27.11.2020 | Svátek má Xenie


BTW: Zpráva ze zvláštní školy aneb Nazgúlové v akci

29.8.2007

Po těch více než dvou týdnech práce se začínají dostavovat výsledky. Po celkem slušně zvládnuté synchronizované poslušnosti tak začínáme trénovat poslušnost asynchronní, což naráží na problém: jak rozdělit blížence? Takže ke správnému plnění na první pohled jednoduchého úkolu - přivolat pouze jednoho ze dvou odložených psů - máme ještě poměrně daleko:)) Norsko - Nazgúlové - šišková bitva 1

Cvičím, cvičíš, cvičíme...

Ale začnu od začátku. Poté, co jsme v relativně bezpečném prostředí parku zvládli základní cviky, jako je volné odložení s přivoláním, sedni a lehni zavelené na dálku a vypilovali poněkud netradiční povel "uhni" (tj. ti lidé mají také právo jít po téhle cestě a nemusí se o ně otírat věčně mokří psi), jsme začali prodlužovat úseky procházek, na kterých psi chodí bez vodítek. Spolu s tím, že 20. srpna skončil pololetní zákaz volného běhání psů v přírodě, se tak Nazgúlové dočkali nečekané volnosti. Za dobré chování nejsou odměňováni jen pamlsky a volností, ale i tím, že ve vhodnou denní dobu (ráno nebo v poledne) s nimi jdu kolem těch přístupnějších jezevčích nor, aby si je mohli zcela "legálně" zkontrolovat.

Jedna je ovšem v parku těsně u pobřeží, velmi blízko u jednoho rodinného domu, takže ji mají většinou zakázanou. Někdy ji obejdeme bez většího zájmu, jindy je to napínavější. Tak zrovna předevčírem jsme se vraceli podvečerním parkem, psi byli na volno. Najednou vidím, jak se celý Daník napružil, popoběhnul víc dopředu a začal se obracet ke Kazanovi a celý se výmluvně vlnil. Úplně jsem ho slyšela: "Pojď, utíkej! Když se dáme tuhle kolem mola, tak jsme tam hned. Počůráme tomu pitomému jezevci všechny vchody!"

Tlama se mu smála, oči hořely čertovinou. Kazan mrknul na mě a já se zatvářila přísně. Bylo vidět, jak očima přeměřuje vzdálenosti a přemýšlí, jestli mu ten útěk projde. Radši jsem mu to rozhodování usnadnila a umravnila jsem Daníka: "Dane, stůj! Já vidím, na co myslíš!" Daník se ošil a poslechl. Ale nohy jednou rozehráté v dychtivém tanci se nemohly jen tak uklidnit, tak vyhlížel, co by se dalo jiného podniknout. Když už nemohl za jezevcem, tak aspoň s chutí prohnal straku. Udělal tryskem parádní kolečko po dokonale upraveném trávníku, očima sice zašilhal ke hustému křoví s jezevčí norou, ale vzorně se vrátil. Byl náležitě pochválen a já jsem se rozhodla, že se s cvičením můžeme přesunout do opravdového lesa. Norsko - Nazgúlové - šišková bitva 2

V lese přece ne!

Minulou středu začal Markovi školní rok, takže jsme zase začali ráno jezdit do lesa u jezera Ostervannet v Nordmarce. jezdili jsme tam i přes prázdniny, ale to byli psi vždy jen na vodítkách, na volno byli jen pro tu chvíli, kdy se koupali. Takže nás po skoro dvou měsících opět přivítal liduprázdný les, plný mechu, bažin, borůvčí, potoků a potůčků a samozřejmě s průzračným jezerem. Bez lidí byl les náhle úplně jiný, svěží, a tak trošičku tajemný. A nepochybně plný zvěře.

Pouštění Nazgúlů na volno je v takovém prostředí vždy možné jen s maximální ostražitostí. Nepochybuji, že tváří v tvář super čerstvé stopě nebo samotnému zvířeti na můj výcvik okamžitě zapomenou, takže mi nezbývá než eliminovat možná rizika a pokušení pokud možno předcházet. Normálními slovy to znamená, že musím nesmírně bedlivě sledovat okolí a chování psů, stále je vyhodnocovat, a navíc je vždy uvazovat předtím, než dojdeme ke kritickým částem lesa. Naštěstí je už umím poznávat přesněji, než když jsme se přistěhovali. Tehdy jsem netušila, jak malý kousek hustě zarostlé paseky stačí k tomu, aby se v něm schoval los zvíci stodoly...

Jenže já jsem neměla v úmyslu lesem pouze procházet, ale chtěla jsem psy v lese také cvičit. Znamenalo to najít si kus otevřeného lesa, kterým prochází dostatečně přehledná cesta. Moc takových ideálních míst není, ale najdou se. Odložila jsem psy na cestu s povelem "čekej" a odcházela. Psi se na sebe nevěřícně podívali a šup, už jsem je měla po boku. "Jsme přece v lese, ne? Tady se NECVIČÍ!" říkaly mi jejich mírně uražené pohledy. "Tady se běhá, čuchá a s trochou štěstí honí. Ale rozhodně se tu nečeká!" "Ale čeká," pravila jsem nemilosrdně a v souladu s doporučeními je vrátila na míst, kde byli původně ponecháni. Norsko - Nazgúlové - odloženi

Lidi, já jsem se nalítala! Psi se zřejmě pomstychtivě rozhodli, že když se cvičí, tak se cvičí všichni a tedy i já. Já jsem s nimi zpátky na to pitomé místo letěla nejmíň osmkrát, než byli ochotni kapitulovat provést cvik pořádně. Byla jsem uhnaná jak kůň (cesta vedla do kopce:)), ale nevzdala jsem se. Zkrátka, v lese se poslouchá také, nejen v parku! To víte, že těch pamlsků do nich napadalo plno a já jen litovala, že jsem si nevzala ještě nějaké pro sebe. Byla bych si je zasloužila také!

Přes zjevné úspěchy jim však stále nehodlám jen tak věřit. Tak třeba včera ráno. Bylo chladno (8 st. Celsia... léto ještě neskončilo, že?), svěže a psi se ohromně těšili. Vzorně běželi přede mnou, překročili můstek přes potok a stoupali jsme lesní stezkou do svahu. Najednou strnuli a nosy jim vylétly vzhůru. Okamžitě jsem zareagovala. V mém domácím slovníku totiž platí "vysoký nos, rychlá p*del", takže jsem je čapla a přivázala. Naštěstí. Bylo jasné, že los je nedaleko, ta reakce se nedala přehlédnout. Celou dobu, co jsme inkriminovaný kus lesa obcházeli (předešlé dny tam Nazgúlové volně běhali a hráli s Markem šiškové bitvy), točil se Daník na vodítku jako střelka na kompase. Jenom ne na sever, ale za losem...

Ale nakonec se jim den vylepšil. Losa jsem jim sice nedovolila, ale v prosvětleném lese na břehu jezera jsme potkali bílý přelud, sen psích srdcí - půvabnou fenku anglického setra ochotnou se proběhnout. Psi už byli tou dobou na volno, tak jen blýskli pohledy směrem ke mně, jako co já na to, a když já nic, tak se pustili do báječné honičky. Stromy tu rostou daleko od sebe, v hustém, dost vysokém podrostu borůvčí, brusinčí a vřesu vedou vyšlapané pěšinky. A po nich se míhal ladný bílý stín následovaný černými vlčími siluetami.

Ten pohled mě hřál u srdce, stejně jako to, co následovalo. Za skálou se objevila panička setří krasavice a aniž by spustila povyk na téma "Chyťte si ty vlky než sežerou moji holčičku" jen přivolávala svoji fenku k sobě. Já tedy zapískala také a Nazgúlové přišli první...:))

Mistr dlouhého sedu

Jak tak cvičíme, sleduji zajímavý boj, který se odehrává v Kazanovi. Vždy si nerad na povel sedal, popravdě by mohl být hrdým nositelem titulu "Mistr dlouhého sedu", jelikož doba, po kterou se po zaznění povelu jeho chlupaté pozadí sesouvá k zemi, je neuvěřitelně dlouhá. Vypadá to, jako by pomalým sedáním chtěl oddálit splnění povelu, aby se mu pokud možno vyhnul. Myslím si, že to souvisí s jeho dominancí, která je s postupující roky stále patrnější. Norsko - Nazgúlové - Daník

Prostě povel "sedni" považuje za ponižující a nerad ho plní. Právě proto ho používám vždy, kdy ho potřebuji ukáznit nebo dostat těsněji pod kontrolu. Žádné vrčení, cukání obojkem a jiné doporučené projevy posilování autority, stačí když pséka posadím (povel lehni mu zdaleka tak nevadí). Ale ty pohledy, jaké na mě přitom vrhá! Je zajímavé, že nejhůř mu to jde vždy po nějaké přestávce, takže třeba první "sedni" na ranní vycházce je procítěně negativní a dlouhodobé, další opakování mu jde podstatně lépe.

Myslím, že se nakonec vždy rád poddá mému velení, ale vždy si to v sobě musí znovu a znovu vybojovat či zdůvodnit:)) Dávám si pozor, abych ho zbytečně nebuzerovala, to by ho mohlo oprávněně štvát. Ale kdybych to nedělala, staly by se moje povely pouze doporučeními, které je možné v případě jiných zájmů opominout. A to by neprospělo nikomu zúčastněnému. Jen mě v té souvislosti napadá, jak obtížná je výchova kohokoliv a jak snadno se dá zkazit pouhým nepochopením!

Co to ti psi žerou?

To zase byla otázka. Odpověď se nabízela, ale já jsem dlouho nevěřila vlastním očím. A uším! Protože to strašně chroupalo. To bylo tak.

Na plážích u fjordu lidé v hezkých dnech táboří. To znamená, že zapalují ohníčky nebo používají jednorázové grily. Takže po nich zůstávají na plážích zbytky jídel, často kosti z grilovaných kotlet. To zase znamená, že já musím být jak ostříž křížený s rysem, abych zahlédla zbytky dřív než psi a případně stačila strašlivě zařvat "fuj" a "pusť" v případě, že psi byli rychlejší. Norsko - Nazgúlové - Kazan

Jenže se mi občas stalo, že psi našli něco, co s maniakálním soustředění schroupali, ačkoliv předtím prošla pláž z mé strany kontrolou. Lámala jsem si hlavu - co to může být? Měla jsem podezření, že jde o slávky (jedlé:)), ale ne důkaz, protože když psi to něco našli, prchali z dohledu a chroupali. A právě včera jsem dostala důkaz - a hned dva. Totiž že skutečně chroupají mlže i s lasturami a za druhé, že v tom nejedou sami.

Slávek tu je velmi mnoho, dokáží pokrývat kamenité dno fjordu v celých pásech. A protože jde o bohaté severní vody, rostou často i na lasturách slávek malé bílé mušličky. No a pokud je velký odliv nebo bouřlivý příliv, dostanou se na pláž celé slávky, nejen prázdné lastury. No a psi je žerou.

Vůbec se mi to nelíbí, představuju si, jak se ostré úlomky lastury dostávají do zažívacího traktu a páchají tam škody, jenže psi si nedají říct. Potíž je v tom, že mezi tisíci prázdných lastur se ty plné špatně hledají a Nazgúlové si našli novou mánii, to jest odmítají poslouchat obvykle respektované povely. Jde to tak daleko, že když jsem včera donutila Kazana lasturu vyplivnout a hodila ji zpátky do moře, tak si bez rozmýšlení pro ni skočil. Naštěstí už byla na hloubce, tak jen nad ní proplaval, ale stejně.

Chvíli poté, co jsem psy odchytla a převedla z pláže na lesní parkovou cestu, jsme potkali pána a paní doprovázené mladičkou, velmi krásnou poiterkou (pointřicí?), no prostě fenkou pointra. Poté, co se psi obligátně proběhli (pánečci naštěstí také nepovažovali Nazgúly za potenciální zabijáky), utekli z cesty na pláž a všichni tři (!) se vrhli po slávkách. Fenka chroupala, až jí drnčel čenich.

A tak se těch lidí ptám, jestli je to normální, že psi žerou mušle? A paní se zasmála a pravila, že jejich fenka žere všechno! Tedy i mušle. Zjevně jí něco takového ani nepřekvapovalo, ani jí to nedělalo starosti. Rozloučili jsme se, a já jsem zase měla nad čím přemýšlet. Asi se z těch Nazgúlů časem zblázním. Jakž takž jsem zvládla losy i jezevce. Proč si na mě museli vymyslet ještě i mušle? Ještěže nehrozí, že by začali lovit velryby!

(Omluvte prosím kvalitu fotek, většinou jsou focené mobilem...)

Norsko - slávka jedlá

Norsko - Nazgúlové - hledači mušlí