5.12.2020 | Svátek má Jitka






UKÁZKA: Richard A. Knaak, Legenda o Humovi

8.3.2007

Legenda o Humovi KnaakTOPlist   Recenzi na knihu naleznete zde.

   Armáda projížděla cestou na severozápad do Kýru jakousi vesnicí. Ta vesnice se jmenovala Seridan a v poslední době byla střídavě sužována morem, hladomorem a šílenstvím. Každá z těchto pohrom zabila mnoho jejích obyvatel. Kdysi dávno vesnice vzkvétala, teď však na místě cihlových domů, které byly zbořeny při vpádech smělých skřetů a plenících temných draků, stály jenom chatrče a nouzové přístřešky. Vesnice však nebyla z nějakého důvodu nikdy zničena, jen dál upadala, stejně jako lidé, kteří se tam snažili žít.
   Když se objevil zástup rytířů, vesnici to jen málo rozveselilo. Vlastně se zdálo, že obyvatelé cítí nemalou zášť ke způsobu, jakým jezdci a pěšáci pochodovali bahnitou stezkou, jež byla vším, co vesnice mohla prohlásit za cestu. Boji vyčerpaní vesničané nenáviděli způsob života, který, jak se domnívali, vedli Solamnijští rytíři, způsob života, o kterém si mysleli, že je určitě lepší než to, čemu všichni denně čelili.
   V čele zástupu jel pan Osval z Baxtrey v zářivém kroužkovém a plátovém brnění. Spletitý ornament z růží, vystavený na odiv na náprsním krunýři, svědčil o jeho příslušnosti k solamnijskému řádu, který měl tuhle květinu ve znaku. Nádherný purpurový plášť, který za ním vlál, měl sepnutý sponou s podobiznou ledňáčka s napůl roztaženými křídly a s korunou nad hlavou. Pták svíral v drápech meč a růži.
   Většina rytířů byla oděna stejně jako pan Osval, i když jejich brnění byla mnohem otlučenější a jejich pláště byly ve srovnání s pláštěm jejich velitele spíše prosté. Plášť pana Osvala symbolizoval jeho hodnost Nejvyššího vojevůdce, mistra Řádu koruny a v současné době zástupce Velmistra, který vládl celému Rytířstvu.
   Nejvyšší vojevůdce za jízdy krátce pohlédl na jezdce po svém boku. Protože měli oba orlí rysy a dlouhé splývající kníry, které byly mezi rytíři tak oblíbené, vypadali skoro jako dvojčata. Osvalovy rysy však zjemňoval věk a hlubší porozumění světu, ve kterém žil, zatímco druhý rytíř, jenž byl o víc než dvacet let mladší, se dosud pevně držel víry, že právě jeho ruka změní svět. Ve skutečnosti byli příbuzní. Benet byl Osvalův synovec a syn samotného Velmistra Tráka. Domýšlivost, jež se vryla do jeho tváře, svědčila o tom, že se již pokládal za nástupce svého otce.
   Pan Osval doufal, že se Benet do té doby naučí umírněnosti. Mladý rytíř zastával názor, že rytíři následují vůli Paladina, a proto zvítězí, poněvadž jejich věc je spravedlivá. Pan Osval však ze zkušenosti věděl, že tomu tak vždycky není.
   Výrazy mladších rytířů v zástupu byly pečlivě nacvičené masky bez známky citu. Velmi brzy poznají krutou pravdu o světě. Panu Osvalovi bylo jasné, že se mladší rytíři stejně jako mnoho starších dosud pokládají za hrdiny – hrdiny již ztraceného světa.
   A to zejména jeden z nich, pomyslel si a otevřel ústa.
   „Renarde! Dopředu!“
   Huma sledoval, jak vysoký, téměř vyzáblý rytíř předjíždí ostatní rytíře. Když se Osval rozhodl mluvit s Renardem, tak se určitě něco děje. To něco by se mohlo týkat i samotného Humy, protože Renard se na něj, jak se zdálo, zpytavě díval. Možná Renard stejně jako on sám dosud věřil, že Huma je někdo, kdo nikdy neměl být přijat do řadového vojska.
   Huma nadskočil v sedle, jak jeho kůň klopýtl v bahně. Lekl se, když mu hledí přilby sklaplo před obličejem. Zvedl ruku a otevřel je, aby dovolil chladnému větru štípat ho do pohledné, poněkud ošlehané tváře. Neměl sice tak skvělý knír jako Benet nebo Nejvyšší vojevůdce, ale v lehké šedi, která předčasně zbarvila jeho knír i vlasy, byla jistá důstojnost. Měl překvapivě jemnou tvář, a to natolik jemnou, že ostatní rytíři čas od času dělali poznámky o jeho mládí, i když nikoliv v jeho přítomnosti.
   Huma užasle hleděl na umazané a roztrhané šaty seridanských žen a dětí. V porovnání s jejich šaty i jeho vlastní brnění jako by bylo ze zlata, i když bylo obnošené a zdobené prostěji než brnění pana Osvala. Cáry na nich volně visely a Huma se v duchu ptal, jak často tito lidé jedí – a kolik a co jedí. Vzpurnější část jeho povahy chtěla vzít vak ze sedla a hodit ho vesničanům; nechat jim zásoby, které tam měl. Zřejmě by to bylo nejlepší jídlo, jaké jedli za celé týdny.
   „Hej, drž krok!“ zavrčel rytíř za ním a Huma si uvědomil, jak blízko se dostal k tomu, aby rozdal své zásoby. Věděl, že podle toho, co hlásaly zákony Rytířstva, by to byla chyba, ale ta touha byla přesto silná. Další známka mých nedostatků, pomyslel si s povzdechem a divil se, proč bylo jeho žádosti o vstup do Rytířstva vůbec kdy vyhověno.
   Jeho myšlenky přerušil Renard. Tento starší rytíř nesl stejně jako Huma štít, jehož označení hlásalo jeho členství v Řádu Koruny. Renard měl však mnohaleté zkušenosti, a tak byl svým vlastním velitelem. Hledí mu zakrývalo kromě dvou pronikavých, ledově modrých očí celý obličej a jen naznačovalo jeho tvář. Renard měl málo přátel i v samotném Řádu Koruny.
   Starší rytíř opětoval Humův pohled a poté přehlédl celý oddíl. „Gaynor, Huma, Trilane…“ vyštěkl celkem osm jmen. „Vystupte z oddílu na hlídku.“
   Ta slova neprozrazovala žádný cit. Renard byl metodik a stratég vysokých kvalit. V čase války by těžko někdo mohl chtít lepšího velitele. Přesto se však Humovi zdálo, že mu jeho přítomnost vždy zmrazí část duše.
   „Pan Osval chce, abychom prohledali ty suché lesy na jih od nás. Snad skřeti, možná zlobři. Musíme se vrátit k jednotce před západem slunce.“ Renard krátce pohlédl k věčně zatažené obloze. Pořád se zdálo, že bude pršet, ale nikdy nespadla ani kapka. „Dřív než se úplně setmí. Nechceme být v lese přes noc. Alespoň ne takhle blízko u západní hranice. Jasné?“ Když to rytíři odsouhlasili, Renard otočil koně, vysoké světlé zvíře hodně podobné svému majiteli, a dal povel ostatním, aby ho následovali.
   V několika minutách už byli naštěstí daleko od Seridanu. Půda byla tvrdá a koním se po ní lépe běželo. Nebylo to žádné překvapení, neboť oheň, který zničil velkou část lesa, k němuž jeli, zároveň vysušil okolní pole. Po mnoho let tam nic neporoste.
   Někdy je to všechno tak zbytečné, pomyslel si Huma. Kde je Paladin? Huma se velmi divil, že bůh mohl dopustit, aby se něco takového stalo. Pohlédl na pahýly stromů pokryté popelem, které hlídka míjela. Za této situace by Krynn zrovna tak mohl už být ve spárech Takhisis.
   Pevně sevřel rty. Že si po takových myšlenkách vůbec troufal říkat rytíř!
   Když se přiblížili k první skupince sukovitých pokroucených stromů, rytíři si stáhli hledí. Z dálky mohli vypadat jako démoni, protože rohy nebo křídla, které zdobily po stranách přilbu každého z nich, byly teď patrnější. A čím byly propracovanější, tím vyšší hodnost měl jejich nositel, s výjimkou Renarda. Ten měl, jak to odpovídalo jeho zvykům, jen hřeben přes celou přilbu až k zátylku.
   Lesy byly jenom další žalostnou obětí zdánlivě nekonečné války, která srovnala se zemí světadíl Ansalon. Huma se ptal sám sebe, jak asi ta země vypadala dřív, než ji zpustošily stvůry Dračí Královny. Suché stromy dodávaly lesům zlověstný vzhled a hlídka byla neobvykle neklidná. Pohledy rytířů těkaly sem a tam, jak každý z nich hledal za zčernalými kmeny nepřítele.
   Huma sáhl po jílci meče. Chvíli se mu zdálo, že zahlédl nějaký pohyb. Že by vlk? V téhle pusté zemi? Když jel dál, žádného dalšího pohybu si už nevšiml. Že by nervozita? V těch lesích nic nežilo. Byl tu jen žal.
   Renard zvedl ruku, aby zastavili. Zdálo se, že ani jemu se nechce mluvit, jako kdyby ten zvuk měl snad přivolat něčí nechtěnou přítomnost.
   „Rozdělte se. Vy čtyři doprava,“ řekl a ukázal na Humu a tři další rytíře. „Zbytek doleva.“ Vytasil meč.
   Ostatní udělali totéž a rozjeli se na svá místa. Huma jel jako druhý v pořadí za velitelem hlídky. Renard jim nařídil, aby jeli vpřed. Rytíři jeli poměrně pomalu, ale nezastavili se.
   Les se klenul přes jeden z mála kopců v celém kraji. Jestli se skřeti nebo obři skrývali někde poblíž, budou právě tady. Renard ukázal na muže po Humově levici a poslal ho dopředu. Ostatní se zastavili a čekali. Průzkumník sesedl z koně a zamířil k vrcholku kopce. Zbytek skupiny ho neklidně sledoval, jak nahlíží přes vrcholek a jak se k nim co nejtišeji a nejrychleji vrací. Huma, který držel uzdu jeho koně, mu ji podal nazpět.
   „Tedy?“ zeptal se Renard tiše.
   „Skřeti. Ti ohavní tvorové právě jedí. Nejspíš hlídka záškodníků. Musí jich být aspoň dvacet. Ale ne víc než několik desítek.“
   Renard spokojeně přikývl. „Nic, co bychom nemohli zvládnout.“ Huma děkoval Paladinovi, že přes hledí nebylo vidět, jak ustaraný výraz má ve tváři. Renard ukázal na průzkumníka, Humu a dva rytíře po Humově pravici. „Objeďte je zprava, my pojedeme zleva. Až uslyšíte soví zahoukání, vyrazte. Humo, ty budeš velet své skupině.“
   Někteří z rytířů sebou neklidně trhli, ale nikdo se nehádal. Huma zíral na hledí svých tří druhů a nedělalo mu potíže číst v očích každého z nich. Mnoho nechybělo a požádal, ať ho někdo jako velitele nahradí, avšak Renard už obracel svoji skupinu.
   Huma se rozhodl, že nic neřekne, a obrátil koně. Ať už ti tři cítili cokoliv, byli to Solamnijští rytíři. Dostali rozkaz a poslechnou. Humovi se ulevilo, že ho následovali bez reptání.
   Nejeli dlouho, zato pomalu a opatrně. Skřeti byli nedbalí ve všech směrech včetně vojenských postupů, ale třeba měli podnikavého velitele, který mohl myslet na to, aby postavil hlídky. Skřeti se celkově dali ve strategických plánech vojevůdce Dračí Královny jen málo využít. Mohli být jenom záškodníky. Huma to věděl a věděl také, že skřeti bojují jen s malou, pokud vůbec nějakou, dovedností, ale jeho mysl to neuklidňovalo.
   Žádné hlídky neviděl, a tak se odvážil sesednout z koně a přehlédnout skřetí tábor z malého pahorku. Že ti tvorové byli ohavní, byl velmi mírný výraz. Kůži měli bledě zelenou, zuby jim vyčnívaly z každého koutku úst a jejich oči Humovi připomínaly oči žáby. Skřeti byli zavalití a pokřivení, ale byli silní. Mnozí z nich měli sekery, a několik jich dokonce nosilo primitivní luky. Jejich brnění vypadala, jako by je sestavili ze všeho, co dokázali vyhrabat na bojištích.
   Zatímco je Huma sledoval, přihnal se jeden skřet k tomu, který byl podle všeho jejich velitel. Tento skřet byl dvakrát vyšší a dvakrát ohavnější než všichni jeho podřízení. Skřet veliteli hlídky něco pošeptal. Velitel ztuhl a vyštěkl rozkazy.
   Huma věděl, co se stalo. Buď ten nově příchozí stál na hlídce, nebo z nějakého důvodu odešel z tábora. Ať to bylo jakkoliv, skřeti si očividně uvědomili, že se Renard s ostatními přibližuje z druhé strany, a připravovali se k boji. Během několika vteřin se obvykle dezorganizovaní skřeti sešikovali do útočného postavení, což spolu s prvkem překvapení znamenalo, že Renard se svými druhy bude určitě poražen. Nebyl čas poslat někoho, kdo by je varoval.
   „Připravte se!“ zašeptal Huma, když znovu nasedal na koně. S mečem v ruce se obrátil k ostatním. „Vyrazíme teď!“
   „Teď?“ zeptal se jeden z nich. Rytíři se podívali jeden na druhého a pak zase na Humu.
   Huma neměl čas na jejich váhání. S připraveným mečem a štítem kopl koně do slabin. Kůň vyrazil a Huma, který mával mečem nad hlavou, zvolal povel k útoku.
   „Paladin!“
   Jeho odvaha ho sice ohromila, ale skřeti byli také ohromeni. Otočili se jako jeden muž, aby čelili tomuto neočekávanému nebezpečí. Huma vpadl s koněm doprostřed tábora a jeho meč už dopadal na nejbližšího skřeta. Skřet zvedl rezavý široký meč v náznaku obrany, ale Humův úder rozdrtil nejdříve zbraň a pak i jejího vlastníka.
   Huma jen toužil zabít co nejvíce nepřátel a dát tak Renardovi a jeho mužům příležitost, kterou potřebovali. Další skřet padl pod jeho mečem. Ostatní se vrhli na osamělého útočníka. Připravovali si přitom luky a zvedali kopí. Huma věděl, že ho nebudou ochotni zajmout živého.
   Pak za sebou uslyšel výkřiky a poznal, že i ostatní tři rytíři se zapojili do bitvy. Teď, když věděl, že naděje na přežití dosud trvá, bojoval s mnohem větším nadšením než předtím. Někteří ze skřetů se odpoutali od těchhle čtyř jezdců a pokusili se znovu sešikovat podle spěšných rozkazů velitele hlídky.
   Vzduchem se nesly další válečné pokřiky. Huma vzhlédl a uviděl Renarda, jak s ostatními přijíždí z druhé strany. Ti z nepřátelské hlídky, kteří se pokusili utéct, padli pod mocná kopyta válečných koní. Renard metodicky zabil dva skřety, kteří se mu pokusili postavit, a pak popohnal koně dopředu. Jeho pohyby svědčily o tom, že bojuje skoro s dychtivostí.
   Jednoho rytíře z Humovy skupiny skřeti stáhli z koně a těžká sekyra ho zabila dřív, než Huma stačil něco udělat. O několik vteřin později Huma přejel skřeta, který stál nad svou obětí. Ohavný tvor stačil jen vzhlédnout, než ho přední kopyta válečného koně zasáhla do hlavy a rozštípla mu lebku.
   Skřeti, kteří věděli, že jsou ztraceni, bojovali s netušeným odhodláním. Jen tři jezdci jim stáli v cestě na svobodu. Huma stěží vykryl další divoký úder. Kolem hlavy mu proletěl šíp.
   Náhle se vzduch zachvěl vytím.
   Něco skočilo na Humova koně a rytíř krátce zahlédl, že to něco se tvarem podobá vlkovi. Podobnost však končila mrtvolně bílou zsinalostí tohoto tvora, který vypadal jako stažený z kůže. Zdálo se, že jeho žluté mokvající tesáky jsou stejně dlouhé jako Humovy prsty a ostré jako nože. Pak Humův válečný kůň zaržál, i přes rytířův odpor se otočil a rozběhl se pryč z bitvy, s každým svalem napnutým. Vůbec nedbal na zoufalého rytíře, který se ho držel. Někde blízko za nimi tvor znovu zavyl. Huma dokázal jen pevně sevřít uzdu, aby se při divoké jízdě udržel v sedle. Zvuky boje utichaly, jak se vyplašený kůň hnal hlouběji a hlouběji do sežehnutého lesa.
   Co mohlo tak vyděsit cvičeného válečného koně? Určitě ne žádné pozemské zvíře.
   A pak se tato myšlenka vytratila Humovi z mysli, když jeho kůň prorazil zčernalými větvemi skupinky stromů a země byla najednou hluboko, tak hluboko pod nimi.

Ukázka poskytnuta se svolením nakladatelství Fantom Print a knihkupectvím Fantasya.

Richard A. Knaak: Legenda o Humovi (The Legend of Huma)
překlad: Jiří Fuchs
obálka: Duane O. Meyers, grafická úprava: René Balický
Fantom Print, 2007
302 stran, 219 Kč, brožované
ISBN 80-86354-78-4

Richard A. Knaak


90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací
90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací

Fisher-Price zná snad každý. Málokdo ale ví, že letos slaví 90 let od svého založení. Značka dala světu více než 5 tisíc hraček, které vrací rodiče...













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...