19.3.2024 | Svátek má Josef


BTW: Chodský pes

18.3.2009

Oficiálně toto plemeno existuje od roku 1985 a za jeho vznikem (resp. znovuvzkříšením) stál známý kynolog Jan Findejs. O tom, že v oblasti Šumavy existovali psi ovčáckého typu, kteří střežili usedlosti, pásli stáda a pomáhali hlídat zemské stezky, není pochyb. Psal o nich Alois Jirásek, stejně jako Jindřich Šimon Baar, jejich podobu ve svých kresbách proslavil Mikoláš Aleš. Jestli to byli přesně takoví chodští psi, jaké známe dnes, to se můžeme jen dohadovat. Jisté však je, že naši předci určitě potřebovali psy tohoto typu a není důvod, proč by na našem území nemohl existovat samostatný typ ovčáka. Dede - Norsko - chodští psi 1 oba ležící

Napovídá tomu i takřka neuvěřitelný způsob, jakým bylo plemeno regenerováno. S myšlenkou na existenci původního českého ovčáka přišel v roce 1982 známý kynolog a odborník na pastevecké psy Vilém Kurz. Jeho přibližnou podobu zaslal dalšímu kynologovi (chovateli a posuzovateli na výstavách) Janu Findejsovi. Tomu se tato myšlenka zalíbila tak, uveřejnil v roce 1984 ve čtvrtém čísle časopisu Pes přítel člověka inzerát, ve kterém vyzýval, aby se mu přihlásili majitelé psů podobných (zatím) hypotetickému chodskému psu.

Ohlásili se lidé, kteří tvrdili, že mají chodské psy (z Prostějova:)). Tak byli vybráni tři jedinci (psi Dixi a Blesk, fena Bessy), kteří splňovali prakticky všechny představy a požadavky na chodského psa. Jedním z požadavků byla i "nepodobnost" jakémukoliv jinému čistokrevnému plemenu psů. Tito tři psi neměli prokázaný žádný čistokrevný původ, takže se stali "prvními registrovanými".

A teď to začne být zajímavé. V roce 1985 se v chovatelské stanici "Na Barance" narodil první registrovaný vrh chodského psa. Byli to 2 psi a 4 fenky. Druhý vrh štěňat přišel na svět v roce 1986 (3 psi a 3 fenky) a ejhle - všech 12 štěňat více méně odpovídalo požadavkům barvou, srstí, velikostí a dokonce i povahou! A dokonce to v tomto duchu pokračovalo i dál, štěňata výrazně se lišící od vytvářeného standardu se neobjevila. Je tedy zřejmé, že všichni první chovní psi již byli typově ustálení.

Bylo by hezké, kdybychom to mohli přičíst na vrub Psohlavcům, ale pravda je asi prozaičtější. Chodský pes je prostě institucionalizovaný vořech:)) Tedy je to přesně takové zvíře, jaké mohl hospodář na svém dvoře potřebovat. Nepříliš velký, prakticky zbarvený, odolný, pracovitý, poslušný, k domácím neagresivní, ale ostře hlídající narušitele zvenku. (Já bych na základě svých zkušeností ještě zašeptala: a pro nedělní oběd schopný klidně zajistit nějakou tu zvěřinu:))

Plemeno však dosud nebylo uznáno Mezinárodní kynologickou federací - FCI.

Dede - Norsko - chodští psi 2 Kazan celýA nyní pár údajů:

Chodský pes

Země původu: Česká republika
Garant plemene: ČMKU
Datum publikace platného původního standardu: 28. 10. 1984
Použití: Pracovní plemeno
Klasifikace FCI (po očekávaném mezinárodním uznání):
skupina 1 - Psi ovčáčtí, pastevečtí a honáčtí, kromě švýcarských salašnických psů.
S pracovní zkouškou

Výška
Výška v kohoutku musí být: 52 až 55 cm u psa, 49 až 52 cm u feny.
Toleruje se maximální možná odchylka + - 2 cm.

Hmotnost
Optimální hmotnost - rozmezí 18-25 kg

Celková charakteristika

Středné velký pes ovčáckého typu s obdélníkovým rámcem těla. Má dlouhou srst s bohatou podsadou, která ho činí otužilým a odolným vůči povětrnostním vlivům. Vyniká harmonickou stavbou těla. Všechny tělesné partie jsou sladěny tak, že jako celek působí kompaktně a ladně. Charakteristické pro plemeno je postavení a nesení krátkých uší, elegantní linie dlouhé šíje a krku a dále bohatost dlouhé srsti. Jeho pohyb je lehký a volný. Vyznačuje se temperamentní povahou bez známek nervozity. Je přítulný ke členům rodiny, zejména k dětem. Vůči cizím osobám je zdrženlivý, avšak při ohrožení svých blízkých nebo jejich majetku umí být ostrý a útočný.

Je výborným hlídacím, ochranným a doprovodným psem, který je schopen náročného výcviku. Je obdařen vynikajícím nosem, čichové práce zvládá s lehkostí a temperamentem. Díky ideální střední velikosti a dobré ovladatelnosti lze chodského psa využít ve slepeckém výcviku. Navíc pro výborné čichové schopnosti muže být s úspěchem nasazen při záchranářských akcích a při vyhledávání osob v lavinách. Projevuje rovněž vlohy pro střežení stád a práci v zápřahu. Dede - Norsko - chodští psi 2 Daník hlava

Standard plemene najdete tady... 

Chodští psi a já

Do teď jsem vám stručně převyprávěla fakta. Nyní bych ráda tuto trochu teoretickou kostru obalila masem - tedy mými praktickými postřehy. Předem upozorňuji, že jde sice o pohled velmi důkladný, ale subjektivní. Vycházím pouze ze svých zkušeností, což představuje život se dvěma psy. Neměla jsem nikdy fenku, neměla jsem jednoho samostatného chodského psa - Nazgúlové se jeden druhému nikdy nevzdálili od té doby, co se vybatolili z porodní bedny a u nás se připojili do smečky s tehdy jedenáctiletým jezevčíkem Maxem. To vše má na moje zkušenosti vliv.

Nazgúlové

Nazgúlové pocházejí z chovné stanice Bryvilsár. Kazanova matka Erka je matka Daníkovy matky Vicky, tedy Kazan je strýček a Daník synovec. Obě feny byly březí současně, první porodila Vicky (18. 4. 2001 - vrh D) a posledním, osmým štěňátkem byl náš Daník (Dandy Bryvilsár). O dva dny později porodila Erka (20. 4. 2001 - vrh E) a náš Kazan (Erko Bryvilsár) se vykulil jako druhé z pěti štěňat. Jak byl Daník mrňavý černý čertík, tak byl Kazan mohutné štěně, už jako malý měl pěkně prokreslené znaky. Přesto se ani jeden do chovu nedostal. Proč?

U Kazana to byly zcela objektivní důvody: jednak mu na dolní čelisti nevyrostly 2 zuby (P4) a jednak velkoryse přerostl - má přes 60 cm v kohoutku a přestože opravdu není tlustý, tak má +- 34 kg. Když se podívám jen na sílu jeho a Daníkových tlapek, tak je to rozdíl jako hrom. Když jsme ovšem byli na svodu s Daníkem (až po jeho roce, do té doby byl jak mezi dva chleby), tak jak tam Jan Findejs uviděl Kazana, zazářil a zvolal - toho musíme dostat do chovu, to je nádherné zbarvení! Bodejť ne, ten rok převládala hodně černá štěňata, některá měla dokonce černé skvrnky i na tlapkách, což být nemá. Tak jsem jen smutně špitla - chybí mu dva zuby... a bylo vymalováno. Mrzelo nás to oba, jen Kazana ne - ten jen koukal, s kým by se mohl pohonit nebo přátelsky porvat.

Daník prošel svodem na výtečnou, leč v té době už jsem byla napůl šílená z jeho útěků a vůbec vlčích manýrů, že jsem se zařekla, že TOHLE reprodukovat nemohu. Každý nebydlí na kraji mrňavé vísky mezi poli, lesy a loukami, a kdyby měla štěňata podědit v tomto směru tátovu povahu, tak by přibylo ztracených nebo zastřelených psů a zoufalých majitelů. Krása je jedna věc, ale charakter druhá, že...

Dede - Norsko - chodští psi 3 Kazan hlavaŠkoda, že nešli naši psi zkombinovat:)) Daník je vynikající v exteriéru a Kazan má tu nejbáječnější povahu ovčáka, jakou můžete od psa chtít. Chytrý, ostražitý, ochotný k práci, sebevědomý, ale ne agresivní, pečující i střežící. Jenže je veliký a dnes už ho bolí klouby... Daník je rovněž chytrý a dušička oddaná a milující, ale zároveň v sobě má takovou divnou uzavřenost, možná i plachost, táhne ho to do lesů. Poslouchá jen z veliké lásky.

Sváří se v něm divoký plachý vlk s gaučovým mazlíkem, a tyto polohy střídá. Zatímco Kazan rád tropí neplechu, ale považuje ji za přijatelné vybočení z řádu, který dobrovolně a celým srdcem přijal za svůj, Daník přijal řád jen z nutnosti a z lásky, stačí málo, aby se mu vyhnul. I proto se domnívám, že v případě nouze (třeba něčího útoku) by Daník kousal jako první - jednak ze strachu a jednak proto, že se zdaleka necítí tak vázán pravidly, jako Kazan.

Život s chodským psem

Chodský pes je skvěle obyčejné stvoření. Je střední velikosti, nic na něm není uměle vyšlechtěného, je velmi přirozený. To mu dává odolnost a omezuje to jeho sklony k nemocem. Celkově lze chodské psy označit jako zdravé plemeno, dožívat by se měli 12-15 let (doufám!), feny nemívají problém se zabřeznutím ani porodem a bývají dobré matky (to cituji:)).

Chodský pes je přizpůsobivý - umí žít v bytě stejně jako venku, a když ho dostatečně zaměstnáte nějakou prací, tak o něm doma ani nevíte. Nenápadně se snaží zůstávat v jedné místnosti s vámi, ale dospělí psi si jen málokdy vynucují pozornost, pokud se věnujete něčemu jinému. Samozřejmě do chvíle, kdy je čas jít ven:))

Přesto není dobré si chodského psa pořizovat primárně do bytu - to kvůli jeho kožichu. Trpět totiž potom budete oba - vy i pes. Pes proto, že je mu v běžných obytných místnostech teplo, takže začne hledat místa u profukujících oken nebo dveří (což není ze zdravotního hlediska žádná výhra), a zároveň zchoulostiví. A vy postupně zešedivíte z bytu plného chlupů, písku, prachu a dalších přírodnin. Kožichy, které chodským psům umožňují pohodlně odpočívat na sněhu či plavat mezi ledovými krami, totiž do sebe natáhnou každou vlhkost, každý kousek bláta a každý - ehm - zápach.

Venku stačí psům nějaké kryté místo, a jakmile uschnou, špína z nich bez problému opadá. Doma psa nemůžete čtyřikrát denně koupat, takže musíte mít nějaké psí místo, kde pes může schnout a potom si zapracujete s hadry a kartáči. Ať se snažíte jakkoliv, stejně za sebou v bahnitých obdobích roku trousí hromádky písku a uschlého bláta. Vím, o čem mluvím, tady v Norsku domů nosí vedle jehličí, bodláků a travních semínek i mušličky:)) Takže pro chodské psy je ideální dům se zahradou a kombinovaný pobyt venku a v domě. Dede - Norsko - chodští psi 3 Daník sedící

Chodský pes potřebuje práci, zaměstnání - pouhé městské vycházky ho neuspokojí. Je doma v každém terénu, náruživě plave (nebo se aspoň namáčí), miluje sníh. Navzdory poznámce ve standardu moc nesnáší teplo - Nazgúlové mají pocit, že jak přesáhnou teploty 10 stupňů, tak je teplo, nad dvacet je jim horko a koupou se při jakékoliv příležitosti, a při teplotách nad třicet stupňů už jen plavou nebo leží rozpláclí na studené dlažbě. Je to prostě ideální pes do hor a vůbec chladnějších krajů (a do Norska:)).

Chodští psi jsou společenští a mezi ostatními psy nevyvolávají konflikty - jsou-li aspoň normálně vychováni. Zažila jsem několik akcí s chodskými psy a nikdy jsem nebyla svědkem žádného konfliktu. Když jsme byli na svodu, tak v areálu pobíhalo na 60 choďáků obou pohlaví a všeho věku, všichni byli na volno, navenek bez dohledu, a všechno bylo v klidu. Byl to fascinující pohled, na to černé huňaté hemžení a já si jen tak mimochodem zkusila představit na jednom místě třeba 60 jezevčíků... Brr! Radši ne:))

Chodští psi milují svoji rodinu a jsou naprosto vynikající k dětem. Jen u těch maličkých je samozřejmě třeba dávat pozor, aby je chlupatý nadšenec nesmetl radostně mávajícím ocasem. U nás v domě se vystřídalo dost různých dětí, byla jsem s Nazgúly za Myšátky ve škole a nikdy jsem nepozorovala nejen náznak agresivity, ale ani nevole. Tam, kde by Max nenápadně z dětské společnosti vycouval, tam se oni nadšeně a neúnavně vrhají - přece jen jsou nerozbitnější než malý jezevčík.

Onen stále zdůrazňovaný nedostatek agresivity nás donutil na cvičáku - po domluvě s instruktorem - úplně vynechat obranu. Kazan se na figuranta koukal jen s vlažným zájmem a podstrkovaný pešek ho vůbec nezajímal. Daník se potom znechuceně odvrátil. To jim byl asi rok a půl. Nutit jsem je nechtěla. Je fakt, že choďáci dospívají později, takže možná někdy ve třech letech by si Kazan třeba i s chutí do rukávu kousnul, ale to jsme už s výcvikem tohoto druhu začínat nechtěli.

Nevím jak jiní chodští psi, ale Nazgúlové rozhodně nejsou rození přinašeči věcí. Pokud něco řeší, častěji používají tlapy než tlamu. Daníka aporty nebavily nikdy (ani na cvičáku), těšilo ho jenom aporty krást Kazanovi. Kazan aportoval rád, ale někdy v sedmi letech s tím přestal - hozenou věc chytí a někde si s ní lehne a kouše ji. Podle mne to souvisí s bolavou nohou, a jelikož ani já nejsem nadšený házeč, tak to moc neřeším - vím, že když na tom trvám, tak aport přinese. Nikdy je nezajímaly hračky - ale za to pravděpodobně může jejich podvojná existence, vždy měli jeden druhého.

Dede - Norsko - chodští psi 6 oba sedícíCo naši psi rozhodně mají, to jsou lovecké choutky. Dobře loví myši (ale ne u nás na zahradě - ty jsou přece naše:)), Kazan také chytil krysu (zlámal jí vaz - velice úhledně), a nelze je bez dohledu nechat s cizími slepicemi a králíky. Věřím, že svoje slepice a králíky by nechali na pokoji, ale cizí jsou holt cizí.

Vysokou zvěř by honili rádi (kdybych jim v tom nebránila), ale byla jsem svědkem situace, kdy psi vyplašili takřka v centru vesnice srnu. Ta celá zmatená (myslím, že zblblá nebo přisleplá po řepce) při útěku po pár skocích narazila do drátěného plotu a spadla. Nazgúlové ji mohli bez problémů chytit a zabít, ale zůstali stát tak tři metry od ní a čekali, co bude. Dali se tedy odvolat a srna po delším přemýšlení našla směr do polí a utekla. Řekla bych, že rádi honí, ale netouží lovit.

Jak jsou jinak vychovaní, tak v případě divoké zvěře jim asi nikdy nebudu moct úplně věřit a radši aplikuji preventivní opatření. Ale uznávám, že všichni chodští psi takoví být nemusejí, to u nás byl problém v tom, že se zvěři prakticky nedalo vyhnout - tedy ani v první, nejdůležitější fázi výcviku.

Chodští psi jsou poměrně tišší, zbytečně neštěkají, rádi vyjí. Nazgúly jsme dokonce museli učit, aby u plotu štěkali (učil je to Max:)) - ne proto, že bychom o ten kravál stáli, ale proto, že bohužel ještě pořád si mnoho lidí myslí, že tichý pes je bezpečný (podle nich jen štěkající pes hlídá). Nu a já nijak netoužila řešit potíže s lidmi, kteří vlezou na zahradu, kde nemají co dělat, a psi je při tom chytí. I teď Nazgúlové na kolemjdoucí lidi sotva blafnou a štěkají především na procházející psy.

Já sama považuju chodské psy za úžasné plemeno, přirozené, svým zjevem hodně vlčí, ale povahou stoprocentně psí. (I když ten Daník...:)) Pokud pro ně máte podmínky a čas, tak je mohu jen doporučit. Jsou vhodní dokonce i pro lidi, kteří nemají moc zkušeností, ale musejí mít snahu se psem pracovat, zaměstnat ho. Chodští psi jsou ve svých projevech velmi čitelní, díky svému zjevu používají hodně z vlčí abecedy a možná i proto nemívají zbytečné konflikty s ostatními psy. Jsou milí, chytří, krásní... no prostě moji!

Dagmar Ruščáková



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !