Totiž 9. července je Světový den veterinárních lékařů a 9. prosince Mezinárodní den veterinárního lékařství. Píšu tedy trochu předčasně, ale každoročně mi dojde, že jsem se o něčem zapomněla zmínit.

Jako malá, což je už dávno, jsem chtěla být veterinářkou. Měla jsem ráda naše psy, hebké králíčky a nakonec i ty slepice, i když péče o ně byla nuda (čti: práce).

Nevím, co jsem si představovala - veterináři jezdili pouze na povinné očkování psů a králíků, a zřejmě dojížděli do kravína. O velkých zvířatech jsem nevěděla pranic, tu těžkou a namáhavou práci jsem „poznala“ až časem z knížek, zejména Jamese Herriota. Jeho dcera také toužila po veterinařině, ale i on, stejně jako moji rodiče mně, to své dceři nekompromisně vymluvil: fyzické předpoklady prostě neošidíš a grifem dlouhé paže a velkou sílu nenahradíš. Nemluvě o dalších předpokladech - člověk musí mít úžasného pamatováka (zvládnout anatomii a fyziologii spousty živočišných druhů, nemluvě o farmakologii a dávkování... však i tom Herriot píše). A veterinární péče o drobná zvířata v domácnostech byla hudbou budoucnosti.

Až po letech jsem si uvědomila, že nejméně stejně důležitá je i psychická odolnost. Hlavně dnes, kdy je běžné dopřát veterinární péči i psům, kočkám, ptákovstvu, rybkám... Protože veterinární lékaři se ve svých ordinacích setkávají mnohem častěji než běžná populace s těmi horšími než lepšími příběhy. Musejí to nějak zvládnout v zájmu zvířete, i když by často páníčky asi nejradši přinejmenším seřvali (mluvím i ze své zkušenosti). Takže trpělivost, tu taky nemá každý vrozenou, ale pámbu zaplať, pokud se něčemu takovému dokáže naučit.

Vzpomněla jsem si na to u videa jednoho kanadského veterináře (má bezva rady a je laskavý a vtipný, určitě se k němu ještě někdy vrátím). A ten při příležitosti jednoho toho veterinárního svátku mimo jiné řekl, že mezi veterináři je vysoké procento sebevražd. Nevím, jestli myslel celosvětově, ale beze všeho věřím, že do deprese se v tomto povolání může člověk dostat lehko. A nabádal nás, páníky: pečujte o své svěřence, vyplatí se to zdravotně, finančně i psychicky.

Jsem vděčná, že mám dobré, osvědčené veterináře nablízku, a chválím je, kdykoli mám příležitost, protože mám zač; ráda jim sděluji každé i sebemenší zlepšení a nejen každou potíž, ráda zdůrazním, co se jim povedlo, a platím bez dohadování - což už samo o sobě bude určitě velká úleva. Protože osobně, u svých osvědčených veterinářů, mám zač.

Chtěli jste být veterinářem? Stali jste se veterinářem?

Závěrem popřeji zdraví všem, všem, všem.