Šla jsem dnes ráno na tramvaj, cosi malého se mi přihodilo a hned jsem si pomyslela, že to musím vyprávět na Zvířetníku, ba dokonce jsem věděla jak. To se mi stává poměrně často, ale nakonec skutek utek´. Pak se mi na mysli vytanula jedna včerejší věta, vyslovená v úplně jiné souvislosti: "Já bych to autíčko asi taky namalovat uměla, ale nenapadlo by mě to."

Takže obráceně: když už člověka napadne autíčko namalovat, tak by to měl udělat. A pak jsem si zničehonic vzpomněla na pana profesora Fialu. To byl češtinář na gymnáziu v Ukřižovaném městě, jediný profesor, kterého jsem tam měla ráda a kterého jsem si vážila. Za to, jak přednášel, jak zkoušel a zejména za jeho tresty.

Když někdo nedonesl úkol, vyrušoval, opisoval či jinak zlobil, dostal "105 x 148", což nebyl žádný trestní paragraf, nýbrž formát papíru. Vlastně se jednalo o obyčejnou A6. Odspoda jste po obou stranách naměřili po centimetru a udělali linky. Po stranách narýsovali centimetrové okraje. A na horní širokou linku jste napsali název úlohy, kterou jste dostali za trest napsat, například: Viděla jsem dvojplošníky (reportáž). Jen ve zpěvu jsem našla úlevu (úvaha). Skvrna na zdi (popis). O sešitu, který tence plakal (pohádka).

Od spolužáka, jehož otec na škole také učil, jsem se dozvěděla, že represe páně profesora Fialy jsou profesorským sborem schvalovány a podporovány a že dílka vybraných provinilců se ve sborovně špendlí na nástěnku, aby byla každému kantorovi volně k dispozici pro ukrácení přestávek, a dokonce jsou někdy ve sborovně čtena i veřejně.

Po čase se naše cesty nejen s panem profesorem rozešly, protože gymnázium zůstalo stát na svém místě, ale já jsem odešla, zejména kvůli nepřekonatelnému vzájemnému odporu. Když se ohlédnu zpět, určitě jsem byla během svého studia na gymnáziu nejúspěšnější právě v psaní trestů, a pak ještě v psaní básniček. To sice byla činnost mimoškolní, ale jelikož mi ředitel vždycky každé ocenění z literárních soutěží sebral, považuji i toto za svůj studijní úspěch. Vždyť kolik mnohem úspěšnější absolventů se může pochlubit tím, že visí v gymnazijní chodbě?

Vzala jsem si před chvílí papír, přepůlila ho a pak ještě jednou, jako kdysi, až jsem se dostala na rozměr 105x148. Potom jsem narýsovala odspoda po centimetru linky, udělala okraje a začala opisovat tento text. Ale vešlo se mi na ten malý papír jen 135 slov, pouhých 780 znaků, necelé dva odstavce. Ztratila jsem dávno cvik. Snad se mi časem vrátí, když se budu snažit. Na tresty a miniatury je to přece formát naprosto nejlepší.