Že to zní zvláštně? Ale ne, je to vlastně docela jednoduché. Už jste někdy viděli psa, který by slzel nad dojemnou scénou v knize nebo opičáka rozvášněného při pohledu na fotbalový zápas? Tedy pokud se zrovna nekope do zralého melounu? Tak vidíte. To lidi si vymysleli umění, aby se mohli vesele smát, s dojetím posmrkávat, příjemně se bát a vůbec dostávat se mimo realitu, která má tendenci být trapně nezáživná, pragmatická a stále dokola člověku dokazuje, že ještě zdaleka není tak dobrý, jak by být měl a jak by rád byl.

Lidé si v průběhu věků vytvořili spoustu směrů, ve kterých se snaží uplatňovat své snahy přetvářet skutečnost a tedy tvořit umění. Hudba, tanec, literární a výtvarné projevy - existují tisíce způsobů, jak vidět svět a rozechvět si tak duši. Nejlépe je na tom sám umělec. Tvorba je fascinující a vzrušující záležitost, která dokáže jednoho zaujmout natolik, že s trochou dobré vůle zapomíná i na volání těch základnějších pudů.

Naštěstí to nepostihne zdaleka každého - kdo by se potom postaral o skutečný život? Funguje tu užitečná dělba práce: jeden to v extázi vymýšlí a ti ostatní to konzumují. Jestli je i konzumace uměleckého díla extází, to už záleží na tom kterém umělci.

Naprosto nejblíže k našim smyslům se však dostává hudba a s ní související tanec. Hudba syrová i zjemnělá, technicky brilantní i hraná nejprimitivnějšími nástroji, dokáže spolehlivě stisknout ta prazákladní tlačítka v našem mozku a naplnit nám duši. Hudbou můžete vzbudit radost, žal, vášeň, náboženské vytržení i divokou agresi. Není divu, že po celé věky nechyběla při všech důležitých obřadech - v chrámech, v boji, při oslavách a nakonec třeba i na hokejových utkáních. Lidé hudbu milují a potřebují.

Hudbou se dá zahánět strach, tréma, nedočkavost či netrpělivost. S hudbou se radujeme, smutníme, milujeme, sníme a vzpomínáme. Hudba nás umí rozveselit i rozplakat. Zpříjemňuje monotónní práci, dodá sílu i ukolébá k odpočinku.

Zkoušela jsem se s různým úspěchem realizovat v různých druzích umění, ale zjistila jsem, že je to právě hudba, kde přede mnou stojí nepřekročitelná zeď. A to ať jde o tvorbu, nebo o interpretaci v podobě jiné než elementární. Zkrátka na to nemám buňky. To mi však nebrání v tom, abych hudbu nemilovala a neužívala si ji.

Kdybych měla říct, co poslouchám nejraději, byla bych na velkých rozpacích. Je toho tolik! Ale v každém žánru si vybírám. Poslední dobou mám pocit, že největší zásluhu na mém hudebním rozvoji mají naši kluci. Každý si hraje svoji oblíbenou muziku a já se v mnoha případech stávám jejím nedobrovolným posluchačem.

Kolikrát jsem při poslechu čehosi doslova trpěla a huhlala něco v tom smyslu, že nepoznám, kdy hraje inovativní interpret a kdy se rozbilo rádio! Ale přitom si zvykám a tak se do mého playlistu na počítači dostávají i skupiny, které jako by se ke mně vůbec nehodily. Tímhle vývojem jsem například přijala skupiny Offspring, Scooter, Nightwish a Linkin Park. Jindy mě to chytí na první poslech - třeba Blackmore´s Night, Kate Price nebo Adiemus.

Je to úžasné, kolik nádherné hudby je kolem nás! Klasika, moderní hudba (nenapadá mě jiný souhrnný název pro ty všechny diametrálně odlišné proudy...:)), lidová muzika a hudba z ní se odvíjející... Je toho moc a jeden život nestačí, aby člověk stačil poznat a vstřebat aspoň část toho, co je jeho srdci blízké.

Vím, že bez hudby by byl můj život nesrovnatelně chudší, než je dnes. A tak posílám do světa díky všem, kterým se dokáže hudba líhnout v hlavách a kdo mají ten úžasný cit a schopnosti pro to, aby ji předávali dál. Už se těším, co mě okouzlí příště...