Milá Mirko,

slíbil jsem, že Ti vysvětlím, proč jsem se ptal, čím se živí myš. Proč jsem se ptal právě Tebe, vysvětlovat jistě nemusím: byl jsem si jist, že dostanu kvalifikovanou odpověď.

V rodinách je běžné, že děti si pořídí zvířátko, nejčastěji pejska, jsou s ním nadšené, mazlí se s ním, ale když pak zjistí, že mít zvířátko přináší i určité povinnosti, jejich nadšení uvadne a o nového tvorečka se pak musí starat rodiče. Vy jste, tedy Ty a Tvůj muž, zdědili obdobným způsobem, jaký jsem zde zmínil, potkaní samičku, a byli jste na ni hodní, prostě proto, že jste takoví.

Vzpomínám si na to, že jste jí doma udělali v účelné a pro ni bezpečné výši jakousi cestičku a umožnili jí dělat si hnízdečko. Vzpomínám si také na to, že jsi mi při mé návštěvě u Vás řekla, abych si potkaničku pochoval, a ona, majíc zřejmě ke mně důvěru, se mi vyčurala do dlaně. Z Tvého vyprávění také vím, že jste byli velice smutní, když život Vaší svěřenkyně skončil, a že Tvůj manžel dokonce napsal na rozloučenou s ní krásnou báseň. Ta báseň je opravdu krásná, však jeden její výtisk mám. Podle mého názoru ovšem víc než o smutku z odchodu potkaničky, svědčí o dobrém a citlivém člověku.

To, co jsem Ti právě připomněl, neodpovídá ale na otázku, proč jsem se Tě ptal, čím se krmí myš. Abych důvod mého zájmu vysvětlil, musím Ti vyprávět "O utajeném podnájemníkovi".

Máme, jak víš, černou, špicovi podobnou fenku a černého kocoura. Ten kocour není přesně toho typu, jaké se kreslí spolu s čarodějnicemi. Je sice celý černý, má velké, krásné, žlutozelené oči, ale vypadá dobrácky a je miláčkem celého domu. Zatímco fenku jsme si pořídili před několika lety, když ji paní dovezla z jednoho venkovského útulku, kocourek, jak tomu tak u koček bývá, si pořídil nás.

Objevil se jednou na naší zahradě, a pak začal docházet stále častěji, rád se nechával hladit a krmit, a po kočičím způsobu projevoval lásku a oddanost. Se stravou od nás byl nejspíše spokojen a tak se u nás nakonec ubytoval. S naší fenkou i s psíkem naší švagrové se snáší, dokonce se zdá, že se mají, zvláště s tou naší fenkou, rádi.

Jenomže i ti nejhodnější a nejroztomilejší příslušníci kočičího rodu jsou původně šelmy. My sami někdy mluvíme o kocourovi jako o panteru domácím, a to pro jeho celočernou srst a důstojný, kočičí krok, rozhodně ne pro nápadnou divokost. Původ šelmy se ovšem nezapře: i když je šelma sytá a určitě nepotřebuje lovit, tak jako ti, o které je postaráno, nepotřebují pracovat, a většinou to ani nezkoušejí, u koček je tomu jinak: z doby, kdy byla kočka lovcem, jí zůstal výjimečný zrak i sluch, a snaha občas si minulost zopakovat.

A tak se někdy, byť vzácně, stává, že náš kocour přinese domů nějakého ptáčka, naštěstí živého a nezraněného. Když na takový lovecký úspěch přijdeme včas, a to se nám asi zatím vždy povedlo, živou kořist převezmeme a necháme ji odletět. Nejde to zpravidla hned, opeřenec je obyčejně v šoku a musí se mu dát čas na zklidnění. Někdy je to pět minut, někdy deset nebo patnáct. Pak ptáček odstartuje, usedne na větev nejbližšího stromu, někdy zacvrliká, trochu si tu odpočine - a nakonec šťastně odletí.

Jednoho podzimního odpoledne zahnal kocourek cosi do pokoje, a to cosi skončilo vedle pianina za haldou not. Mysleli jsme si, že se třeba zase nějaké sýkorce nepovedlo dost rychle vzlétnout, ale bylo to jinak. U stěny pokoje byla myška, malá, ale zřejmě zdravá a čiperná.

Zavřeli jsme kocourka v jedné místnosti a myšce jsme dali možnost utéct. Všechny dveře z bytu a na zahradu byly otevřené a tak když myška zmizela, řekli jsme si, že se určitě zachránila útěkem na zahradu. Teprve za pár dní jsme zjistili, že všechno je trochu jinak: myška, neznámo jak, se dostala do kuchyňské linky, do prostoru mezi sporákem a ledničkou, a odtud nyní, jak se zdá, buď nechce, nebo nemůže ven. Tak jsme jí dávali do jedné skříňky, spojené s naší kuchyňskou linkou, piškoty a trochu vody. Myška si občas také posloužila novinovým papírem a dávala o sobě vědět tím, že v rozích skříňky nechávala drobné bobečky. Piškoty buď okousala, nebo odnesla.

O existenci myšky ví jen moje paní, já a jeden náš dobrý přítel, téže víry jako my. Před dcerou o myšce mlčíme: těžko vědět, při její hygienymilovné přepjatosti, jak by reagovala, a zda by její názor nebyl pro myšku osudný. A to byl také důvod, proč jsem se Tě, Mirko, telefonicky ptal, co taková myška jí, a nechtěl jsem vysvětlovat, nač vědomosti o myším jídelníčku potřebuji. Telefon máme totiž v předsíni, všechny dveře v bytě, pro volnost a pohodlí pejska a kocoura, jsou otevřené, a tak to, co říkám do telefonu, může vyslechnout i někdo další. A přesně o to jsem vůbec nestál...

Každý příběh by měl prý obsahovat nějaké poučení. Souhlasím. Můj příběh je má také: myška dostala kousek sýra a zítra jí koupím v chovatelském obchodě nějaké zrní. Když už myšička musí za bezpečí před kocourem platit omezením pohybu, ať se má alespoň dobře.

A dobře se měj i Ty, Mirko. Manžela pozdravuj, věřím, že mu pobyt venku prospěje, a sobě i Vám přeji, abychom se zase jednou sešli. Váš

Milan Pavel

A tak žila, byla u nás myšička, které jsme dali jméno Amálka, ač jsme ji nikdy neviděli. Kocourek o ní nejspíše věděl, protože u kuchyňské linky občas seděl a poslouchal, ale utajená podnájemnice byla v bezpečí. Žila někde mezi kuchyňskou linkou, prostorem pod troubou sporáku, kde rozcupovala tepelnou izolaci, kouskem místa za ledničkou, a možná někdy vlezla i otvorem, určeném pro koaxiální kabely, do komína.

Piškoty si občas odnášela, neznámo kam, zrní, které jsme jí dávali do malé misky v jednom oddělení kuchyňské linky, zvolna mizelo, občas si posloužila dostupnými nálepkami z lahví oleje nebo octa, které jsme měli uskladněné blízko jejího utajeného bydliště.

Život myšky je ale krátký, prý jednaapůl roku. Naše myška žila zřejmě déle, asi dvojnásobek, ale i její život jednou musel jednou skončit: přestalo mizet zrní, přestaly mizet piškoty. Kocourek u kuchyňské linky už neposlouchá. Tam někde, v prostoru, do něhož nevidíme, vysychá nejspíš malé myší tělíčko, které se asi nikdy nenajde. A mně už nikdy nikdo neodpoví na nevyslovenou otázku, zda jsme byli zachránci nebo věznitelé, nejspíše jsme ale byli obojí.

Dodnes kromě mé paní, mne a našeho přítele, dodnes nikdo o našem utajeném podnájemníkovi neví. Nikdo nás nebude chválit nebo kárat. Nedělejte to, prosím, ani vy. Necítím se vinen za začátek, ani za konec příběhu. A vám jsem chtěl jen vyprávět, jak to bylo.