Předchozí díl najdete zde.

Je na čase vás seznámit s ostatními členy naší rodiny – a myslím tím hlavně naše bratrance a sestřenice. Tak z které strany začneme – třebas těma Tondovýma...

Lidka Tondova

Strýc Tonda byl taťkův o šest roků starší brácha a náhodou bydlel ob jeden domek od nás. Teta Anežka byla tichá žena, ale strýc veselá kopa.

„Strýcu, vy ste ten největší cigán na světě,“ a sahala jsem mu na nos, jestli ho má měkký, když se se mnou o něčem dohadoval (a to on se rád).

Měli tři děti – bohužel, nejstarší Alenka se v necelých třech letech utopila v Luži; následovala Lidka (o rok starší než naše Mánička) a nejmladší byl Jirka (o rok mladší než naše Danuška).

Tak nějak to u nich bylo, že Irka byl lehce protežovaný chlapec a za všechno mohla Lida, takže křiku u nich bývalo, že je bylo slyšet po celém řádku.

Například dostali dohromady jeden meloun, který si poctivě přesekli na polovinu – Lidka si ukrojila krajíc a zbytek si schovala napříště, kdežto Irka si meloun snědl na posezení. Večer si šla Lida pro další kus SVÉHO melounu a hrom do toho, ve špajzce se na ni smál vydlabaný škorbel ještě se lžící – Jura jí ho potajmu sežral.

Irka Tonduj

A už se za ním hnala s řevem, ten zas s řevem před ní utíkal – no prostě křiku jak v opičím ráji. A nejlepší na tom bylo, že když si Lidka stěžovala rodičům, tak jí bylo řečeno, že za a) si ten meloun měla taky hned sníst a za b) přece by mladšímu bráškovi neupírala kousek ovoce...

Všichni kolem jsme už byli na tyhle hlasité sourozenecké rozepře zvyklí, tak když se zase jednou ozývalo od Tondů úpěnlivé: „Pomóc, pomóc...“, tak si sousedka Galka mysleli, že se zase děcka mezi sebou perou. Jenže tenkrát Lida spadla do sklepa, zlomila si ruku a nemohla se od tama sama dostat, a tak v tom sklepě musela počkat, až se teta vrátí z kolchozu dom.

Mamka měla dva sourozence. Strýc Frantik bydlel o ulici níž (cesta k nim byla pro mne vždycky malé dobrodružství, protože se muselo jít ze sklepů takovou úzkou, docela prudkou stezičkou) a i jeho žena Jarka byla nenápadná a tichá. Též měl tři děti – nejstarší dcera Jana, následoval Jara a nejmladší Franta.

Jara, Jana a Frantik (Ema) Pápežovi

Jana byla jako jediná z blízké rodiny uznána naší mamkou natolik zodpovědnou, že mohla vozit po Vrbici v kočárku malou Yvetku (což jí mé starší sestřičky měly hodně za zlé). Nejmladší Franta chodil do třídy s naší Máničkou a díky svému příjmení dostal příhodnou přezdívku (Papež = Jeho Eminence = Ema). Myslím, že tak mu říkali i mnozí učitelé (:o)).

No a konečně se dostáváme k děckám z Podivína – teda k dětem mamčiné sestry Štěpánky, takto naší kmotřenky.

Kmotřenka Štefka byla o patnáct let starší než naše mamka, tudíž její děti byly mamce věkově hodně blízké, skoro jako sourozenci. Nejstarší Joža, pak jediná dcera Jindřiška (a přirozený vůdce tlupy) a dva výlupci Jara a nejmladší Vlastik. O jé, s těmi byla jiná zábava.

Kmucháček byl krejčí a nějaký čas po svatbě bydlel na stovce – obecní barák naproti škole, kde jednu polovinu obývali právě kmucháčci a druhou polovinu řídící Procházka s rodinou. Učitelův syn Luděk byl o něco starší, ale děcka Knápkovy měl strašně rád – zbožňoval, když ho malý Jara oslovoval Tudinka Páči. Ale to obrovské zklamání, že se Jarin přes prázdniny naučil už mluvit a tvrdohlavě si stál na svém, že žádný Tudinka, ale Luděk Procházka! „Néé, já jsem Tudinka Páči, řekni to!“ Kdepak, Jara už to tak nikdy neřekl (:o)).

Indra, Jara, Vlastik a Joža z Podivína

Jejich byt na stovce byl docela malý – dvě světnice – jedna ložnice a jedna obytná kuchyň, ve které byla i kmucháčkova šicí dílna a večer po rozložení tabule (to byl takový zvláštní kus nábytku – ve dne stůl, v noci postel) i postýlka pro všechny čtyři ratolesti. Večery probíhaly tak, že kmotr šil a děcka měla spát – ale kdeže, byly jak pytel blech. Když nepomáhala vlídná ani méně vlídná napomenutí, tož se kmucháček zhoupl na židli a prásk krejčovským metrem do duchny. To bylo poslední upozornění...

Náš kmucháček byl něco jako světec (aspoň v očích naší mamky) – nekouřil, nepil, za ženskýma se neotáčel, děcka nebil. Jediná jeho neřest byla ta, že nad všecko miloval hraní hospodského mariáše. To chlapi chodili v neděli po mši na karty a kolikrát zapomněli, že mají hlad a mají se dostavit ke svátečnímu stolu.

Kmotřenku to strašně žralo, ale žádná domluva nepomáhala... až jednou zase v neděli dávno zvonilo poledne a hlava rodiny nikde. Tož co, přece nenechá muže hladem – nabrala do konvičky (bandasky) lukšovej polívky (vývar s nudlemi), vtiskla konvičku do ruky Indřišce (která byla a stále je hlavou tohoto spolku), kluci se popadli za ruky a vyšli do ulic – teda do hospody. To bylo pozdvižení, když toto procesí dorazilo k hracímu stolku, Jindra vysoko zvedla ručičku s polívkou a: „Maminka ti posílá oběd!“ Od té doby už kmucháček na karty ani nepáchl.

Posléze se kmucháčci odstěhovali do Podivína a z kmucháčka se stal velmi uznávaný krejčovský mistr v břeclavském Vkusu, avšak na Vrbici a naši rodinu nezanevřeli. Velice často k nám jezdívala právě Jindřiška a kradla děcka. Totiž brala si Marušku a Danku na prázdniny. Zásadně jezdila ve všední den, a než dojel taťka z jézédé dom, už byl dům bez děcek. Taťka to neměl rád a mamce vyčítal: „Proč jsi je zas pustila?“ Na to mamka odvětila: „A co jsem měla dělat, jenom jsem se otočila a už jsem viděla na kopečku jenom Indřin drdol!“

(Poznámka: o prázdninách v Podivíně bude určitě ještě nějaký díl, ty si zaslouží samostatné povídání.)

Zatímco nejstarší Joža se záhy oženil, Jindřiška a mladší kluci tak nespěchali. Hlavně Jara s Vlastikem si uměli užívat života a v Podivíně byli dost nechvalně známými osobnostmi. To víte, byla éra hipísáků (pravda, u nás o něco později než v ostatním světě), takže městem chodili kluci Knápkovi bosky, v ustřižených riflích (o kmucháčka se pokoušel vždy infarkt – tolik krásných tesilových kalhot jim našil!) a s vlasy do půl pasu. „Teto, my k vám dojedeme na prázdiny!“ ... „Tož možete, ale běda vám, jestli dojedete jak trhani, to vás dom nepustím!“ trvala na svém naša mamka. A tak jednou vystoupili z autobusu hoši jako květ – nažehlené košelky a tesilky do takového puku, že by se o něj jeden řízl, všechny slušně zdravili, a když je mamka uviděla, tak radostně spráskla rukama a: „Tož poďte dál, za chvilku je oběd!“ pustila ty trojské koně domů.

Neuběhl ani den a už mamku zastavila sousedka. „Máňo, nepotkalas tady nejaké chuligány? Byli orvaní jak samica a vlasiska až po prdel, určitě to byli nejací hašišáci z Brna! Včil abysme zamykali!“... „Né, to sem nikeho takovýho neviděla. Teda sú u nás Štefčini kluci, ale tí sú slušně oblečení, vůbec sú to hodní kluci!“ Ale nedalo jí to – tak vlastně nevím, jak se k tomu dočupala, jestli jí to řekli kluci sami nebo naše děvčiska (které štvalo, že je nechtějí brát večer sebou: „Dycky utekli oknem a u děla se muckali s Naďů Konečnů“), ale nakonec zjistila, že postrachem dědiny jsou naši „kluci z Podivína“. No ale z baráku je už nevyhodila, dyť to byli Štefčini a Jožkovi chlapečci.

Tak bacha na nažehlené chlapečky, mohou klamat svrchní slupkou! Přeji nám všem klidné chvíle.

Vaše YGA

Foto: Yga