Holčičky, holky, slečny, ženské, dámy i babičky - všechny mají rády barvičky. Líčidla, malovátka, šminky a jak se těm zkrášlovadlům ještě říká.

Hned na začátku musím podotknout, že patřím do kategorie, která bez mírné úpravy obličeje nejde ani vysypat tříděný odpad, protože co kdyby mě někdo potkal a nepoznal?

Od té doby, co jsem byla malá holka, se vztah k sebekrášlení neuvěřitelně změnil.

Moje maminka se malovala výjimečně. Ale když už, tak to stálo za to. Byla to doba Brigitte Bardottové, v módě byly černé linky kolem očí, výrazná rtěnka a vyčesaný drdol. A tak když se máma vypravila do společnosti, viděla jsem před velkým zrcadlem v předsíni úplně jinou paní. Krásnou, skoro tajemnou a jaksi jiskřivou.

V oblaku Chanelu Nr.5 (opravdu tu vůni odjakživa používala a používá dodnes) s tátou odešla a já jsem šla spát. Před usnutím jsem si představovala, jak se na plese sešla spousta takových krásných paní a jak to musí být báječné. Když mě naše hodná sousedka přišla v deset zkontrolovat, jistě jsem se usmívala ze spánku.

Nepamatuju se, že by se na základní škole spolužačky líčily. To přišlo až na gymnáziu.

A ejhle - objevil se problém. Na trhu byly výhradně tyrkysově modré oční stíny Astrid. Vzácně se dala koupit tužka na oči Dermacol, řasenka téže značky, na kterou se muselo plivnout, aby fungovala a... No to bylo asi všechno.

Na gymnáziu sice nebyl striktní zákaz líčení, ale nějaký takový befel zřejmě existoval. Vlastně se vůbec nedivím, kdo se má šest hodin denně koukat na jednotně tyrkysová očička studentek. Chodily jsme tenkrát mlsně okukovat prodejnu Tuzexu ve Smečkách, kde byly všechny ty vytoužené zázraky k mání.

Na vysoké bylo všechno jinak, ale bylo to dané typem školy. Na Filosofické fakultě UK prostě bylo "in" vypadat, jako že člověk ráno vylezl z popelnice. Studentky VŠE naopak už tenkrát věděly, že vzhled je důležitý.

Nejzajímavější sortiment ale skýtal areál ČVUT. Tam se mísily přírodní typy s vymalovanými krasavicemi. A o jejich intelektuálních schopnostech to nevypovídalo nic. Některé "naturalistky" šly na techniku ze zoufalství. Naopak značné procento krasavic se probojovalo až k diplomu a jsou úspěšné.

Vlastně jsme se v době mé ranné dospělosti dělili na somráky, veksláky, intoše a kotlíkáře.

Studenti FFUK se řadili převážně k somrákům a intošům. Vytahané ručně pletené svetry, kristusky, batikované oděvy domácí výroby, líčení nula. Moje nejúspěšnější letní šaty byly zhotovené z vojenské noční košile s ustřiženými rukávy, to celé nabatikováno na barvu zvanou "hovní hněď".

Ekonomka inklinovala k veksláckému stylu pokoutně pořízených značkových hadříků, jako vystřižených z nedostupných západních módních časopisů. Na technice se potkávali somráci, intoši a kotlíkáři. Posledně jmenovaná kategorie se vyznačovala maskáčovým oděvem, přepásaným armádním opaskem. Tito studenti také měli cancák. Ani jim jejich momentální životní názor nebránil v úspěšném absolutoriu.

Mě osobně do jiné dimenze vztahu k vlastnímu vhledu posunul můj tehdejší partner, který - ač sám somrák - měl rád upravené baby. A protože byl tenkrát námořníkem, ze svých cest mi vozil nejen exotické poživatiny, ale taky různé legrácky z nejlepších kosmetických salónů. Nu - kdo by odolal?

Přeskočím do současnosti.

O líčení a vzhled se zajímají i pětileté holčičky. Vidí svoje maminky, které po ránu rychle absolvují rituál sprcha-zuby-krém-make-up-řasenka-rtěnka. Některé maminky část tohoto rituálu podnikají až v autě cestou do práce, když poskakují v zácpě od jednoho semaforu k dalšímu. Jezdím bez nehod.

Automobilová odbočka: Všimli jste si někdy, co všechno řidiči a řidičky po ránu v těch plechových klíckách stihnou? Přečíst noviny. Nasnídat se. Vylepšit vizáž. Učit se španělsky - mám kamaráda, který v ranní zácpě v bezpečí svého auta zkusmo španělsky komentuje okolní provoz a zařazuje slovíčka z poslední absolvované lekce.

A tak holčičky k narozeninám dostanou růžovou pomádu na rty a na karneval ve školce je maminka vyzbrojí i třpytivými očními linkami.

Když jsem ještě neměla děti, zastávala jsem názor, že takové legrace jsou vyhrazené adolescentům a starším. Poté, co jsem porodila malou osobnost, jsem usoudila, že zásada zní: Všeho s mírou. Zmalujte se doma a na karnevalu jak se vám zlíbí, je to hra na dospělé. Ale zároveň se už od malička budete učit, kdy jsou malovátka vhodná a kdy ne.

Dokážete se vypořádat i s různým přístupem svých kamarádek a kamarádů. Když vám vaše šestiletá kámoška sdělí, že se malujou jenom poběhlice, zeptejte se maminky, co to znamená. Maminka řekne, že každý má na krášlení jiný názor a že ona taky nikomu nevnucuje, že má žvýkat naklíčené zrní.

Tentokrát přidám upozornění: Všechny moje články jsou psané s mírnou nadsázkou. A opravdu jezdím bez nehod 8)))