AKA 2.2.2009 16:42

Moje Waterloo

Mým W.  bylo a je kynuté těsto. Já vystudovaná chemička jsem zprvu neviděla problém. Co je napsáno v receptu, to nasypu a naleju do díže, vypracuju těsto požadované konzistence a můžu péct, vařit nebo smažit. Jenže, v kuchařkách bylo vždy uváděno poněkud více tekutiny, takže jsem nejdříve utopila mlynáře. Trochu mouky to spraví, pomyslela jsem si. Výsledek byl ten, že dukátové buchtiky k obědu kynuly ještě ve 4 odpoledne ve stínu, protože bylo léto a já jsem  měla na baráku kromě svých dvou dětí i 4 neteře a synovce. Lehce jsme poobědvali v 6 večer, ale nikomu nesměla buchtička sklouznout z příboru, protože by nakřápla talíř,  Po 10 letech zvládám, ale je to spíš otázka pokusu a omylu a pokud moje těsto kyne obcházím kolem něho jako kolem košíku s kobrou. Podle maminky mého muže, jednou je to moukou, jindy jsem tam dala zase hodně soli (tuku, vajec atd.) nebo jsem spařila kvasnice. No pokaždé něco. Ale vždy se těším. Mimochodem, o loňských vánocích, z kila mouky: jedna vánočka jakž takž a tou druhou jsme mohli podložit kinklající se stojan od stromečku. Tak byla výborná. Teď se pomalu chystám na odpalované těsto, na to jsem si ještě nikdy netroufla. I když podle mého polovičky, když odpalované, tak odpálit. Oni prý si záhadologové již poradí s neidentifikovatelným předmětem. Jen tak mimochodem, místo piškotu jsem už taky upekla lehkou vaječnou omeletku přes celý plech. Ale podle mých drahých a jediných, vařím a peču skvěle, navíc mne to i baví (úžasný relax podle nich), takže bohdá, že hlady a žízní nezahyneme.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

milena 2.2.2009 11:26

díky, mám pocit, že píšete o mně

Milá paní Dagmar, už jsem Vám psala v e-mailu, že Vás ráda čtu, ten dnešní příspěvek je o mně, asi jste mně musela potkat..... ale vážně, jsem moc ráda, že v tom nelítám sama. Ty pohledy v bance - jéje, pani, vy se neumíte podepsat? Tak jsem nabízela tři křížky, ale to neprošlo, a tak potupně držím v ruce občanku. Jenže- na fotce mám brýle, kterých jsem se na stará kolen zbavila a je zase problém, ještě jeden doklad - všude jsem brejlovec, tak si asi umíte představit, co se mnou ty byrokratky dělají. A to vetšinou nechci vybírat, jen třeba měnit trvalé příkazy. Tak, milá paní Dagmar, a´t žijeme my, co nejsme zcela zařaditelné.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Karolína 2.2.2009 9:02

II.

Látky jsem koupila za pár šupů v partiovce, BURDU mi dovezla kamarádka, vdaná v Německu, šití mne strašně bavilo! Časem jsem si šila i lehčí kabáty, saka, snad jen spodní prádlo jsem neušila. Dneska už na to není čas a hlavně není důvod, ale tehdy to byla pro mne záchrana, protože jsem chtěla parádu, ale nebylo na ni. Maminka tomu nevěřila, že to dokážu, já u ničeho nevydržela, ale tohle mne opravdu bavilo. A další, co mne bavilo, bylo háčkování deček a různých dekorací a vyšívání. Dodnes mám na chalupě vyšívané ubrusy a dečky, obháčkované kraječkami, záclony s krajkovými vsadkami, které jsme měli pověšené na starých oknech apod., spoustu dalších mých výtvorů. Nejvíc mne proslavil háčkovaný přehoz na válendu a gauč. To maminka nosila z pošty takové chemlonové vlákno s bílým lesklým provázkem. Bylo v různých barvách a od takového půl metru do cca 2 metrů délky. Vázaly se s tím balíky s dobírkami z Knižního velkoobchodu. Jednoduše se to stáhlo z balíku a vyhodilo, co mé spořivé mamince nedalo a nosila to domů. Tam jsme složitě rozvazovaly ty uzlíky a vázaly jednotlivé kousky podle barev k sobě a já z toho pak tlustým dřevěným háčkem, který vyráběl dědeček, háčkovala kostky 25x25 cm, ty jsem pak sešívala k sobě a vznikla z toho taková patchworková pestrá deka, ovšem vážící asi 20 kg. Ty uzlíky skončily na vrchni straně, takže deka je taková celá jakoby chundelatá. Byla jsem s tím až protivná. Kamarád Ivan tomu říkal "sisály" a vždy se děsně řehtal, když přišel do hospody a já seděla u stolu, před sebou pivko a vedle košíček se "sisálama" a byla jak ta sestra od 7 bratrů havranů, co musela v určitém termínu doplést pro ně košile, aby je osvobodila ze zajetí! Háčkovala jsem jak vzteklá! Dneska už ani nevyšívám, ani neháčkuju, jediné, co stále ještě používám, je ta stará kufříková Veritaska, která šije jak zamlada, takže občas poslouží k opravám něčeho, co nechci vyhodit či k ušití nových záclonek.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Karolína 2.2.2009 8:52

Tak jsem se teprve dneska

dostala k počítači, tento víkend jsem si "naordinovala volno" od práce do kanceláře a snažila se trochu něco udělat s krkonošskou domácností, která volala po radikálním zásahu koštěte, vody a hadru! Taky jsem vyžehlila asi 3 IKEA tašky prádla a počítač zůstal pro jistotu v Praze, aby mne to nesvádělo! Sice mi Zvířetník chyběl, ale musela jsem to takhle pořešit, protože jinak bych zase pustila počítadlo a domácí práce zůstala nedodělaná. Krásné téma, milá Dede, já si vzpomínám na své začátky šití! Když jsem zjistila, coby mladá paní ve vlastní domácnosti, co všechno je zapotřebí ušít a co co stojí už hotové, tak jsem se rozhodla, že si koupím šicí stroj a začnu se učit. No, koupit VERITASku tehdy byl docela problém, stály se na ní děsné fronty, ale přednosta kdesi vyhrabal kamaráda z VŠ, který dělal ve OPZ a ten mu stroj sehnal. Tak jsme ušetřených 3.500,-, to byly tehdy děsné peníze, zainvestovali do stroje, který jsem já neuměla ani otevřít, natož navléknout nit, o šití ani nemluvím! Moje maminka šila naprosto dokonale, tak jsem se domnívala, že jablko nepadne daleko od stromu a že i modely šatiček a halenek budu stíhat bez ztráty květinky. Drze jsem zakoupila látku na sukni a přihlásila se do kursu šití. Udělat střih, obkreslit na látku, nastříhat, žádný problém. Pak mi lektorka řekla: "Začněte kličkovat". Mluvila marťansky, tak jsem se doma zeptala, maminka podala vysvětlení a já měla hotovo. A mohlo se přikročit k vlastnímu šití. Když jsem se přiznala, že za šicím strojem jsem v životě neseděla, protože maminka měla pocit, že ho zničím, když mne k němu pustí, tak lektorka udiveně opáčila, co tam teda jako dělám! Ale protože byla fajn, doporučila mi příště přinést staré prostěradlo a na něm že mne naučí základní šití na stroji. Jak řekli, tak udělali. Výsledkem byla nejen po skončení kursu krásná sukně, ale desítky kusů oblečení, které jsem nosila na všechny veletrhy a byla za hvězdu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Yezi 1.2.2009 21:43

Moje Waterloo

je jich dost, ale opravdu s láskou i velkým děsem vzpomínám na pokusy na lyžích. Stoupla jsem na sjezdovky 3x, jednou jsem si "vyhodila" koleno, jednou zlomila prst a napotřetí zlomila lyži... Usoudila jsem, že to jako vyrování stačilo. Tak si teď, po hooodně dlouhé době občas jen chodkuju na běžkách

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Olčava 1.2.2009 20:24

Tak si tady tiše přemejšlím,

co je vlastně moje Waterloo? Umím tak od všeho trochu, šít tedy umím hodně neb je to má profese, háčkovat a vyšívat taky, ale nebaví mě to, plést to mě jeden čas bavilo hodně, dost jsem toho na děti napletla, ale pamatuju si na jeden z prvních svetříčků, byl modrožlutý s vypleteným autíčkem, strašně se mi líbil a byla jsem na sebe hrdá, měl jen jednu vadu, nedal se oblíknout, u krku jsem ho udělala děsně malej. Nebo že by dítko mělo moc velkou hlavu? 

Ale přece jenom jsem na to asi přišla, mé Waterloo je asi práce s počítačem, tam jsem tedy vedle jak ta jedle, tuhle jsem měla nějaký problém s internetem, tak jsem volala o pomoc odborníkům a ehmm, znáte ty sbírky vtipných hovorů? No ten můj by se mohl zařadit na čestné místo

• reagovat
• nahlásit příspěvek

JoVo 1.2.2009 20:16

R O Z V E R N Í Č E K .

Jede lord Harris k lordu Henrymu na návštěvu. Lord Henry se ptá: „Nechtěl byste si zajet na hon?“ a  lord Harris říká: „Velmi rád.“ Lord Henry mu půjčí kočár, dobrou pušku a 20 psů. Když se lord Harris vrátí z honu, zeptá se lord Henry: „Jak jste si zalovil?“ „ Výborně.Máte ještě nějaké psy?“Hezký večer a hezké sny.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jakub S. 1.2.2009 20:01

Pro kamarád(k)y ze Skandinávie:

JanoBa, Velká kočko - dnes v 22.00 - 22.25 na ČT 2 záznam povídání M. Ebena s Lubošem Hrůzou!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Matylda 1.2.2009 19:47

Pár Borůvčích fotek

je k vidění tady. Většinu jsem nefotila já, až na tu spící Borůvkovou, jinak fotily spíš děti.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Alex 1.2.2009 19:32

Kluci, Marek a Nazgúlové

jsou na fotkách tak veselí a šťastní, že jsem se přistihla při prohlížení fotek, jak se tiše usmívám a cítím tu veselou náladu. Sníh je u Vás fascinující, tolik ho u nás bylo naposledy před třemi lety. Dnes napadlo asi 3-5 cm, stačím na něj stále jenom s koštětem.

Betíček je také zábava (bílé tlapátko v černém bahníčku). V takovém bahínku už Klérce sprchuji celý podvozek.

Dopoledne jsme byly s kamarádkou a knírajdami v lese, sníh jednu chvíli chumelil, že jsme nemohly ani mluvit. Jenomže pod ním je namrzlá klouzačka, tak jsme šly óóópatrně s holema. Pejsky měly chvílemi také co dělat, ani čtyři odrápkované tlapky nepomáhaly.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Myš 1.2.2009 18:57

ruční práce

Milá Dede a všichni ostatní, přeju pěkný večer

Měla jsem podobné pokusy s naší Kačkou, cpala jsem jí do rukou jehlu a učila jí vyšívat, pak zase jehlice a zkoušela to s pletením a teprve, když mi Kačka přinesla ze školy první projekt baráku, zjistila jsem, jak moc jsem se sekla, jak moc jsem neodhadla svoje vlastní dítě. A to si říkám úča . Každý máme vlohy pro něco jiného. Nemůžeme všichni umět všechno, vzájemně bychom se nepotřebovali, jak říkával moudrý pan Horníček.

Přeju všem pěkný večer třebas u vínka. Tady funí vítr a chumelí, takže ráno to bude sněhová pohádka ( au, nebít, aspoň ne do hlavy).

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Matylda 1.2.2009 17:35

Tak Borůvce začaly

padat zuby. Přední dolní chybí po špičáky skoro všechny. Zatím mi nepřipadá, že by nějak výrazně víc všechno okousávala...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Xerxová 1.2.2009 15:55

Betí týdeníček

i nevyspalý páník nezapomněl  a Betí povídání napsal .

Dede i Louk - fotky už jsem stihla prohlídnout a nemají chybu. Jen ke Kazanovi - to mu vadí klus ve stopě a nevadí mu blbnutí v hlubokém sněhu?? Skoro bych si laicky myslela, že to má být obráceně...

• reagovat
• nahlásit příspěvek