12.11.2019 | Svátek má Benedikt


ČLOVĚČINY: Edriena

13.3.2007

Věnovala se nám všestranně, brala si nás k sobě z našeho tehdejšího bydliště v severních Čechách na všechny prázdniny, ať už letní nebo zimní, do své pěkné vily v rekreační obci nedaleko Prahy v údolí Berounky. Vila jménem Jitřenka byla obklopena velkou zahradou, jejíž součástí byl i kus lesa. K babičce jsme moc rádi jezdili a Jitřenku jsme považovali za náš druhý domov.

Není divu, že jsme s nelibostí nesli, když nám babička jednoho dne napsala, že pronajala volný pokoj nahoře v patře pražské rodině na letní byt. To, že před námi bájila o údajně nóbl nájemnících, to jsme ještě byli schopni snést, ale mne a mou o dva roky mladší sestru skepticky naladilo hlavně líčení o půvabech a temperamentu jejich dvanáctileté dcery. Už to jméno! Edriena! Tenkrát v šedesátých letech se nikde v našem okolí takové jméno nevyskytovalo. Poslouchali jsme stále dokola nadšenou babičku vyprávět, že Edrienka má tvářičky jako broskvičky, že má vybrané způsoby a vystupování, a že nakonec sami ten zázrak spatříme o blížících se prázdninách.

Není divu, že my se sestrou jsme začaly na neznámou Edrienu žárlit a rozhodly jsme se, že ji budeme zcela ignorovat. Dopadlo to však úplně jinak. Ukázalo se, že Edriena je opravdu hezká, ale hlavně nadmíru sympatická a temperamentní, sportovně vyhlížející holka přibližně našeho věku, která si uměla získat přízeň všech okolo a tak není divu, že místo plánovaného ignorování jsme se s ní okamžitě skamarádili. Edriena se tak stala na několik příštích let věrnou prázdninovou kamarádkou mne i mé sestry a parťačkou při všech dětských hrách.

Hrály jsme si společně na naší velké zahradě, kde jsme pořádaly honby za pokladem, bojovaly se Zlatými rytíři a vymýšlely další kratochvíle. Nemohly jsme to, my tři holky, bez sebe vydržet ani v noci a tak nám dospělí nakonec dovolili spát v jednom pokoji. To jsme si potom dlouho do noci vyprávěly dětské vtipy a strašidelné, zaručeně pravdivé příhody, střídavě jsme se divoce chechtaly a pak se zase bály pod dojmem děsivých historek.

Ale léta utíkala a nás tři holky místo dětských her začínalo stále více zajímat oblečení a vůbec snaha o zlepšení našeho vzezření. Edrieniny rodiče se ve své jediné, hezké a všemi oblíbené dceři viděli a neustále ji ubezpečovali o její výjimečnosti. Nic jí neodepřeli a je samozřejmé, že jí koupili všechny módní trendy, na které jejich dcera jen pomyslela. Bohužel, naše babička byla jiného názoru na výchovu mladých dívek. Když jsme si se sestrou zúžily podle Edrienina vzoru kalhoty, byly údajně nevhodně úzké a musely jsme je vypárat.

Když jsme chtěly k vodě nosit bikiny jako všechny ostatní holky, babička nám sdělila, že něco tak nemravného nám nedovolí. Na plovárnu nás začala raději doprovázet, aby zabránila dle svých slov nevhodnému kamaráčoftu. Změnila se ale i Edriena. Z věrné kamarádky se náhle, jakoby přes noc stala suverénní, nafoukaná slečinka, která nám burankám, jak ona říkala každému, kdo nebyl z Prahy, dávala, najevo svou převahu.

Přesto, nebo právě proto, se o rok starší Edriena stala mým vzorem, samozřejmě nedostižným. Bodejť by ne, vždyť můj vzhled nebyl nic moc, oblečení bohužel předpotopní, nápadníci žádní. Tak uznejte, co jsem mohla očekávat. Byla jsem skálopevně přesvědčena, že se s tak dokonalou osobou, jakou Edriena bezesporu byla, nemohu vůbec srovnávat.

Nic ale netrvá věčně, já jsem nastoupila na gymnázium, našla si jiné kamarádky a můj bezbřehý obdiv k Edrieně vzal za své, stejně jako mé pocity méněcennosti. S Edrienou jsme se postupně úplně odcizily a nestýkaly jsme se ani v době mých studií na vysoké škole, přestože jsem bydlela v Praze na koleji.

Po ukončení studií jsem zůstala žít už natrvalo v Praze. Edriena dálkově vystudovala práva, provdala se a se svým manželem, zemědělským inženýrem dostali byt v malém městě nedaleko Prahy. Jednou jsme se potkaly v Praze Na Příkopech, obě jsme zrovna měly čas a tak jsme spolu zašly do malé, zapadlé kavárničky. Edriena čekala své druhé dítě, mojí dceři už táhlo na čtvrtý rok a tak jsme si měly o čem vyprávět.

Jakoby odcizení odplulo do nenávratna spolu s pubertou nás obou a při vzpomínkách na Zlaté rytíře a na blažené časy našeho dětství v Jitřence jsme setrvaly dlouho do večera. Nakonec jsme se rozloučily s tím, že se musíme brzy zase vidět. Ale jak to bývá, čas běžel, práce, rodina, chalupa, to vše byl obrovský žrout času. A tak stále nezbýval prostor na dávnou kamarádku. Ale plány byly - ještě tohle udělám a pak jí určitě zavolám. A pak přišla šokující zpráva o Edrienině smrti. Nedožila se ani svých třicátých narozenin a jako mladá maminka dvou dětí zemřela na rakovinu.

Nedávno jsme navštívili s manželem a s přáteli Kulturní centrum na Opatově, kde s hudební skupinou Steamboat Stompers vystoupila také sympatická zpěvačka Eva Emingerová. Zpívala krásně, ale na mne způsobila ještě něčím jiným. Jako bych před sebou viděla Edrienu. Ta mladá zpěvačka mi ji připomněla nejen zjevem, ale hlavně hřejivým, sympatickým temperamentem.

Vůbec nevadilo, že Edriena neuměla zpívat, a že by jí dnes táhlo už na šedesátku. Při vystoupení Evy Emingerové jsem před očima měla zase tu sympatickou a temperamentní dívku, která si uměla získat přízeň všech okolo a tak není divu, že si získala i nás, dvě sestry ze severního pohraničí.

 

Marcela Matějková


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!