Možná si ještě vzpomenete na tu radost a pýchu, když se vám kdysi jako malému dítěti prvně povedlo si pořádně a SÁM zavázat boty - udělali jste kličku, která DRŽELA! Pamatuju si na svoje kličky a ještě lépe si pamatuju na kličky na šněrovadlech mých synů. Možná si říkáte - jaká hloupost! No jo, ale mně je nechtěli bez této životně důležité dovednosti vzít do školky!

Boty si dnes všichni zavazujeme na jedničku, ale jak už jsem říkala výše, život se skládá z tisíců takových menších či větších dovedností a - teď jsme u toho - ne všechny se nám vždy podaří zvládnout stejně spolehlivě, jako kličku na tkaničkách.

Moje malé Waterloo se nachází v oblasti jemných ručních prací, a když už jsme u toho - také u prostého psaní. Dnes by mi nejspíš diagnostikovali dysgrafii, ale když jsem byla malá, tak nade mnou jen lomili rukama, co z té holky bude, když drápe jak kocour, každé písmenko se opile kácí na jinou stranu, jednou je nad řádkem a jindy pod ním, velká jsou jak netříděný hrách - všelijak. I kdybych se rozkrájela, úhledné písmo se mi nikdy nepodařilo a asi už ani nepodaří. I maturitní písemku mě nechali přepsat (moc to nepomohlo:)).

Mám potíže s podpisovým vzorem - takřka nikdy se mi nepovede podepsat se dvakrát tak, aby se to sobě podobalo, takže už jsem kolikrát musela dokazovat, že já jsem opravdu já. K smrti nerada píšu pohledy - ať dělám, co dělám, vždy ten pozdrav vypadá, jako bych ho drápala na zádech polekaného koně a to ve spěchu. Vypadá to, že si adresáta nevážím - kdyby ano, napsala bych to lépe, ne? Ne, nenapsala. Naštěstí dnes v době počítačů se tohle moje Waterloo projevuje jen při ručním vypisování formulářů a u oněch podpisových vzorů. A to se dá zvládnout.

To druhé s tím prvním možná souvisí. Jsem nešikovná na ruční práce. No výraz "nešikovná" je spíš eufemismus, já je prostě nezvládám. Možná to není jen v rukách, ale i v hlavě.

Narodila jsem se jako první vnučka do rodiny plné šikovných ženských - moje matka byla nejstarší ze tří sester, a až do mých dvanácti byla součástí rodiny i moje prababička. Když dodám, že rodinným prokletím, eh, chci říci převažujícím zaměstnáním, je práce pedagogická, je zřejmé, že na můj vývoj bylo zaměřeno hodně zkoumavých zraků.

I zjistilo se, že geny jsou potvory záludné a já jsem rozhodně nepodědila takřka neskutečnou rodinnou dovednost v oblasti šití, pletení, háčkování a vyšívání. Pokud už se někomu podařilo mě k takové činnosti donutit, odevzdávala jsem upocené a zašmodrchané cosi, a ničila zadavatele dotazy na to, jak se začíná, pokračuje a především končí! Nakonec babička (coby nejsilněji působící vychovatel) rezignovala, pravila - dejte jí proboha knihu, já už na to nemám nervy - a zaměřila se na moje tři postupně se narodivší sestřenice. (Musím zde poznamenat, že tam geny fungovaly:))

Když jsme měli ve škole v pracovní výchově plést a háčkovat, byla to moje zlatá prababička, která mi (za mrazivého přihlížení nesouhlasících, leč rezignovaných domácích pedagogů) vyrobila potřebné práce - dokonce je i trochu ušmudlala, aby vypadaly jako pravé!

Mamina pro mne měla pochopení, protože - ač byla šikovná -  nikdy ji tyhle práce moc nebavily. Naučila mě "domácímu šití a spravování", tedy ušít záclony, vyměnit zip, zalátat díry a tak. Víc po mně nechtěla a popravdě k životu mi to zatím stačilo.

Je fakt, že jsem po dlouhá léta začínala tajné pokusy, jak šicí, háčkovací a pletací metu zdolat, protože mě rozčilovalo, jak mi to nejde a přitom to uměl úplně každý! Tedy spíš každá:)) Výsledkem byla jedna neukončená ne moc dlouhá šála (nevěděla jsem, jak ji ukončit, tak jsem to vypárala a vlnu dala babičce:)) a absolvovaný kurs šití.

Byla jsem novomanželka, právě jsem skončila vysokou a cítila jsem, že je načase na tohle poli taky sbírat nějaké ty body. Martin se potutelně uchechtával, hlavně, když jsem si optimisticky koupila i první kousek látky "na halenku". Začalo to skvěle - teorií střihu. To mě bavilo, chápala jsem rychle a s radostí jsem kreslila zajímavé a dokonce i ušitelné kreace. Vždyť jsem si navrhovala většinu šatů do tanečních, které mi šila švadlena - dokonce i svoje nejslavnější červené plesové. Takže konečně jsem měla pocit, že TO zvládám!

Ne dlouho. Už návrh střihu skutečně rozměřit a překreslit na takový ten tenký papír mi dalo zabrat. Při stříhání látky se mi klepaly ruce soustředěním, ale nepomohlo to - bylo to křivé. A jak to skončilo? Neušila jsem nic - ta nastříhaná látka ležela mnoho let pohřbena v ložnici ve skříni, až při nějakém stěhování zmizela neznámo kam. Nedokončila jsem ani ten kurs - jaksi jsem tam neměla s čím na další hodinu přijít:))

Dnes už nebojuju. Moje Waterloo naštěstí neohrožuje základní chod mého života, i když někdy jsou chvíle, kdy si říkám... co takhle to zkusit ještě jednou? Co já vím, třeba v důchodu se skryté geny projeví a já třeba prvně v životě něco upletu. Nebo taky ne:))

Tak co, máte ve skříni nějakého toho kostlivce, máte svoje malé Waterloo? Něco, co se vám nedaří a nedaří, nebo co vám dá mnohem víc práce, než by mělo? Najdete něco takového? Podařilo se vám po nějakém čase svoji bitvu se zakletou činností vyhrát? A jak vám jde vázání tkaniček?