Podle nepsané, ale všemi respektované dohody na Zvířetník nepatří politická a kontroverzní témata, protože Zvířetník je a musí být místem, kam si lidé chodí odpočinout. Mé stopětky tomuto požadavku většinou vyhovují, protože se snažím věnovat svůj zájem drobnostem, které tvoří můj život, mou cestu. Ostatně, dlouho vycházely s podtitulem „drobné nejen čtvrteční psaní o věcech všedních i nevšedních“. Pokud mě výjimečně nezaujala nějaká významná událost, výročí či situace. Jsem vděčná všem čtenářům Zvířetníku, že tyto mé občasné přesahy tolerují a že případné diskuse jsou vždy slušné a tolerantní, zkrátka nesou se v duchu Zvířetníku.

Nyní se ocitáme v situaci, kdy nejsem schopná psát o něčem jiném, protože mám plnou hlavu myšlenek na těžké časy, jež nyní prožíváme a ještě dlouho prožívat budeme, neboť je doba koronavirová.

Poslední dobou jsem často pročítala na internetu jak nejrůznější články a rozhovory na toto téma, tak následné diskuse pod nimi. Zaznívaly v nich hlasy volající po větší opatrnosti i hlasy (a ty byly častější) brojící proti rouškám, nařízením, omezením. Odůvodnění byla různá, škodlivost roušek pro lidské zdraví, pocit, že vláda nám nasazuje náhubky, i bagatelizace nakažlivosti a závažnosti koronaviru, ba dokonce popření jeho existence. Výkřiky byly často hlasité a slova nevybíravá. Jak už to bývá ve chvílích, kdy cítíme nejistotu, obavy a strach.

Na jaře jsme byli všichni úžasní. Šily se ve velkém roušky, a přestože některá nařízení vlády se nám zdála přitažená za vlasy, jako třeba rouška na obličeji člověka, který je sám v autě, nebo na obličeji staré ženy, která si jela po polňačce na kole do sousední obce pro rohlíky, tedy přestože některá nařízení byla nesmyslná, dodržovali jsme je víceméně všichni. A ona za to přišla odměna. Byli jsme nejlepší v Evropě a možná i na celém světě a koronavirus jsme porazili, jak se bil hrdě v prsa náš premiér. Vše se velice rychle uvolnilo a zmínky o případné druhé podzimní vlně se začaly vytrácet jak z médií, tak z našich myslí.

Jenže pak se začala nákaza vracet. Nejdřív jen tak trochu. Nechtěli jsme se vracet k rouškám, kdo by také chtěl, když bez nich je tak příjemně, venku bylo krásně a koronaviru bylo maloučko. Méně než dalších chorob. Zvláště když jsme byli ubezpečeni, že si je brát nemusíme. Jenže pak hned zase říkali, že by to bylo lepší. Nebo snad přece jenom ne?

Tohle všechno jen zvyšovalo naši nejistotu. Mnozí z nás na jaře přišli o své výdělky, zaměstnanci i spousta řemeslníků a lidí, kteří své výrobky prodávají na trzích, mnozí drobní pěstitelé a farmáři, hudebníci, divadelníci a další umělci. Nikdo se nechtěl a nechce do té doby vrátit, jenže… Jenže!

Situace je vážná a nemocných přibývá. Přesto se mnozí dále dohadují, jestli vláda měla udělat nějaké opatření dříve, nebo jestli neměla teď dělat opatření tak přísná. Rouškaři lají nerouškařům, že je to jejich vina, nerouškaři zas vyčítají rouškařům, že se nechají vládou manipulovat. Protože, a to je velmi smutné a taky naprosto absurdní, rouška se pro některé skupiny lidí stala symbolem loajality k vládě hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem. Jako by se naprosto ztratil její význam coby ochrany nás i našich bližních.

Někteří psychologové píší, že nasazením roušky si lidé musí přiznat nebezpečí, které jim, nám všem hrozí. A my nebezpečí nechceme. Je to možná pštrosí taktika, ale každý jsme jinak vybaveni, každý máme jinou psychickou odolnost, jiné zkušenosti, jinou sílu. Lidé, kteří nebezpečí koronaviru popírají, dříve nebo později ho budou muset uznat, alespoň většinou. Může se pak objevit zloba, že byli podvedeni, oklamání. Zloba a hněv, který budou mít potřebu ventilovat. Jako třeba včera jedna žena, kterou živí výroba a prodej oděvů. Osobně je předvádí a prodává na přehlídkách. Na jaře byla bez příjmu a teď se to má opakovat. To je pro ni nepřijatelné, hrozné, ohrožující. A tak jí včera ujely nervy v koronavirové diskusi tak, že sklouzla k hrubostem. Ne, nemělo se to stát, na druhou stranu, kdo z nás vždy ve vypjaté situaci udržel jazyk na uzdě a neřekl něco, čeho pak litoval? I ona včera nakonec ublížila jen sama sobě.

V posledních letech byla cítit od vrcholných státních představitelů snaha rozdělit společnost, polarizovat ji. A dost se jim to povedlo, tak není divu, že jsme značně vyhroceni i v současné době. Ale stejně jako ve chvíli, kdy se obcí valí velká voda, kdy hoří dům, i teď se musíme ne snad semknout, jak často zaznívá z vlády (a mně to jednak přijde moc vojenské, jednak mi to připomíná znělku večerníčku Bob a Bobek a před očima vidím šiky pochodujících králíků), ale měli bychom se spojit, propojit se, podat si na dálku ruce.

Jsme teď všichni na jedné lodi, jsme všichni stejně ohroženi, a čím dříve se nám podaří epidemii umírnit, tím lépe pro nás všechny. Určitě by bylo lepší se přestat dohadovat a domluvit se třeba se sousedy v sousedství, v naší ulici na střídavém nakupování. Nebo nakupování pro ty, kdo jsou nejvíc ohroženi. Znám obec, kde jsou občané už dávno propojeni prostřednictvím mobilní aplikace a upozorňují se navzájem jak na zajímavé kulturní a sportovní akce, tak na ztracené psy či potřebu jiné pomoci. To vůbec není špatný nápad napodobit je.

A když se nemůžeme navštěvovat, volejme si se sousedy a známými, mluvme na dálku se svými příbuznými, hlavně s těmi staršími a osamělými.

Pak jsou tu další, kdo potřebují naši podporu a pomoc. Třeba zoologické zahrady, které jsou sice uzavřené, ale zvířata potřebují mít stále svou péči a potřebují jíst. ZOO mají své e-shopy, kterými je můžeme podpořit, v některých můžete svým oblíbencům třeba zakoupit snídani. Běžte se podívat na jejich stránky. Nakupujte potraviny u svých drobných pěstitelů a farmářů, podpořte své osvědčené řemeslníky a výtvarné umělce, navštivte na dálku koncerty a divadelní představení vámi oblíbených umělců. Udělá vám to dobře na duši hned dvakrát. Jednak si dopřejete zážitek nebo si koupíte něco, co vám udělá radost, jednak podpoříte lidi, kterým je dnes ouvej. A navíc, všechen ten přetlak z nejistoty, obav a pocitu bezmoci přeměníte v něco pozitivního. Protože pomoc druhým vždycky povznáší a posiluje.

Když koronavirus v lednu udeřil v Číně, stejně jako mnozí další jsem cítila, že to je něco, co ovlivní, změní celý svět. Nedokázala jsem ho ale vysvětlit ani Vaškovi. Na jaře jsem měla pocit, že to je ono, ta velká vlna solidarity přece nemůže jen tak vymizet. Ale ztratila se stejně jako roušky, na které jsme se upnuli a na kterých plula. Teď přišla druhá vlna a já s trochou mrazení v zádech čtu, že je to tak do zimy, no dobrá, do jara, protože pak bude vakcína. Nechtěla bych se na to upínat, protože zatím se ani neví, jak dlouho imunní je člověk po prodělané nemoci, natož jak bude fungovat vakcína. A jestli bude bezpečná a jestli jí bude dost.

Spíš je pravděpodobné, že tu koronavirus bude ještě dlouho s námi. Možná přijde ještě třetí a další vlna. Proto je nesmysl říkat, že koronavirus jsme porazili či že s ním budeme bojovat. My se s ním musíme naučit žít, dokud proti němu nezískáme přirozeně či očkováním dostatek imunity. Nebo dokud on sám nezeslábne.

To může nějakou dobu trvat. Ale je už teď jisté, že doba koronavirová ovlivní a změní svět, ten náš malý svět tady a teď zcela nepochybně. A taky je víc než jisté, že ten svět bude vypadat přesně tak, jak si ho stvoříme, jak se k sobě budeme chovat, jak budeme příště volit.

Na volby si musíme ještě počkat, ale je spousta věcí, které můžeme dělat hned teď. A tahle vláda to musí dělat především.

Protože tahle epidemie nás bude ještě hodně bolet po všech stránkách. Protože budeme potřebovat pomoc od státu, který tu musí být pro nás. A taky budeme potřebovat pomoc od sebe navzájem.

Dejme si ji.

A držme se!

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/