Letošní Parcon se konal na stejném místě, ve stejném frachtáku jako vloni. Avšak nevstoupíš dvakrát do stejného Parconu. Letos jsem si například mimořádně nepolil, nezablátil, nezakrvácel ani neroztrhal žádné kalhoty!

Další změna: Vloni jsme bydleli v objektu 2, letos v objektu 1, takže jsem občas nechtě šel od recepce na špatnou stranu. Vloni jsem zmiňoval temnou osobnost místního výtahu. Tak výtahy jsou tu nové, ale zase mají jiné osobnosti. Ten pravý dokonce uměl sjet do červí díry ve druhém podlaží, kudy se dalo projít rovnou k přednáškovým sálům. Avšak tajuplnost výtahů byla narušena, neb pořadatelé dovnitř vlepili letáčky s návody kam jet, aby pochopili i blbí. Škodaže chytří nečtou... Jo - ale ten pravý výtah měl zvláštnost - když jste chtěli sjet k recepci, museli jste si na ovládacím panelu zmáčknout (silně, až jste ho promáčkli) znaménko "-" (mínus) a teprve potom 1. Ono tedy jediné mínusové podlaží bylo to mínus první, ale tenhle výtah byl připraven na všechny alternativy. Naštěstí snad nikdo nezmáčkl mínus devítku.

Jiná změna: V páteční odpoledne, tedy ještě před slavnostním zahájením, jsem neměl možnost pokochat se vyhlídkou ze Sylvánu, ani vykoupat se v Košuteckém jezírku. Sotva jsem přijel a ubytoval se, už jsem spěchal na první přednášku, která začínala v šest večer - dvě hodiny před samotným zahájením. Tu jsem si nehodlal nechat ujít. Totiž svou přednášku o maximálních náhodách, se kterými připadají revoluce a války, chřipky, cholery a mory zrovna do období slunečních maxim. Slibovaný počítač sice za pět minut šest ještě nebyl k diposzici, ani promítací plátno, ale pět minut po šesté už ano. Dokonce přišli i nějací lidé!

Následující zajímavou přednášku Vlasty Talaše o korejském komiksu jsem vynechal a věnoval se raději večeři, abych byl připraven na slavnostní zahájení. Zahájení bylo zahájeno scénkou, ve které otec Fandom (Martin Koutný) vzpomíná se svými dcerami Cenou KČ a Workshopem (Martinovy dcery) na svou histotrii. Objevili se i synci Parcon a Fanzin.

Podnětnou přednášku Vlada Ríši o českých sériích vlakového čtení (MS, JFK) jsem zrádně opustil kvůli Pagiho přednášce Demokracie a totalita v náboženství. Od antiky jsme se přes židovství přesunuli ke křesťanství a islámu. Nespokojený posluchač vytkl vynechání neevropských náboženství. No jo, přátelé, ale kdo z nás zná přesně náboženství starých Aztéků či rozeznává myšlenkové proudy hinduismu a budhismusu, koho uchvátil sikhismus či džinismus? Takhle jsme se mohli pohádat o to, co známe takříkajíc na vlastní kůži. Ano, druhou část přednášky Pagi již jen moderoval...

Načež se již blížila jedenáctá hodina večerní. Nastal čas hlavního bodu každého Parconu - družení na baru, který, stejně jako vloni, zasluhuje pochvalu. A to nejen za nepřetržitou obsluhovací dobu. Podružili jsme se, pokecali, někteří z nás si zapěli při kytaře a jiní šli dokonce i spát. Já tedy už po třetí. Slíbil jsem totiž Tess, že ji v sobotu přivezu z plzeňského nádraží. Takže jsem nestihl žádnou z ranních přednášek. Ale nenechal jsem si ujít ranní koupel v blízkém zatopeném lomu. V sobotu ráno, když prší až leje, je to osvěžující a podnětně osamělé, zejména po třech hodinách spánku. Pak snídaně (míchaná vajíčka) skutečně zaslouženě chutná! První akcí, kde jsem fungoval, byla až v jedenáct hodin beseda s porotci a autory CKČ, kterou vedli Jiřka Vorlová a Martin Koutný. Jejíž začátek by Tess bez mého dovozu asi zmeškala. Jakožto porotce a autor jsem nechtěl taky chybět.

Po pěkném povídání přišel čas oběda, čas guláše s knedlíky. Nasycen jsem navštívil další přednášku. Pořadatelé pro Parcon získali Vladimíra Šlechtu, který nám na příkladu Syna Lovce medvědů a Pána prstenů ozřejmil, že od Homérových dob se napínavá vyprávění o putování družin moc nezměnila. Boromir nebo Old Shatterhand, skřeti či Šošoni, ušlechtilí elfové či hodní Apači, jak podobné. Vždyť Roklinka byla jen jiným podáním srubu Lovce medvědů...

Následovala stálice Parconů - přednáška Ondřeje Neffa. Tentokrát vyprávěl hlavně o své knížce Celebrity, a kousek z ní i přečetl. Měli jsme možnost pozorovat Mistra při práci - půjčil si totiž tužku a hned při čtení opravoval překlepi. Knížka bude zajímavá. Manželský pár - český spisovatel a česká herečka, kteří jsou celebritami (avšak jen v Česku) - se dostanou v Itálii do nóbl hotelu, kde bydlí světové celebrity Jack Nicholson či Paul McCartney. Mohou se taky stát globálně celebritální - pokud budou poněkud brutální. Ona ta celebrita Nicholson v knížce možná ani nemá být skutečný Jack Nicholson, takže možná ani skutečný Nicholson nebude mít proč Ondru žalovat, což by avšak mohlo zvýšit komerční úspěch knihy. Neff se tvářil, že ho něco podobného ani nenapadlo. Nutno zmínit i další účastnici přednášky fenku Iris, již sice psí dámu v letech, která však přesto uvedenou akci zdařile animovala.

A pak už jsem pospíchal za další zábavou, kde jsem nesměl/nechtěl chybět: Křest Kočasu. Jiřina Vorlová s dopomocí Darth Ziry vybrala povídky, které se jí v minulém a současném ročníku CKČ líbily, ale nedosáhly na nominaci. (A někdy i dost výrazně, moje povídka byla v letošních krátkých až dvanáctá...) Ale vlastně většina vítězů CKČ či nominovaných našla útulek pro své další povídky i v letošním Kočasu - což skutečně není útěcha padlým. Když jsem si celý ten sborník šestnácti autorů přečetl, zjistil jsem, že se mi Jiřčin výběr taky líbí! Ačkoli v něm nevybuchují celé eskadry kosmických lodí, nelétají useknuté hlavy či jiné končetiny, neznásilňuje se ani masově nevraždí. Všechny ty povídky spojuje jakási atmosféra, klasická atmosféra klasických českých sci-fi povídek, jaké už před desítkami let vycházívaly v KOlejních ČASopisech. Letošní Kočas se vskutku povedl, je to téměř almanach či snad dokonce manifest normálnosti. Díky, Jiřino!

Další milou povinností ve stejné Jedničce mi bylo účastnit se následujícího vyhlášení dvacátého ročníku soutěže O sříbřitělesklý halmochron. Myslím, že si až příští rok uvědomíme, jak moc nám tato soutěž chybí! Dáreček už vloni prohlásil, že soutěž potáhne naposledy. A protože se nenašel nikdo, kdo by to po něm zvedl, je konec s halmochrony, vážení přátelé. Myslím, že všichni autoři dluží Dárečkovi velké poděkování, za to, že jim umožnil pohroužit se do problematiky chronoklasmů. Když jsem si při vyhlašování uvědomil, že se mi konečně onen prestižní budíček po pěti letech marného snažení konečně podařilo uchvátit - doslova při posledním zvonění - až se mi z toho ježily chlupy na rukou. (Druhý se umístil Petr Plaček, třetí Josef Spurný; na předcházejícím odkazu si mohou zájemci většinu zúčastněných povídek i přečíst.)

Autoři Zlaté zebry mi budou muset odpustit, ale ještě jsem se běžel podívat na konec přednášky Edity Dufkové, že Kyberpunk (jak ho znám z knih) nikdy nebude! Dorazil jsem alespoň na závěrečnou diskusi, která se o půlhodinu protáhla, neb Malý sál byl po další dvě hodiny volný. Výsledkem bylo, že na Františku Vrbenskou a její přednášku o (skrytých) hranicích fantasy jsem dorazil o půl hodiny později. Ale ještě jsem si užil celkem dvouhodinového výkladu (poznámky opět ztratil) i diskuse, která vždy nastává. Z přednášky mi zůstal (nezapsaný) pocit, že je třeba si dávat pozor při překračování hranic - hranic mezi dnem a nocí, skutečností a fantazií, mužem a ženou. A že překračování a prolínání je ale vždycky to nejzajímavější...

A nastal čas duševní přípravy na vyhlášení Ceny Karla Čapka. Což jest tradičním hřebíkem Parconu. Letos ho moderovali dva redaktoři (omlouvám se, ale jen tuším, že byli asi ze) Score. Tak, bylo to lepší než loňský žoviální a žánrem nepolíbený moderátor. Dvojice byla výrazově téměř profesionální, i když poněkud stacionární tím, že její obě části byly skryty za řečnickými pulty(!). Pánové si předem řekli o medailonky autorů, prý aby byli v obraze - pak je však jen přečetli. Chyběl tu ten kontakt, který míval třeba Koutňák, který nás všechny zná i bez nápovědy a který nás dokázal na jevišti potrápit vhodně zvolenou nevhodnou otázkou... Tentokrát to odsejpalo, ale připadalo mi to jaksi studené. Kontakt s vítězem kategorie se odehrával jen v rámci jakési další soutěže o samolepky (?), a tu jsem byl téměř až rád, že jsem nevyhrál, protože bych asi neuměl na ty všetečné otázky správně odpovědět! Opravdu neznám dopodrobna hrdiny všech těch sérií, ani neumím citovat příslušné pasáže. Už dlouho jsem nic nečetl - vždyť musím psát! A taky mi trochu vadilo, že vítězové nemohli ani tradičně poděkovat rodině i kočce, oslovit dav a pořádně si užít svých třicet vteřin slávy.

První jasnou kategorií byla novela/román, kde vyhrála Jana Rečková. Když se jí moderátoři ptali na jakési duševní stavy, osvětlila jim, že není psychiatr, ale neurolog. Souboj na mikrofony jasně vyhrála. Následovalo vyhlášení mikropovídek, ale ještě dříve Tess získala Skokana. To už jí bylo jasné, že nevyhrála - byla druhá. Zvítězil Petr Plaček - tady si spravil chuť za uniklý Halmochron. Na Julču Novákovou zbylo tentokráte třetí místo. Tady jsem želel, že text z vítězné povídky nebyl tentokráte čten teplým hlasem Honzy Kantůrka, ale jedním z těch moderátorů. Nemělo to tu tajemnou atmosféru...

Po vystoupení hopsajících slečen (a jednoho pána) ze souboru irských tanců Coisceim (byli dobří i letos) následovalo vyhlášení Ludvíka. Za editorství sborníku Technokouzla ho společně získaly Hanina Veselá a Darth Zira. Děvčata si to za svou editorskou práci skutečně zaslouží. Letos společně připravují už třetí sborník ze "samizdatové edice", půjde o Časovír. Zira pomáhala Jiřině Vorlové s výběrem do Kočasu, Hanina se zase angažuje při přípravě vydání sbírky cynických povídek, jež snad vyjdou ještě letos u Juhaňáka v Tritonu. Kde bychom bez vás, my autoři, byli! Ludvice si svoji cenu zasloužily!

Mlokem za zásluhy ocenil fandom překladatele a vydavatele Jiřího Pilcha, za nemocného tátu ho převzal syn Robert. Zasloužilý Mlok jde právě v těchto dnech na operaci, tak mu držme palce.

Koškem provedli další kulturní vložku, a pak už byl čas na vyhlášení cen v kategorii krátkých povídek. A získal ji loňský Mlok. Koutňák omládl do formy Pulce! Na dalších místech se umístili další mušketýři - druhý byl Ivan Mls, třetí Roman Splítek.

A pak se už blížil vrchol vrcholu - vyhlášení kategorie povídek. Přes mlžení administrátorky Jiřiny Vorlové se nacházel Mlok i letos zde. A získala ho zaslouženě Jana Rečková a její nápaditý zákuskář v Nebylo ráno. Daniel Tučka byl druhý, Jan Kovanic třetí. Tak snad někdy příště... Kompletní výsledky CKČ jsou zde.

Po vyhlášení cen Karla Čapka se rozeběhl tah oblíbené tomboly. Když se zdálo, že vyhrává jenom jedna strana, ozvali se Brňáci - a hned další sada výher putovala k jejich stolu. Letos jsem v tombole nic nevyhrál - ale alespoň jsem se jí zúčastnil. Mezi možnými výhrami se totiž neskvěl žádný zlopověstný trpaslík....

Následovalo další barové družení, ale pro ty, co měli druhý den řídit, kratší. V jednu jsem zapadl do postýlky, v osm do jezírka. Tentokráte nepršelo. Po báječné snídani (obložený talíř) jsem ještě stihl dvouapůlhodinovou přednášku Tess o fenoménu Mary Sue. Ano, už jste ji možná slyšeli na festivalu Fantazie - a možná uslyšíte i jinde, protože Tess ji neustále inovuje. V Plzni jsme se dověděli navíc něco o tajemných sexuálních vztazích mezi Valdemortem a Harry Potterem. Prý existuje i podžánr fanovských povídek, kde je Harry těhotný. Na to, že šlo o konec conu, byla účast celkem slušná.

Poprvé jsem byl na Parconu od začátku do konce (přesněji od začátku do konce programu:). Měl jsem první a dcerka poslední přednášku. Vraceli jsme se plným autem v pěti. Jela s námi Františka, Skokan i Halmochron - takže Parcon pro nás skončil až v Praze. Panovalo cestovací obláčkové počasí pozdního léta, pěkně jsme si povídali. A tak ani nepřišla řeč na to, proč asi bylo na letošním Parconu ještě o něco méně lidí než loňských 200, proč bylo o něco méně programů, a proč to v tom velkém frachťáku bylo zase o něco opuštěnější než minule.

Přesto děkuji moc plzeňským pořadatelům za letošní Parcon, který přece jen překonal smrtící hranici přílišné "komornosti". A těším se příští rok zase jinam!

Psáno v Praze na Lužinách pro Sarden a Interkontakt

K fotkám: Letos jsem si vzal půjčený digitál, a neznale jsem na některé přednášky vybil jeho baterii. Šlo o Nikon 70, dělo, ale se špatnou světelností v temných prostorách frachtu, kde se ti lidé tak rychle hýbají. Protože odmítám blesk (neumím to s ním:), dospěl jsem k výsledkům, jež jsou zejména neostré a rozmazané. Ale - atmosférické!

Viz Šamanovu fotogalerii Parconu 2009