Jedeme k babičce - to je ohlášení, které by mělo v dětech vzbudit radost a netrpělivé očekávání. Je zajímavé, že k dědovi se jezdí zpravidla jen tam, kde babička z nějakého důvodu chybí. Nemyslím, že by v tom byla diskriminace, jen to potvrzuje můj názor, že babičkovství je jistý druh instituce. Proč?

Protože to láskyplné bezpečí, kde se častěji než doma vaří a pečou dobroty podle vkusu malých strávníků, kde se až tak neřeší pozdní usínání a dlouhé ranní vyspávání, kde je na děti čas a ochota naslouchat jejich spletitým příběhům, snům a přáním, nemusí být bezpodmínečně vázáno na pokrevní příbuzné. Fantastickou babičkou může být babička získaná při dalším sňatku rodičů, oblíbená teta nebo třeba sousedka. Totéž samozřejmě platí i pro dědečky. A právě proto říkám, že babičkovství je instituce.

Já sama jsem měla neuvěřitelné štěstí, protože jsem měla báječnou babičku a skvělého dědu, kteří mi navíc "vydrželi" hluboko do dospělosti. Teprve jako dospělá žena a matka dvou nesmírně činorodých kluků jsem skutečně ocenila jejich oddanost, s jakou si k sobě brali mě a mého bratra nejen na víkendy, ale i na celé obrovské kusy prázdnin, které naštěstí jako učitelé měli víceméně volné. Do svého dvoupokojového bytu nebo malé chaty na velké zahradě si kromě nás zvali i našeho stejně starého bratrance, později další tři sestřenice.

Nedokážu popsat, kolik všelijakých dobrodružství a lotrovin jsme si u babičky užili. Děda nás bral odmalička do lesa a povídal o všem na světě, co nás mohlo zajímat. Jako učitel a celoživotně se vzdělávající člověk mi připadal jako naprosto nevyčerpatelná studnice vědomostí a přestože trpělivost nebyla jeho nejsilnější stránkou, s námi ji dokázal najít. Vzpomínám si, jak nás už jako trochu větší bral v zimě do ledové chaty, kde zatopil, uvařil čaj a ohřál rybízové "víno". Potom jsme všichni vážně seděli v dosahu těch horkých kamínek, na záda nám táhla zima, popíjeli teplý čaj a víno z ledových hrnečků a povídali si.

Když bych měla svoje vzpomínky nějak sloučit do těch nejvýraznějších dojmů, tak by to dopadlo asi takto: Noční usínání v babiččině měkoučké manželské posteli, zatímco za dveřmi jsem slyšela šum hovoru dospělých a televizi, která s postupujícími roky hrála stále víc nahlas. Ráno v té samé ložnici, která chytala východními okny první zlatisté paprsky slunce. Lehoučké a neuvěřitelně teplé péřové deky vonící čímsi, co prostupovalo celý pokoj. Klapot kopyt koní od mlékařského vozu. Když jsem byla opravu malá, jezdili kolem ještě pošťáci a uhlíři, ale díky své koňské posedlostí mi tyto zvuky nikdy nevymizely z paměti.

Kuchyň zalitá sluncem, hlučná, překypující vůněmi, později tam vždy syčel papiňák a něco prskalo v remosce. Hlasitě puštěná dechovka, záclony vlající ve věčném průvanu, dobroty krájené na prkýnku, děda donekonečna čistící hromady brambor, zeleniny a jablek potřebných pro babiččinu uměleckou tvorbu. Proč uměleckou? Protože dokázala i z mála vytvořit hostinu a lidé se od jejího stolu vždy spíš odkulili, než odešli. Znova a znova připravované nudle s mákem, servírované za našeho bedlivého dohledu - nikdo nesměl mít o nudličku víc, než ten druhý...

Bitva o otáčivou židličku od klavíru, která byla u kuchyňského stolu na místě pod oknem. Koupelna neustále plná mokrého prádla, které plácalo člověka po zádech, když se chtěl vysprchovat. Boj se záludnou karmou, kterou musel na sprchování nastavovat děda - jen v jeho rukou byla ochotna pouštět vodu teplou, nikoliv studenou nebo vařící. Starý studený záchod s věčně otevřeným oknem, ve kterém jsme se s bratrancem jako malí navzájem splachovali a dospělí na to přišli až tehdy, když jsme se porvali o to, kdo bude tentokrát splachovač a kdo splachovaný.

Dědovy mantra "Všechny děti si musejí hrát s vodou", kterou cedil skrz zuby když se snažil uklidnit při našich letních hrách na zahradě. Trpělivost, s jakou nám půjčoval lísky na ovoce, abychom si stavěli pod svými jabloněmi (zasazenými v roce našeho narození) "domečky". Letní králíci, které jsme si mohli přes celé prázdniny piplat a ochočovat, aby na podzim, kdy jsme se vrátili domů a do školy, záhadně zemřeli na blíže nespecifikovanou chorobu. Babička se starým slamákem plející záhony a trhající květiny nejen pro sebe, ale i pro naše matky, děda rozvážně chodící s konvemi na vodu a tiše hovořící ke svým stromům.

Společná sobotní odpoledne, kdy se na zahradě sešli všechny tři babiččiny a dědovy dcery s rodinami, všichni byli hluční, veselí, občas hašteřiví, ale přesto pospolu. Nás děti nikdo zbytečně nesekýroval. Buď jsme pobíhali kolem při svých hrách, nebo seděli kousek stranou a zvědavě poslouchali, o čem se baví dospělí. Letní večery, kdy hlasy pomalu umlkaly, občas típnul probuzený kos, tráva voněla vlhkostí a děda nás učil koukat na hvězdy.

Potom tu byla moje prababička, která měla neobyčejný osobní šarm a nadhled, i když skoro celý život bojovala v podstatě jen o to nejnutnější živobytí. Ležíc na zemi pod jejím stolem jsem si přečetla své první romány - pravou červenou knihovnu, a byla to nejdřív právě "babička druhá", se kterou jsem se smála nad nevěrohodnými popisy podivně jednajících osob a dojímala se, když se to autorce povedlo hezky napsat. A tahle prababička, která, ač byla geniální pletařka a háčkovala zpaměti ty nejsložitější vzory na svých proslulých dečkách, se nikdy nesmála mé naprosté neschopnosti v tomto směru a snažila se mi vysvětlit, že jednou budu určitě umět něco jiného stejně dobře, jako ona ovládá ruční práce.

Byla to prababička, která milovala svoje slepice a ty si jí sedaly k nohám v touze po pohlazení. Jedno léto měla devadesát králíků, jelikož jí vždycky bylo líto Franty (Pepy či jakkoliv jinak pojmenovaného králičího samce) a tak do dala k holkám, ať si užije. "To je ale užitečný sport," řekla jednou prababička čtouc v novinách o košíkové. Přestože mi tehdy bylo necelých dvanáct, ani mě nenapadlo se jí smát.

Mohla bych takhle pokračovat ještě dlouho, ale stejně bych nedokázala napsat všechno, co mi dodnes plní srdce. Na první pohled jsme u babičky a dědy nedělali nic zvláštního, nejezdili jsme do cizích zemí, ale potloukali se na výletech po okolí, neprováděli adrenalinové sporty, ale jednoduše si hráli a měli tolik svobody, že jsme ani neprotestovali proti uloženým povinnostem. Prostě jsme byli jen u nich. Ne, to nebylo jen... kouzlo bylo v tom, že jsme byli právě u nich.

Jak říkám, měla jsem veliké štěstí a babička mi umřela před několika lety, děda asi ještě o tři roky později v požehnaném věku 96 let. Přesto mi pořád chybějí. Není to tak dávno, co jsem měla sen. Přišla v něm ke mně babička a já jsem měla tak strašnou radost, až jsem musela brečet. Říkala jsem jí, jak se mi po ní strašně stýská a jak jsem moc ráda, že ji zase vidím. Řeknu vám, to probuzení bylo kruté...

Asi tak dva dny na to jsem četla další ze spousty článků, kde ženy obhajovaly své právo na odložené mateřství. Vždy se v této souvislosti uvádí celá řada nejen rozumných, ale někdy i pro mne těžko pochopitelných důvodů, které obhajují narození prvního dítěte až hluboko po třicátém roku ženy. Ví bůh, že do tohohle se nedá nikomu mluvit, ale najednou mi bylo líto těch dětí, které se plánovaně narodí takto pozdě. Kolik let v té době může být jejich babičkám a dědečkům? Jak dlouho vydrží být natolik zdatní, aby mohli svým vnoučatům dát ty překrásné roky babičkovství?

Jednou jsme jeli s kluky v autě a popojížděli v koloně podél obytných domů. A tam jsme uviděli stařenku (určitě prababičku!), která se s láskyplným, ale zároveň dost úzkostlivým výrazem šourala za kočárkem, který jí zjevně sloužil i jako opora. Chvíli jsem ji sledovala a když jsme se zase rozjeli, povídám klukům: "Teda doufám, že vy takhle dlouho čekat nebudete. Já si totiž hodlám babičkovství užít!" Kluci se zasmáli, ale já jsem si najednou uvědomila, že to myslím vážně. Že v to doufám.

PS: Fotky jsou z našeho včerejšího výletu nazvaného "Suchou nohou po ostrovech", kdy jsme po ledu obešli několik nejbližších ostrovů v našem zákoutí Oslofjordu. Bylo kolem -10 stupňů...