To bévalo fšecko v šeru let padesátých a šedesátých minulého století. Za betálnó pohádku patří děkan WWW a JakuboviS. Napsali ste ju tak, že byla srozumitelná skoro fšem co ju četli. Četli ju i iní bévalí štatlaři a štatlařky co só tady u klokanů a co se tak jednó do měsíca slízáme abysme hodili řeč, vyzunkli nejaké ten škopek a zavzpomínali na starý zlatý časy. Só tady borci a borky ze Šimic, Kénigu, Blekfildu, Oltecu, vod Augecu a rovnó ze štatlu. Je nás tady celá plotna.  

Jako každá živá řeč, tak i hantec se vyvíjel a dosud vyvíjí. Tuším, že ten současný bych moc nepoznal. Ještě že tu je internet a tak su trochu ve vobraze.

Ale jak to vlastně začlo? To musíme zpět do historie. V devatenáctém století bylo Brno jakýmsi předměstím Vídně. Městu dominovaly dvě řeči. Češtině podobná brněnština a němčina. No a aby se tyto dvě dominantní národnosti co spolu v tomto městě žily domluvily vyvinula se v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století řeč specificky brněnská.

Tato byla směsicí jak původně českých tak i německých slov, avšak řádně zkomolených. Byla tak mistrně kombinovaná, že vznikla i slova zcela nová, jimž rozuměli čeští i němečtí Brňáci bez tlumočníka. Na svoji dobu byla jistě nutností. Byla tehdy mostem mezi Čechy a Němci v Brně i okolí. Tato řeč už dávno neexistuje, stala se však základem hantecu, co začal v Brně vznikat těsně před první světovou válkou a hlavně po ní. Byla to řeč brněnské plotny, tedy plotňáků. Přímý to ekvivalent pražské galérky.

Brněnská řeč z let osmdesátých a devadesátých devatenáctého století nebyla však hantýrkou, argotem a nebo řečí periferie a tím méně dialektem. Byla a zůstane "Brněnskó řečó", která vznikla buď z kmene slov německých a končila česky nebo naopak. A tak vzdělaný Brňan, třeba takový pan profesor na universitě, jako pan Kaplan co se po něm jmenuje Kaplanova turbína a co učil na Brněnské technice, která byla tehdy německá, mohl s klidem želvy a naprostou samozřejmostí " petrachtovat pedynovačku, kerá se konc unnétyk krenkovala skrz hausfrvotra, že ju před partajama mír nyx týr nyx skchéroval, protože neměla fenstígr na gonku vopucované". Avšak nemohl za nic na světě strávit výrazy jako "koukání, hledění, trouba a nebo naběračka.

Dům ve kterém tehdejší Brňané žili byl činžák, měl čtyři štoky, a z ulice tam byly i vchody do dvou kšeftů. Každá partaj měla od domu svoje klíče a když někdo klíč zapomněl, zazvonil na hausmajstra. Ten přišel odemčít a dostal za to tringelt.

Byt byl hned vedle vaškuchle a měl kromě kuchyně také cimru a fórcimru se špajzem a kamrlík a aport. V kuchyni vedle dveří byl vasrlajtunk a pod ním stál kýbl. Na špórheltě se ráno vařilo kafe, hned jakmile přivezla bázla mléko, které nalévala do přinesených krýglů. Vozila kunčoftům mléko z nedaleké Líšně a mívala na prodej také putru, ale tu od ní kupovali jenom heršafti. Ve kšeftě se koupila štrycla chleba, na neděli křupavé kipfle nebo kajzerky a snídaně byla hotová.

V neděli chodívali otcové zámožnějších rodin pravidelně na gábl do kaféhauzu a patřili obyčejně k takzvaným štamgastům. Obědy byly různé. Do polívky se nakrájel šnitlich a pak to byly buďto šunknflekle, které o šunce neměly ani šajn, nebo kajzšmorn, fašírka a podobně.V neděli se urestovaly erteple, smažily šnycle a upekl se nějaký bacóch s ovocem nebo se udělal štrúdl. O svátcích se upekl kuglupf s cibébkama. To to panečku šmakovalo!

Jiný mélšpajs se v obyčejných rodinách nedělal, nanejvýš cvíbach a to jen kousek a na okoštování. K večeři byl buď aufšnit nebo ajršpajs a nebo kvargle. S jídlem se zvláštní extravuřty nedělaly. Obvykle se jedlo v kuchyni u stolu, který byl pokryt vikslajvantem a v neděli tištuchem, sedělo se na seslích nebo na štokrdlatech.

Polévka se nabírala šufánkem a každý jedl escajkem. Zámožnější rodiny měly mimo šláfcimry ještě i vóncimru a někdy kindrcimru. Paničky mívaly na výpomoc dinstmédlu nebo štumédlu. Ženy tenkrát nebyly většinou zaměstnané a tak když doma uvařily a umyly po jídle kšír, piglovaly na piglprétě prádlo, vytřely zem portvišem a pak štrikovaly svetr nebo flikovaly prádlo a nebo štupovaly punčochy. Musely se pořádně tumlovat a málokdy měly fajrunt.

V neděli se šlo chvíli na špacír podívat se na auzlógy nebo s dětmi na ringlšpíl. Když pršelo, nesměl se zapomenout régnširm, když svítilo sluníčko tak zase sonenširm, když bylo chladno, nosily se hančuchy a v zimě štuc. O letních prázdninách, zvlášť když začaly velké hice, jezdilo se na lont. To všecko stálo peníze a tak geltaška byla víc prázdná než planá. Muselo se špórovat a maminky si tu a tam vsadily do lutrije, a to pak byla sláva když vyhrály ambo a nebo dokonce terno.

A tak právě této řeči vděčíme za hantec který se z ní vyvinul.

Když počet obyvatel města Janáčka, Těsnohlídka, Merhauta a jiných významných občanů moravské metropole dosáhl v roku 1937 300 000, tak Josef Horáček, jinak Brňan do Brna zamilovaný napsal pěknou knížečku, ve které nám uložil mnohé co už dávno neexistuje a do které vložil svoji lásku a obdiv ke svému rodnému městu. Knížečka se jmenuje Siluety Brna a třetí vydání vyšlo v nakladatelství Obzina Vyškov v r. 1938.

Kdyby snad měl někdo zájem o povídky napsané v původní brněnské řeči, tak se ozvěte a pošlete váš e-mail. Mohu oskenovat a poslat.