27.5.2022 | Svátek má Valdemar


ČLOVĚČINY: Rodinné stříbro (4)

25.4.2022

Předchozí díl najdete zde.

Je na čase vás seznámit s ostatními členy naší rodiny – a myslím tím hlavně naše bratrance a sestřenice. Tak z které strany začneme – třebas těma Tondovýma...

Lidka Tondova

Strýc Tonda byl taťkův o šest roků starší brácha a náhodou bydlel ob jeden domek od nás. Teta Anežka byla tichá žena, ale strýc veselá kopa.

„Strýcu, vy ste ten největší cigán na světě,“ a sahala jsem mu na nos, jestli ho má měkký, když se se mnou o něčem dohadoval (a to on se rád).

Měli tři děti – bohužel, nejstarší Alenka se v necelých třech letech utopila v Luži; následovala Lidka (o rok starší než naše Mánička) a nejmladší byl Jirka (o rok mladší než naše Danuška).

Tak nějak to u nich bylo, že Irka byl lehce protežovaný chlapec a za všechno mohla Lida, takže křiku u nich bývalo, že je bylo slyšet po celém řádku.

Například dostali dohromady jeden meloun, který si poctivě přesekli na polovinu – Lidka si ukrojila krajíc a zbytek si schovala napříště, kdežto Irka si meloun snědl na posezení. Večer si šla Lida pro další kus SVÉHO melounu a hrom do toho, ve špajzce se na ni smál vydlabaný škorbel ještě se lžící – Jura jí ho potajmu sežral.

Irka Tonduj

A už se za ním hnala s řevem, ten zas s řevem před ní utíkal – no prostě křiku jak v opičím ráji. A nejlepší na tom bylo, že když si Lidka stěžovala rodičům, tak jí bylo řečeno, že za a) si ten meloun měla taky hned sníst a za b) přece by mladšímu bráškovi neupírala kousek ovoce...

Všichni kolem jsme už byli na tyhle hlasité sourozenecké rozepře zvyklí, tak když se zase jednou ozývalo od Tondů úpěnlivé: „Pomóc, pomóc...“, tak si sousedka Galka mysleli, že se zase děcka mezi sebou perou. Jenže tenkrát Lida spadla do sklepa, zlomila si ruku a nemohla se od tama sama dostat, a tak v tom sklepě musela počkat, až se teta vrátí z kolchozu dom.

Mamka měla dva sourozence. Strýc Frantik bydlel o ulici níž (cesta k nim byla pro mne vždycky malé dobrodružství, protože se muselo jít ze sklepů takovou úzkou, docela prudkou stezičkou) a i jeho žena Jarka byla nenápadná a tichá. Též měl tři děti – nejstarší dcera Jana, následoval Jara a nejmladší Franta.

Jara, Jana a Frantik (Ema) Pápežovi

Jana byla jako jediná z blízké rodiny uznána naší mamkou natolik zodpovědnou, že mohla vozit po Vrbici v kočárku malou Yvetku (což jí mé starší sestřičky měly hodně za zlé). Nejmladší Franta chodil do třídy s naší Máničkou a díky svému příjmení dostal příhodnou přezdívku (Papež = Jeho Eminence = Ema). Myslím, že tak mu říkali i mnozí učitelé (:o)).

No a konečně se dostáváme k děckám z Podivína – teda k dětem mamčiné sestry Štěpánky, takto naší kmotřenky.

Kmotřenka Štefka byla o patnáct let starší než naše mamka, tudíž její děti byly mamce věkově hodně blízké, skoro jako sourozenci. Nejstarší Joža, pak jediná dcera Jindřiška (a přirozený vůdce tlupy) a dva výlupci Jara a nejmladší Vlastik. O jé, s těmi byla jiná zábava.

Kmucháček byl krejčí a nějaký čas po svatbě bydlel na stovce – obecní barák naproti škole, kde jednu polovinu obývali právě kmucháčci a druhou polovinu řídící Procházka s rodinou. Učitelův syn Luděk byl o něco starší, ale děcka Knápkovy měl strašně rád – zbožňoval, když ho malý Jara oslovoval Tudinka Páči. Ale to obrovské zklamání, že se Jarin přes prázdniny naučil už mluvit a tvrdohlavě si stál na svém, že žádný Tudinka, ale Luděk Procházka! „Néé, já jsem Tudinka Páči, řekni to!“ Kdepak, Jara už to tak nikdy neřekl (:o)).

Indra, Jara, Vlastik a Joža z Podivína

Jejich byt na stovce byl docela malý – dvě světnice – jedna ložnice a jedna obytná kuchyň, ve které byla i kmucháčkova šicí dílna a večer po rozložení tabule (to byl takový zvláštní kus nábytku – ve dne stůl, v noci postel) i postýlka pro všechny čtyři ratolesti. Večery probíhaly tak, že kmotr šil a děcka měla spát – ale kdeže, byly jak pytel blech. Když nepomáhala vlídná ani méně vlídná napomenutí, tož se kmucháček zhoupl na židli a prásk krejčovským metrem do duchny. To bylo poslední upozornění...

Náš kmucháček byl něco jako světec (aspoň v očích naší mamky) – nekouřil, nepil, za ženskýma se neotáčel, děcka nebil. Jediná jeho neřest byla ta, že nad všecko miloval hraní hospodského mariáše. To chlapi chodili v neděli po mši na karty a kolikrát zapomněli, že mají hlad a mají se dostavit ke svátečnímu stolu.

Kmotřenku to strašně žralo, ale žádná domluva nepomáhala... až jednou zase v neděli dávno zvonilo poledne a hlava rodiny nikde. Tož co, přece nenechá muže hladem – nabrala do konvičky (bandasky) lukšovej polívky (vývar s nudlemi), vtiskla konvičku do ruky Indřišce (která byla a stále je hlavou tohoto spolku), kluci se popadli za ruky a vyšli do ulic – teda do hospody. To bylo pozdvižení, když toto procesí dorazilo k hracímu stolku, Jindra vysoko zvedla ručičku s polívkou a: „Maminka ti posílá oběd!“ Od té doby už kmucháček na karty ani nepáchl.

Posléze se kmucháčci odstěhovali do Podivína a z kmucháčka se stal velmi uznávaný krejčovský mistr v břeclavském Vkusu, avšak na Vrbici a naši rodinu nezanevřeli. Velice často k nám jezdívala právě Jindřiška a kradla děcka. Totiž brala si Marušku a Danku na prázdniny. Zásadně jezdila ve všední den, a než dojel taťka z jézédé dom, už byl dům bez děcek. Taťka to neměl rád a mamce vyčítal: „Proč jsi je zas pustila?“ Na to mamka odvětila: „A co jsem měla dělat, jenom jsem se otočila a už jsem viděla na kopečku jenom Indřin drdol!“

(Poznámka: o prázdninách v Podivíně bude určitě ještě nějaký díl, ty si zaslouží samostatné povídání.)

Zatímco nejstarší Joža se záhy oženil, Jindřiška a mladší kluci tak nespěchali. Hlavně Jara s Vlastikem si uměli užívat života a v Podivíně byli dost nechvalně známými osobnostmi. To víte, byla éra hipísáků (pravda, u nás o něco později než v ostatním světě), takže městem chodili kluci Knápkovi bosky, v ustřižených riflích (o kmucháčka se pokoušel vždy infarkt – tolik krásných tesilových kalhot jim našil!) a s vlasy do půl pasu. „Teto, my k vám dojedeme na prázdiny!“ ... „Tož možete, ale běda vám, jestli dojedete jak trhani, to vás dom nepustím!“ trvala na svém naša mamka. A tak jednou vystoupili z autobusu hoši jako květ – nažehlené košelky a tesilky do takového puku, že by se o něj jeden řízl, všechny slušně zdravili, a když je mamka uviděla, tak radostně spráskla rukama a: „Tož poďte dál, za chvilku je oběd!“ pustila ty trojské koně domů.

Neuběhl ani den a už mamku zastavila sousedka. „Máňo, nepotkalas tady nejaké chuligány? Byli orvaní jak samica a vlasiska až po prdel, určitě to byli nejací hašišáci z Brna! Včil abysme zamykali!“... „Né, to sem nikeho takovýho neviděla. Teda sú u nás Štefčini kluci, ale tí sú slušně oblečení, vůbec sú to hodní kluci!“ Ale nedalo jí to – tak vlastně nevím, jak se k tomu dočupala, jestli jí to řekli kluci sami nebo naše děvčiska (které štvalo, že je nechtějí brát večer sebou: „Dycky utekli oknem a u děla se muckali s Naďů Konečnů“), ale nakonec zjistila, že postrachem dědiny jsou naši „kluci z Podivína“. No ale z baráku je už nevyhodila, dyť to byli Štefčini a Jožkovi chlapečci.

Tak bacha na nažehlené chlapečky, mohou klamat svrchní slupkou! Přeji nám všem klidné chvíle.

Vaše YGA

Foto: Yga

Yga Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !