aneb

PŘÍPAD KŘEPČÍCÍHO KOVOTEPCE

Myslím, že netřeba podrobně popisovat technologii výroby ani brmbrmťavy (bezinkového sirupu), ani bezinkového vína. To se natrhají rozkvetlé kosmatice… no jo, dál to víte všichni. Ale bude následovat příběh poučný.  :-)

Bezový květ, foto Louk

Mívala jsem kdysi mlýn na nejkrásnějším místě na světě, na řece Kocábě. Travnatý dvůr otevřený k lesu a z druhé strany na cestu podle potoka k vesnici.

Jednoho letního dopoledne se uprostřed dvora odkudsi zjevil křepký starý pán, takový úpravný čisťounký dědeček, v kalhotách s nažehlenými puky a bělostné rozhalence, na hlavě slamáček. Velmi se omlouval, že bez dovolení vnikl, ale že tu ve mlýně kdysi byli s Růženkou na svatební cestě a že tu bylo tak krásně a, rozhlížel se, a že je tu krásně pořád a že… víte, Růženka umřela, teď to budou tři roky…  

A tak jsme usedli při kávičce do stínu pod stromem a povídali si a kávička dopita, dortík sněden, i nic jiného momentálně nemajíc, přinesla jsem ještě sklenici bezinkového, sice ledem naředěného, ale s obvyklým varováním. Pije se to jak limča, ale opatrně raději. To je jasné, domácí víno, znám, odvětil světácky. 

Po požití první sklenice šelmovsky pravil – a nebylo by tam ještě trochu? Se zbytečkem v druhé dopité skleničce pak nadějeplně vrtěl a tak následující, byť už zředěné vodou na halb und halb jaksi nebylo možno nedodat. Letní pohodové dopoledne se přehouplo do odpoledního parna.

Starý pán odložil nejen slamáček, distinguovaný šátek v rozhalence odhodil už dávno a jal se věnovat průzkumu dvora. Vesele pobihoval semo tamo a s rukama rozpaženýma tančil a zpíval si – Růůůženko, Růženkóóó. Zoufale jsem uvažovala, co s ním. Že by se z toho chtěl vyspat, nevypadalo reálně, k vlaku dvanáct kilometrů, na autobus čtyři.

Zrovna když se slovy – jsem bejval ňákej sokol – přeskakoval odbočkou hromadu dříví, vjelo na dvůr auto s mým synem. V životě jsem ho snad neviděla raději. Vytřeštěně zíral a ptal se – mami, co to tady s tím člověkem provádíš?

Starý pán posléz do auta vetknut, na nádraží přetransferován, pečlivě naloděn. Mával a mával a posílal švihácké vzdušné polibky z otevřeného okna, ještě když vlak vyjížděl ze stanice.

Asi za 14 dní v Praze někdo zvoní. Tentokrát v decentním obleku, i vestičku měl a hodinky s řetízkem. Mně je to tak strašně trapný, nezlobte se prosím vás, víte, já jsem se takhle snad nikdy nevožral, pravil zkroušeně, ani za mlada ne. Ale ono tam bylo tak krásně, dobře mi bylo, a tak .., víte já jsem vyučenej kovorytec, tak jsem vám tady aspoň vyrobil jmenovku na dveře. Víte, jaksi v upomínku …

Ano, mám ji na dveřích dodnes.

Takže poučení – dle prastaré moudrosti – před lípou smekni a před bezinkou klekni.