tom, u jakého vojska byl, ale předpokládám že u protivzdušné obrany (je něco takového? Logo, co by tomu odpovídalo, je na tom tablu). Vždycky mi říkal, že byl u moravského pluku, kde všichni, až na velitele, byli Moraváci (ale na netu k tomu nemůžu nic najít).

No nic, tak milý tatínek narukoval a snažil se přežít přijímač. Jednou tak opět ráno stáli na cvičáku, i přiklátil se tam staršina a: „Kdo z vás je kuchař?!“ „No co, vařit umím,“ pomyslel si hoch. „Dyť svářečka patří do základní výbavy opraváře zemědělských strojů,“ a drze prohlásil: „Hlásím, já vařím!“

A tak zbytek vojny prožil v kuchyni. A když jsme pak doma zadělávaly na knedle (my holky), nikdy neopoměl připomenout, že: „To když jsem já vařil knedle pro čtyři sta vojáků, tak jsem hnětl dvě knedle naráz!“ Ale už nikdy nám to nechtěl ukázat (:o)). Ovšem podle všeho vařil excelentně, protože velitel si vždy posílal pro nášup a paničky oficírů si pro ty jeho vyhlášené knedle chodily k nedělnímu obědu (jak mi právě připomněla Maruška).

Detail tabla

Ovšem knedle, ty klidně udělal navíc, ale řízky, ty byly přesně napočítané na vojáka. Jenže, jak už to tak bývá, najde se nějaká velící svině, která klidně ty řízky vojákům sežere. „No počkej, já ti dám!“ procedil přes vousy Petroš. A když si příště přišla ona šarže pro nášup, dostal řízek přes celý talíř... akorát že pod tou strouhankou nebyla krkovička či kýtička, ale dobře uleželá náčeňová hadra. A víte, že z toho neměl ani žádné opletačky?

Kuchyně u roty sousedila s tělocvičnou, kam si taťka, jakožto věrný člen Orla, chodil tu skočit přes kozu, tu se zhoupnout na kruzích. I viděl ho tam jeden z velitelů a pak při každém cvičení vojáků byl povolán kuchař, aby v bílé zástěře ukázal, jak se skáče kůň na šíř.

Tatínek s největším kamarádem Fanou P.

„A když sme byli v palpostu, tak tam bylo tolik snihu, že sme museli prohazovat cestičky, abysme se dostali na latrínu. A tam sme měli takovýho velikých kocúra, kterej sedával na střeše a čekal, až kolem něj nekdo pujde, a pak mu skočil za krk. A to byla taková váha, že dycky sme spadli do tej závěje kolem chodníčku!“ (:o)).

Jinak je jasné, že v tom množství mladých mužů se sem tam našel i nějaký... podivín. Například Krupica. Krupica byl, no ne zrovna nejostřejší tužka v penále. Podle všeho (a taťkových řečí), to byl úředně uznaný blb, ale vojenské řády, tak ty uměl na první dobrou (;o)).

„Ten měl tak velikú hlavu, že nebylo možný na ňu sehnat lodičku!“ pravil tatínek. Tož lodička byla malá, ale co boty? V palpostě při cvičných střelbách z děla (ano, tak to by mohl být v té protivzdušné obraně) se stalo veliké neštěstí – prostě to dělo nějak poskočilo a hňáp Krupicovi, který se tam motal, rovnou na nohu. Při představě, co mu to s tou nohou udělalo, polovina obsluhy omdlela, druhá polovina se snažila panicky dostat dělo z končetiny. Akorát Krupica stál a usmíval se jak měsíček na hnoji, protože... no protože si vtipně pořídil boty o tři čísla větší.

Po ukončení bojů v palpostě se celá rota stěhovala zpátky ku Praze a vojáci začali nasávat, kulturu začali nasávat! A tak chodili na hodnotná pěvecká vystoupení Chladila a Simonové, do které byli všichni zamilovaní. A proto, když se po mnoha letech tatínkovi narodila poslední princezna, tak dostala jméno Yveta – po Simonce! (:o)))

Tak milý tatínku – všechno nejlepší k narozeninám ti za všechny tvé holky přeje tvoje vlastní Simonka, teda Yvetka – YGA

Foto: archiv Yga.