Za dobu své novodobé historie nás olympijské hry překvapily mnohými novinkami, ba dokonce i tím, že občas jako by se pro některé státy světa vůbec nekonaly. Letošní olympijské hry přinesly dvě mimořádné novinky, které zřejmě také jen tak neupadnou v zapomnění.

Jednou z nich je dvouzáchod. Ze zatím kusých zpráv mi není zcela jasné, zda se této vymoženosti dostane i divákům, nebo mají tato zařízení sloužit výhradně ke sblížení sportovců. Živě si představuji, jak si třeba hokejisté z různých týmů na toaletě přátelsky a srdečně popovídají, než si nazují brusle a postaví se na buly.

Druhou novinkou je povinnost mít všechny nápisy na transparentech úředně přeložené, opatřené kulatým razítkem soudního znalce a pokud možno i razítkem z ruského konzulátu v Praze. Splnění tohoto požadavku přijde bratru i sestře prý asi na třináct set korun českých a vyžaduje dvě návštěvy úředních míst. Transparent musí mít též protipožární certifikát, nesmí překročit určitou velikost a nesmí obsahovat politickou nebo extremistickou propagandu, komerční reklamu ani vulgární výrazy. Co je považováno za vulgární výraz, není nikde upřesněno.

Pátrala jsem po internetu, ale nenašla jsem ani pravidlo, jak velkým písmem musí být vyveden na transparentu překlad nápisu do ruštiny, ale pravděpodobně i na to je pamatováno. Není přece možné, aby při té urputné snaze mít všechno pod kontrolou pořadatelé připustili, že by překlad byl vyveden prťavým písmem, jako je u nás zvykem třeba u těch nejdůležitějších věcí na předtištěných smlouvách.

Vzpomínám na nejrůznější sportovní klání, kde ty nejúdernější a nejlepší transparenty vznikaly za pochodu podle toho, jak se turnaj či soutěž vyvíjely. Často to byly neuměle, ručně psané transparenty, které opěvovaly třeba úspěšného brankáře nebo vypočítávaly medaile, které náš závodník už získal.

Chápu, že Rusko bojí teroristů (a ani se tomu nedivím), ale tahle akce s překlady mi přijde podivná, pokroucená. A nemůžu si pomoct, ale musím myslet na jednu ze závěrečných scén filmu Pelíšky.

Jiří Kodet dohraje na klavíru naší hymnu a osloví svou filmovou dceru Jindřišku: „Pocem, pocem. Tys měla ve škole tu ruštinu. Jak se řekne hajzlové?“ „Duraki.“ „Duraci, duraci,“ volá Jiří Kodet bezmocně z balkónu, zatímco schoulené Jindřišce tečou po tvářích slzy.

Když člověk někomu něco sdělit chce, překlad si sám rád opatří. Byť neověřený.