30.11.2022 | Svátek má Ondřej


PSÍ ROZCESTNÍK: Yoda a Expedice Frandorra - část druhá

11.8.2022

První část najdete zde.

Pátý den dovolené byl prohlášen dnem odpočinkovým. Pepa dojel na nákup, já došla s Yodou na krátkou procházku a dítka docela dlouho spala. Dopoledne jsem ještě stihla s dětmi navštívit druhou místní pláž. Děda vařil oběd a Yoda dospával náročné předchozí dny.

Byl příliv, vlny podrážely nohy, na pláži bylo jen maličko lidí (zdejší dítka měla ještě školní rok). Došlo i na stavbu hradu z písku (příliv způsobil nestabilitu podloží a došlo k masivnímu sesuvu hradních zdí i hradeb), i na kamínkové obrázky. Prostě jsme si hráli.

Na pláži u Atlantiku. Bidart.

A po obědě jsme všichni nastoupili do auta, že zajedeme na pláž mimo civilizaci. Ono je to tak, že až k Bordeaux se táhne 200 km dlouhý pás písečné pláže. Každých pár desítek kilometrů je obří parkoviště s kempem či školou surfu, nějakým tím občerstvením… a když jsem plánovala dovolenou, psali, že pláže jsou dog friendly.

No tak ta, na kterou jsme dojeli, měla psa škrtnutého na celé řadě významně umístěných cedulí. Nevadí – po hraně duny nad pláží vedla turistická cesta a z ní vedly cestičky k moři. Víme, že na pobřeží je řada zrádných proudů, ale rozhodně jsme si nešli zaplavat a hodlali jsme respektovat místní značení (a to je velmi četné a výrazné) po celé délce pobřeží.

Atlantik. Bidart.

Sešli jsme na pláž, chvíli se s námi cachtal i pes!! (než ho vlna doběhla a smočila mu i bříško – jaké to neštěstí) a pak jsem se tedy já s Yodou přesunula nad hranu příboje. Pepa dál blbnul s dítky ve vlnách (stačili tam pohodlně všichni – navíc obě děti jsou vynikající plavci a rozhodně je hlava pod vodou nevyděsí) a pozorovali u toho umění i neumění okolních plavců i surfařů.

Sem děti nesmí.

A najednou dojelo auto pobřežní hlídky, pochválilo nás, že jsme se psem na správném místě, ale že bohužel děti se tam koupat nesmí, že ty mohou být jen na hlídaném úseku – tedy o dvacet metrů vedle. Ale tam že zase nesmí pes… A tak jsme se sebrali, vyšplhali přírodním chodníkem zpátky k parkovišti a odjeli. Na minigolf, aby byla nějaká ta změna. A večer jsme zašli ještě jednou do vln – na tu „naši“ pláž, kam psisko mohlo.

Jak utopit vnoučata v Atlantiku.

Další den se zase brzy vstávalo. Neb cílem bylo Bordeaux a chtěli jsme velké město zvládnout ještě za dopoledního chládku. Z podzemních garáží jsme se vynořili přímo u Miroir d’eau, zajímavé moderní kašny. Dva centimetry průzračné chladné vody zrcadlí okolní budovy a přináší osvěžení všemu živému kolem. Od lidí až po vrabčáky.

Kašna v Bordeaux.

Udivilo mě, že psi se tam brouzdají, pijí, válí… a na rozdíl od moře to tady nikomu nevadí. Překvapil Yoda, že také bez problémů do vody šel (i když jak známo ji nemusí). Obešli jsme část starého města, rychlý oběd zajistil Mekáč, navštívili jsme katedrálu a chtěli si také prohlédnout Bordeaux z výšky z věže vedle katedrály. Bohužel – došli jsme tam ve 12:05 a to už měla dvouhodinový polední klid.

Katedrála v Bordeaux.

Zajímavý byl pohled i na nejstarší most přes Garonnu – jeho stavbu nařídil Napoleon Bonaparte – a sice se dostavěl dlouho po jeho smrti, přesto se říká, že 17 mostních oblouků je na počest jeho jména. Přepočítávali jsme ta písmenka docela dlouho.

Duna du Pyla.

A tak jsme se vydali k dalšímu cíli – k nejvyšší duně v Evropě, více než sto metrů vysokou dunu du Pyla (nebo taky dune du Pilat). Mraky lidí (i psů) se bořily v hlubokém jemném písku. Výhledy stály za to. Dlouho jsme se nezdrželi, vedro bylo značné (zmrzlina dole trošku pomohla) a těšili jsme se už k moři. Plánovali jsme cestu ne po dálnici, ale po pobřežní silničce od duny až „domů“ do Bidartu.

Předchozí večer jsem znovu hledala dog friendly beach na oficiálních webových stránkách tohoto pobřeží. A dočetla jsme se, že aktuálně řada obcí zakázala na pláže vstup psům a že pláží, kde se psi tolerují, je od letošní sezóny výrazně méně. Ale jsou a byly tam uvedeny. A tak jsme si zadali příslušné parkoviště „psí“ pláže do navigace a vyrazili.

Čekáme nad dog friendly beach, kam nesmí psi.

A při vstupu na pláž nás přivítalo co?? Škrtnutý pes. Ne, dětem jsem radost nezkazila. Vyhnala jsem je s dědou do vln (a ty byly) a já s Yodou se šla projít po hraně duny, kde příjemně vál chladný vítr od moře. Líry kvetly a bylo tam hezky.

Čekáme nad dog friendly beach, kam nesmí psi. Atlantik, Bordeaux.

Následující den (už sedmý dovolenkový) byl také klidnější. Bidart je sousedním městečkem mnohem slavnějšího Biarritzu.

Biarritz.

Takže jsme to měli kousek, mořské akvárium otvíralo až v půl desáté a tak ráno nebyl spěch. Já s dítky pak procházela kolem desítek akvárií od minimedůzek a pidirybiček až po rejnoky, žraloky a kanice.

Mořské akvárium, Biarritz.

Pepa s Yodou zatím fotili racky a moře a bohaté hotely a kasína ve vyhlášeném letovisku. Oběd jsme měli plánovaný do sousedního Bayonne. Konečně jsme našli otevřenou creperii a došlo na palačinky slané i sladké. Katedrálu jsme minout nemohli, stejně jako výhledy na velkou pevnost nad soutokem dvou řek, oddělujících staré a nové město.

Bayonne.

Po návratu šla dítka s Pepou k moři a já začala pomaličku zase balit (a Yoda spal jak zabitý). Čtyři dny u Atlantiku utekly jako voda. A po večeři jsme se šli ještě jednou namočit všichni, protože „moříčko vlnovité“ bylo báječnou zábavou a museli jsme se jít rozloučit.

Pojďte už z té vody!

Tentokrát nás nečekal žádný extra dlouhý přejezd, přes Pyreneje do Andorry je to vlastně kousek. Co nás ale překvapilo, bylo vedro. Polední přestávku jsme naplánovali do malebného horského městečka Saint Bertrand de Comminges.

Saint Bertrand de Comminges.

Opevněná katedrála, kamenné městečko, dobrý místní oběd (kohout na zelenině), zmrzlina… a vedro. A na španělské straně hor pak bylo ještě tepleji. Z přírodních parkovišť mezi krásnými vrcholy hor jsme rychle mizeli zpátky do klimatizovaného prostoru. Ani Yodovi se z auta vůbec nechtělo.

Pyreneje.

Přesto jsme si ještě jednu zastávku neodpustili. Španělské městečko La Seu d’Urgell jsme minout nesměli, i když bylo 35 stupňů (naštěstí už večerní šikmé sluníčko zajistilo v úzkých uličkách stín). Protože Andorra je zajímavé knížectví. Vládnou v něm dvě spoluknížata – francouzský prezident a biskup právě z La Seu d’Urgell. A místní kostel opravdu stál za vidění.

La Seu d’Urgell.

No a pak už nás čekalo ubytování v rodinném aparthotelu v Aransu uprostřed andorrských hor. Když jsme ho objednávali, přehlédli jsme, že ubytovávají jen malé psy. Napsali jsme pak majitelům, že bohužel musíme objednávku zrušit… a bylo nám povoleno dorazit i s mamutem.

Naše bydlení v Andoře.

Yoda byl naštěstí vzorný host. Naučil se jezdit výtahem. Kamarádil s oběma domácími psíky. Neštěkal. Prostě se tvářil jako zkušený cestovatel. Všude kolem hotelu byla políčka se zajímavou plodinou. Věděli jsme, že Andorra je významným pěstitelem tabáku, a už tedy víme, jak „za mlada“ vypadá.

První večer v Andoře.

Hotel byl v hlubokém údolí u horské říčky. Naštěstí večer teplota rychle klesala, a i když předpověď slibovala přes den teploty i v horách vysoko nad třicet stupňů, večerní procházka nás naladila příjemně na poslední třetinu dovolené.

První večer v Andoře.

Pokračování příště.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie.

Xerxová Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !