Proč obtížnější? Líbí se vám třeba pejsek u květinového záhonu. Kontrast tmavého psího kožíšku vedle zářivě jasných barev květů. Řeknete si - to bude snímek! Vezmete fotoaparát - a než stačíte stisknout spoušť, pejsek vám z místa předpokládaného záběru uteče.

Jindy zas zkusíte udělat pejsčí portrét, zepředu, jak se říká - z ánfasu. Zamíříte objektivem na pejsčí obličej, a pes se právě teď začne dívat někam stranou, nebo si sedne, aby se mohl podrbat za krkem, případně si lehne nebo vám odejde někam, kde jsou vzhledem k šeru či překážejícím věcem podmínky pro fotografování více než sporné.

Zvířátka, a nemusí to být jenom pejsek nebo kočička, nemají zpravidla zájem s vámi na fotografování spolupracovat. Možná za to může jejich příslovečná skromnost, možná jen nestojí o publicitu...

Na druhé straně, když už se vám povede zastihnout pejska nebo kočičku v postoji (nebo polehu) pro pořízení snímku vhodném, nemusíte mu říkat usmívejte se, nebo řekněte sýr. Zvířátka mají sice mimiku, zdaleka ne tak výraznou jako člověk, ale asi nejsou ješitná ani samolibá, a tak neudělají to, co mnozí lidé před kamerou nebo fotoaparátem: nezačnou se tvářit strojeně, hloupě nebo - odpusťte - ještě hloupěji než normálně.

Přes všechny obtíže je fotografování zvířátek velice oblíbené, i když se s nimi někdy těžko dohodneme. S lidmi se dohodneme, jsou s nimi zase ale jiné potíže. Zatímco zvířátka jsou k výsledku vašeho snažení poměrně lhostejná, netvrdí, že by měla hotový snímek vidět, lidé jsou na to, jak budou na snímku vypadat, zvědaví. A tady velmi často narazí fotograf na meze svých možností.

Většina lidí má totiž o sobě jakousi představu, oproti skutečnosti dost idealizovanou, a pokud snímek se této vysněné představě náležitě neblíží, jsou nespokojeni a dají to fotografovi najevo. Mám nemálo snímků člověka s pejskem nebo kočičkou, přesněji řečeno pejska nebo kočky s člověkem, a zatímco zvířátko proti tomu, jak fotografie vypadá, nic nenamítá, člověk, zvláště v dámském vyhotovení, mívá výhrady a někdy dokonce žádá, aby snímek zůstal utajen.

My, připojení na nepřehlednou všesvětovou síť internetu, máme pravděpodobně s obrázky a fotografiemi zvířátek nemalou zkušenost: od svých známých a internetových přátel dostáváme svazky fotografií, případně prezentace a videa, sami jim zase takové věci posíláme, a zvířecí tématika bývá v té naší obrázkové poště bohatě zastoupena. Bohužel v různých provedeních, od přírodních snímků přes směsi líbivých obrázků všeho druhu až k přeslazeným kýčům.

Vzpomínám si v tomto směru na dva obzvláště odpudivé materiály: kočky, které nechávají bohatí Američané přebarvovat a vytvářet na jejich srsti různé vzory, a potom na různě, většinou pestře oblečené pejsky. Ten druhý materiál měl velice případný název: můj páníček je debil.

Některé výrazné obrázky zvířat si člověk, na rozdíl od spousty dalších, zapamatuje. Nemyslím tím videa o tom, co všechno se pejsek nebo kočka dokáže naučit, pejskové jsou v tomto směru pochopitelně učenlivější, myslím tím jednotlivé snímky. Utkvěl mi v paměti obrázek kotěte, ležícího na klávesnici; byl pod tím vzkaz - nemohu vám napsat, něco mi zalehlo počítač.

Vzpomínám na obrázek pejska, spícího pod názvem bezpečnostní agentury; pod obrázkem byl nápis: zaměstnanec naší bezpečnostní agentury Alík je vždy bdělý a ostražitý. Mohl bych uvést ještě několik podobných příkladů, ale znáte je možná sami.

Ze všeho nejvíc mně ale utkvěla v mysli fotografie německého ovčáka v jakési jednoduché bílé pláštěnce, na které byl nápis "Vztyčte ohony!" Z které doby ta fotografie byla? Ano, jistěže, uhodli jste, z posledních listopadových dnů roku 1989.

Nevím, jak ta doba vypadala na venkově; já jsem ji prožíval v Praze a zde k ní patřila nejen veliká shromáždění na Václavském náměstí a pak i mohutný tábor lidu na Letenské pláni, ale i větší vzájemná ohleduplnost, pohotové skandování hesel, někdy i vtipných, a hlavně pocit nebývalého uvolnění, spojeného s velkou, byť poněkud neurčitou nadějí. Nápis na pejskově pláštěnce mohl znít trochu dvojsmyslně, ale o tom tenkrát nikdo neuvažoval.

Ten nápis byl spíše dokladem velké všeobecné euforie, kterou jsme tenkrát žili. Podobala se trochu tomu, co prožívají čerstvě zamilovaní, svět se zdá být krásnější, život slibnější, zamilovaný nepřemýšlí o vzdálené budoucnosti, o tom, že pokud lásku neztratí, bude muset řešit spoustu praktických otázek společného života. My jsme v tom listopadu a prosinci také neuvažovali příliš dopředu.

Věděli jsme, že stát je zadlužen a že ty dluhy budeme muset platit, nevěděli jsme ale, že jen my je budeme platit, nikoli ti, kdo je zavinili. Když se hovořilo o obavách režimních papalášů, skandovali jsme "Nejsme jako oni", a nemysleli jsme na to, že oni nejsou jako my. Skandovali jsme "Svobodné volby" a nepředpokládali jsme, že přijde čas, kdy mnozí politici budou jen sluhy mafií a bohatých podnikatelů. Měli jsme radost z toho, že se pro nás otevřely hranice, a nemysleli jsme na to, že ty hranice se stanou otevřenými i pro zločinecká spolčení.

Někteří z nás možná nepřemýšleli o tom, že za několik let budou u nás obchody plné zboží, což se ovšem stalo, ale věřili, že tu bude rovnost lidí před zákonem a samozřejmá možnost dovolat se spravedlnosti, což se naopak nestalo. Byli jsme rádi, že skončila doba samizdatů, že máme svobodu, svobodu tisku a svobodu projevu. Netušili jsme, že nám tyto svobody nebudou moc platné.

Nepřemýšleli jsme o evoluci revoluce: nejdříve nečetní stateční, lidé riskující při odporu proti starým pořádkům existenci svoji i svých rodin, pak za příznivých podmínek vyšlehne plamen vzpoury a k vítězné revoluci se bude hlásit každý, i ten, kdo byl až donedávna proti ní. A už v této chvíli se šikují roty kariéristů, prospěchářů a bezcharakterních vyžírků... O tom o všem jsme tenkrát neuvažovali. Opájející pocit svobody a zásadního uvolnění takové úvahy nepřipouštěl.

Vztyčené ohony musely jednou klesnout. Nedopadlo všechno tak, jak jsme předpokládali a jak bychom si byli přáli. Přesto vy, kdo jste ty zimní dny roku 1989 prožili, asi sotva zapomenete na dny nadšení a radosti z pocitu svobody. Můžeme o tom vyprávět těm, kdo tenkrát ještě nebyli na světě. Bylo by to ale nejspíše zbytečné: jsou citová vzplanutí, která nelze převyprávět. Lze je jenom prožít.