Skoro každá vesnice má svého podivína. Někteří ho jen tak ze sportu urážejí nebo zesměšňují, někteří nikoliv, ale vždy je snadná oběť.

Ten „náš“ se jmenuje, dejme tomu, Franta. Fanouš zdědil spoustu peněz a rozsáhlé pozemky, ale je mu to jedno. Úplně šumák až, on je, pravda, navíc trochu kolenovrt, ale – maminka říkala, že mám šetřit a na peníze nesahat. A áno, vrcholem luxusu a rozmařilosti je, rozšoupne-li se natolik, že si koupí třicet deka šunkovýho. Ale opravdu není „momentální“, je jinej. Navíc když ze sebe sundá celotýdenní lesácký hadry, projde očistou ve škopku a naděje hasičskou uniformu, je to úplnej štramák.

Se složitostmi současného života, vyplňování složenek, provoz mobilu, finančák, atd., uchyluje se k mému příteli. I tuhle nás navštívil, vychovaně si s sebou přinesl lahváče :-) , a vzdychal – Ta..., ta baba, eh..., ta pani D, pořád za mnou chodí ať popílím ty jabloně. Sázela je moje maminka dyž byla malá se svým tátou, mi to povídala, se mi nechce, dyť i roděj furt.

Jeho zahrada sousedí pouze a jen s naší, nikomu nepřekáží. Je opravdu divoká, tj. rostou tam koberce petrklíčů a modřenců a narcisek, nepěstěné keře a pár starých jabloní. Taky tam nevyrušovaně hnízdí a celoročně bydlí ptactvo, je tam vždy plno motýlů a začátkem léta odtamtud blikají tajuplná světýlka svatojánských broučků. A na jaře z růžovobílé něžné nádhery květů jabloní vrčí od rána do večera jak motůrek čmeláci a včely.

Proč, co je jí do toho?, rozčílil se tentokrát i můj mírný přítel.

Je. Paní D jest totiž profesionální konatelka dobra. Ona ví nejlíp, co pro koho nejlepší jest. Je přece televizní redaktorka.

I vyšla jsem se podívat na zahradu její. Jak jinak, rozptylová loučka. Rádoby anglický trávník lemovaný cypřišema. Oh, ta hrůza, kdyby jí tam vypukla sedmikráska, vykvetl zvoneček, anebo dokonce drze sprostá pampeliška.

Cestou zpět osvítilo mi cosi, doma Fanda stále kvílející – já jí vůbec nerozumím proč to mám udělat, už mi řekla, že mám zbourat i králíkárnu –, a tak povídám, – Fandy, já ten štráf s těma jabloněma od tebe koupím.

A tak jsem se zařadila zřejmě k místním podivínům, místo abych si na důchod koupila cenné papíry, tak mám tři starý jabloně.

A vsadím hodně, že ona místní dohlížitelka a provozovatelka dobra na mě rozhodně chodit ječet nebude. Ostatně, to by taky musela vystoupit ze svého offroaudu.

Jak snadné, vymejvat mozek někomu, kdo se bránit neumí a ani neví proč.

Foto: autorka