Už je to dávno, kdy dvanáctiletý vnuk zapisoval vyprávění své babičky (1901 – 1994) na starém psacím stroji L. C. Smith. Docela stejný stroj můžete vidět ve filmu „To neznáte Hadimršku“.  Nemyslím ovšem tu dekoraci na scéně kabaretního divadla, ale reálný stroj, který stojí na stole v kanceláři na samém začátku písničky.

„Bydleli jsme ve Vítkovicích. Tento dům už dnes nestojí. Tatínek měl v tom domě malé hodinářství, ale často lidem opravoval i různé jiné věci. Když se třeba něco zkazilo v místní škole, mávlo se nad tím rukou a řeklo se: „Pan Žalud to spraví“.

Když jsem měla jít do školy, tatínek zavřel krám, protože to nevynášelo, a začal pracovat v továrně na kyslík v Ostravě, kam jsme se přestěhovali, a to jako strojmistr. Bydleli jsme v domě u šachty Karoliny. Byl to velmi zajímavý dům. V přízemí byla jakási továrnička, v prvním poschodí byly zase laboratoře a nahoře jsme bydleli my.

Já jsem si nikdy nemohla dovolit vodit si kamarádky domů. Cesta do školy nebo domů byla vůbec složitá věc. Nejprve se muselo jít přes bránu na Karolině, kolem váhy na vozy s koňmi, pak byl velikánský dvůr, kde byla pila na řezání špalků na podpírání těch štol a pak byl teprve náš dům. A protože tu byla brána a vrátný, hned tak k nám někoho nepustili. A bylo to poměrně nebezpečné tu cestu projít, protože všude jezdily různé koňské povozy...“

Tak ten první papírek byl opravdu malý. A to ještě jsem z osobních důvodů část textu vynechal. Proto si dovolím pár poznámek přidat.

Abyste si nemysleli, že ten krach soukromé živnosti byl nějak dramatický. To ne, dům ve Vítkovicích, hned vedle Českého domu, zůstal v majetku rodiny až do šedesátých let. Jenom ten krám v přízemí už nikdy nezvedl roletu. Ani to nikomu nepronajali. Naši prostě neměli pro podnikání smysl.

Přestěhovali se myslím z toho důvodu, že podnik vyžadoval, aby u tehdy nového zařízení byla zodpovědná osoba stále na dosah. To prý třeba seděla rodina u oběda, přiběhl učeň a vychrlil: „pane-rula-majster-pukla!“

Kyslík se vyráběl zkapalněním vzduchu a postupným odpařením jednotlivých složek. Když jsem v druhé polovině padesátých let o prázdninách brigádničil v údržbě nedalekých chemických provozů, letmo jsem do těch prostor nahlédl. V paměti mi utkvělo, jak skoro celou jednu místnost vyplňoval obrovský řemenový převod z elektromotoru na kompresor. Prý tam byly pořád stejné stroje, jako za mého dědečka. No, nevím, jestli je to možné. Fakt je, že už pár let nato se výroba stěhovala do zcela nového závodu.

Ale vraťme se ke Karolině. Starší obyvatelé Ostravy si pamatují, že v tomto areálu, který je bezmála uprostřed města, byla koksovna, elektrárna, impozantní budova uhelného prádla a nepřehledná změť všelijakých dalších provozů. Ale nějaká šachta? Ani na nejstarších fotografiích není vidět žádná těžní věž. Musela tam přece být, když se v operetě „Děvčátko z kolonie“ zpívá:

...šlapal si to po pěšině,

zadem k jámě Karolině...“

Ano, byla, dokonce nejstarší na území města Moravské Ostravy. Založena v roce 1842, uhlí se tam těžilo do roku 1910 a v roce 1933 byla zasypána. A můžeme se taky dočíst, že za celou dobu své existence neměla ocelovou těžní věž, jenom dřevěnou. Tím se to vysvětluje. Ty dřevěné těžní věže v 19. století byly docela nízké, skoro celé skryté v budově, jenom nahoře zastřešené malou věžičkou. Podobnou, jako na mnoha měšťanských domech.

Avšak ani nic takového jsem na žádném obrázku neviděl. Jistě existují dokumenty v hloubi odborných historických archivů, ale kdo by se k nim dostal. Až docela nedávno mi došlo, že na dětské kresbě mé tety, která zachycuje pravděpodobně výhled z okna jejich bytu, je uprostřed právě ta těžní věž!

Takže tohle je možná jediné veřejně dostupné zobrazení jámy Karolina! Přinejmenším na netu.