"Díky nečekaně vysoké poptávce Vám bohužel nemůžeme Váš dárek dodat. Nahradili jsme jej však dárkem stejné hodnoty. Děkujeme Vám předem za Vaše pochopení a věříme, že vás tento dárek potěší." Tak bylo psáno třinácti různými evropskými jazyky na papírové krabici, kterou jsme dostali společně se zásilkou převislých jahod od jedné zahradnické firmy někdy v květnu. (Ne, že bychom si jakýkoli dárek zdarma přáli!) Dárek byl pěkný, bohužel pro minikolečko, jež drží v rukou zahradní trpaslík, se nenašlo rozumné užití. Rodinná rada rozhodla věnovat ho pro nějaký humanitární účel. Načež jsem pronesl, že ale na Parconu bývají hodnotné tomboly. A tak jsem byl vyslán do Plzně s darem. S ohledem na trpaslíka jsem jel autem.

Plzeň je rozhodně velice zajímavé město. Poznáte to už z dopravních značek. Třeba - značka hlásí nadcházející křižovatku, hlavní odbočuje doleva, kudy máte jet. Hned u toho je značka - Zákaz odbočení vlevo. Nebo jinde: Značka na hlavní nehlásí nic, zabočíte vlevo na vedlejší téměř do protisměru - a do protisměru v ulici, kde jsou sice dva pruhy, avšak oba jednosměrné... I přesto jsem se probojoval na Sylvánský vrch a jeho rozhlednu. Tu tvoří téměř sedmdesát metrů vysoká radiokomunikační věž, zkonstruovaná z krásných trubek. Po síťovině kruhového schodiště se za dvacku vydrápete až do výšky 23,5 metrů, odkud se vám rozestírá pohled na Plzeň, šumavské horizonty a přicházející bouřkovou frontu. (Tu dvacku vám nedají - tu musíte vysolit vy!) V této sezóně je otevřeno od 10:00 do 18:00 - ale hlídací hoch mne vpustil dovnitř, i když bylo za pět minut šest - bývá tu do sedmi.

Sylván byl mou první plzeňskou zastávkou Rád se rozhlížím po místech, jež hostí různé cony a vím, že zejména papučcon mi už nedovolí vyrazit do mimoprostoru, tedy do prostoru mimo conání, proto jsem se nejdříve rozhlédl po pamětihodnostech. Dalším cílem se stalo parkovišťátko u Košuteckého jezírka. Zatopený lom je srdcem místního sportovněrekreačního areálu. Zatímco si ve vodě, poházené kachním peřím, rybáři sportovně lovili, já si rekreačně zaplaval pod skalní stěnou. Jezírko je jen 400 m od školy, kam jsem poté zamířil.

Střední průmyslová škola dopravní nabízí budoucím autotronikům, železničářům a čalouníkům krom maturit i stravování a ubytování v "Domově mládeže". Ale zároveň svým žákům a návštěvníkům připraví i nečekaná dobrodružství. Škola zdálky působí určitým dojmem napůl ztroskotaného mezihvězdného frachťáku. Uvnitř taky. Místní výtah má svou osobnost a tím nemíním jeho ponuré, jen částečně otrhané čalounění, provedené šedým jekorem čičím, ani osvětlení, připomínající spíše fárací klec (však si Koutňák vzal správně havířskou přilbu!). Nesmíte ho jenom nutit, aby vás svezl do přesně určeného patra, aby svítil nebo aby vůbec jel. Dal se zablokovat několika způsoby ale nakonec jsme ho vždy přemluvili, aby osoby, které vážně nedbaly humorných varování, vypustil ze svých útrob.

Jana Dvořáčková si v předcházejícím referátu pochvalovala, že ubytování, stravování i přednášející místnosti byly "v jednom místě". Přesnější by bylo napsat "pod jednou střechou", což se při očekávaných přívalových deštích (které avšak nedorazily) mohlo šiknout. O "jednom místě" jistě nebudou mluvit ti bázlivci, kteří se zalekli ducha v mašině, tedy ve výtahu, a ze a do sedmého patra chodili pěšky až k recepci a pak zase do sálů druhého patra. Pravda je, že někde ve třetím nadzemním podlaží (což dle tlačítek výtahu bylo asi tak jedno patro pod "1. patrem") existovala jakási červí díra, kterou se dalo proniknout rovnou k hlavnímu sálu, ale šlo o velice nestabilní díru. Cestu na conání jsem našel dle zvukového majáku, neboli rachotu klábosení účastníků conu. Cesta zpět k býváku (v mém případě naštěstí už ve 4. patře) však zůstávala nenalezena, zejména když jsem se po třetím pivě (tedy po třetím jsem piva přestal počítat:) vracel z jídelny, sloužící jakožto restaurace. Btw: Tato improvizovaná restaurace měla asi pětkrát větší výběr, než luxusní restaurace při minulém nitranském Parconu. Měla otevřeno nonstop a nabízela i snídaňová menu! Od míchaných vajíček až po skutečný štrúdl...

Ještě k tomu "jednomu místu": dle mapy.cz jsou dveře do obří jídelny vzdáleny od malých učeben/přednáškových sálků 70 metrů. Obrovský spojovací prostor je naštěstí dobře přehledný - ale místo v něm by našlo celé hejno Vetřelců. Doporučuji pořadatelům propříště tento kosmodrom něčím oživit - třeba právě výstavkou obrazů, o které by se nemuseli bát, že je někdo ukradne.... Letos jsem se bohužel do výstavního sálu v tělocvičně, ležící až na okraji galaxie, včas nedostal.

Kvůli shánění klíčů od pokoje (tři lidi na jeden klíč) jsem nestihl samotný rozjezd slavnostního zahájení v sedm večer. Ofiš start conu proběhl docela svižně. Dlouhých řečí fanovských potentátů jsme byli ušetřeni, neb tito byli nuceni při svých projevech zároveň šlapat na rotopedu, a myslím, že měli navolen správně těžký převod. Moderátor večera se mi velmi líbil. Byl neformální, svižný, profesionální a neznámý. Pokud jím byl skutečně Jiří Hlobil ze Západočeské galerie, pak to není "mistr", jak na Sardenu reportoval David P. Stefanovič , avšak "magistr".

Zahájeno bylo někdy o půl osmé. Jenže v tomto vysloužilém frachťáku socialistického panelového stavebnictví i čas nabývá jiných rozměrů, takže než jsem se ubytoval, navečeřel a převlékl, bylo najednou po deváté. Nahlédl jsem do velkého sálu, abych zhlédl Vlada Ríšu a Vláďu Kejvala, kteří vykládali tuším o Conanovi.... Tuším, protože jsem si letos vzal svůj nový digitál (první), a tak jsem často místo poslouchání trávil čas v paralelním vesmíru snímače. Protože jsem snímal poprvé v uzavřených prostorách a zejména pohybující se osoby, a protože jsem šetřil s bleskem, který zničí veškerou věrohodnost, dospěl jsem k výsledkům, jež jsou zejména neostré a rozmazané...

Hlavním tématem conu byl New Weird, a tak jsem se šel podívat na malíře "Edwarda Edwardse" do malého sálu. Les Edwards původně ilustroval horory. Když pak začal nabízet jiný žánr, chyběla objednatelům na jeho obrázcích krev. Agent mu poradil, aby pro jiný žánr použil jiné jméno. Tak se zrodil Edward Miller, jenž je pachatelem obálek New Weird. Když toto přednášející pravil, napadl mě okamžitě příměr Dr. Jekylla a Mr. Hydea. A víteže Ed bude skutečně toto dílo ilustrovat? A už ho taky napadlo, že jednoho hrdinu bude kreslit stylem Edwardse a druhého jako Miller. Ještě však neví kdo z nich bude první a kdo druhý. Změnit si jméno pro jiný druh žánru by mohlo být přínosné i pro autora, napadlo mne později - zejména u anonymních soutěží...

Na této přednášce mne stihl telefonát pořadatelů, jestli bych si nepřehodil přednášku s "Aničkou" VanderMeer. Já od desíti místo ní a ona od jedenácti místo mne. Prosbu jsem nemohl odmítnout. Takže po desáté odešli ti, kdo chtěli slyšet Ann VDM - a nepřišli ti, kteří snad chtěli slyšet mou přednášku. (Ale potěšili jste mne přátelé, ti kteří jste v jedenáct skutečně dorazili.) A nakonec někdo přece jen zůstal poslouchat vyprávění, jak donutit nakladatele, aby vám naložil, vyložil - vydal knížku. Oceňuji pořadatele za dodání perlivé vody přednášejícím - kdo se někdy snažil mluvit hodinu nasucho ví, jak taková drobnost někdy zachrání.

Následovala zmíněná Anička a velká zrada: Podle již citovaného Davida se totiž prý "ukázalo, že posluchači jsou natolik zdatní v angličtině, že byl překlad již po první besedě - s Lesem Edwardsem - prohlášen za zbytečný". To se avšak netýkalo Šamana, takže zbytečné se pro mě ukázaly další besedy s cizozemci. Přesto jsem neslevil ze své euforie - měl jsem odpracováno a mohl jsem se bavit! U plzeňské dvanáctky jsem trávil další čas s lidmi, jež jsou tou pravou krví každého conu. Zde je místo, kde musím ocenit hbitost a přesnost výčepního. Fronty na pivo se nekonaly, mok nepěnil a čepici měl přesnou. Sláva ti, Plzni!

Ve dvě hodiny jsem z jídelny odnesl foťák a přinesl kytaru. Nu, s kytarou jsem na tom asi jako s focením - avšal v držení nástroje jsme se střídali s Honzou Kantůrkem, a mohu vám prozradit, že tento velký muž je mimo svých známých kvalit navíc též vynikající kytarista a skvělý zpěvák.

V pět jsem šel na pokoj, kde tentokrát spolubydlící nechrápali. K pokoji: jeden pro tři spáče, pro dva pokoje jedna sociálka. Čisté nejen povlečení, ale i podlahy. Okna nová, plastová. Stolek pro každého, díl skříně rovněž. Nu, ramínka ve skříních nevisela, ale to někdy nemají ani luxusnější hotely. Za dvě stovky přepych! Další přepych vyplýval z již několikrát zmiňované rozlehlosti objektu - za okny, jež směřovala k nedalekému Sylvánu, panovalo absolutní ticho.

Čtyřhodinový spánek byl docela povzbuzující. V devět jsem posnídal, abych stihl povídání o Ceně Karla Čapka. S Jiřkou Vorlovou opět proběhla vysvětlovací beseda o vztahu "normostran" a znaků. Možnáže už v příštím ročníku CKČ bude pro jasnější pochopení nás neznalců jako hranice mezi kategoriemi vymezena nikoli "NS", avšak znaky.... Padla i zajímavá glosa o povídce, jíž chyběla stránka - avšak nescházela.

Z účasti na následující Akademii SFFH jsem se vymluvil pod průhlednou záminkou, že nejsem akademik a odešel jsem si ještě schrupnout. Přesněji řečeno vyvolával jsem veselí, když jsem hodlal odejít dveřmi elektrického rozvaděče nebo hledal díru u umyvadla - skutečné dveře byly totiž vytapetovány obrázky jako okolní zeď a já je nemohl najít! Totiž - schrupnout - asi na hodinu jsem si lehl, ale tušení conu v sousedním vesmíru mi nedalo.

I vyšel jsem na oběd do vedlejší restaurace U rytíře Lochoty, kde se dalo jídlo spojit se sledováním filmů. Vybral jsem si kuřecí řízek a čas promítání filmu Až přijde kocour. Avšak jídlo jsem dostal až po půlhodině. Přitom (dle jídelního lístku) bylo "hotové"! A nakonec i chutné. Pivo zde prý mají dobré. Z vlastního minipivovaru. Což nepotvrdím, neb jsem zapíjel nealkem - existovala určitá možnost, že budu potřebný jakožto řidič. Promítání mělo jednu vadu: Sálek, kde byl počítač s projektorem umístěn, nebyl nijak zastíněn a okny do něj šajnilo slunce. Našli jsme nakonec stěnu, u které bylo tmavěji, a tak jsme všichni čtyři (tři diváci a promítač) byli spokojeni. Film je to fantastický a ocenil jsem ho teprve po čtyřiceti pěti letech - jako dítě jsem třeba nechápal krásu i nenaplněné lásky... A i dnes je aktuální hláška chameleonského ředitele školy: "Chybovali jsme, soudruzi, ale je vám odpuštěno (praví ten největší hajzl). Jan Werich byl ve své dvojroli excelentní, režisér Vojtěch Jasný filmově poetický. Pro případné cizozemce byl film rovněž vybaven anglickými titulky. Cizozemci však nedorazili. Zatímco všechny mé předcházející poznámky byly jen dobromyslné špílce, zde se ozývá můj vážně míněný smutný povzdech a rada propříště: Pro promítání filmu by se měl najít prostor někde ve frachťáku, aby probíhalo společně s dalšími akcemi v jedné papučové galaxii. Nežeby u Lochoty nebylo dosti fanů, avšak spočívali ve vedlejších sálech, kde se oddávali činnosti pro hospody obvyklé. Peníz za nezatmělý "promítací" salonek byl vynaložen zbytečně. Opakuji: já byl spokojen, avšak bylo mi líto, že po mém odchodu se už nepromítala Ikarie XB 70 - neb nebylo komu.

Film měl trochu zpoždění, takže na přednášku Ondřeje Neffa o přepisování Verna, jsem dorazil až po její první půlce a přišel tak o společnou radost nad sdělením o jeho ženitbě. Nepřišel jsem o vyprávěnku z pralesa o prohlížení mravence, jehož kousnutí vám přinese minimálně třítýdenní horečky... Z dalšího nabízeného programu jsem si vybral milou osvěžující půlhodinovou koupel v lomu. Abych se občerstvil a byl připraven na ty pravé hřebíky, jimiž tradice přibíjí každý správný Parcon na sobotní večer. U jezírka jsem dodržel další svou letitou parconovskou tradici - při skládání svršků jsem si zašpinil kalhoty blátem, nebo něčím, co se tak tvářilo. Naštěstí to odnesly kraťasy, takže na všechna večerní galašou jsem dorazil slušně oblečen v dlouhasech.

Při udělování Halmochronů a Zeber byl sálek "jednička" téměř zcela zaplněna, až se Dáreček divil, cože se děje. Pak, aniž by zvyšoval napětí, rovnou prozradil jméno vítěze soutěže. Budíček získal Jakub Mařík s povídkou Dítě v hoře, kde popsal jednu děsnou německou zázračnou zbraň z druhé světové. Jako druhý se umístil Vláďa Němec se svou Supernovou (nesnažte se zachránit lidstvo - tím ho zničíte!). Žebříček vítězů je v Halmochronu dlouhý, ale prozradím už jenom, že bronzová medaile byla přiznána Petře Štarkové za nečekaně a mrazivě realistický horor Acheron. (Petra měla nelíčenou radost, že mě konečně v nějaké soutěži pokořila:). Dáreček vyhlásil 20. ročník Halmochronu jakožto závěrečný, tak si autoři, kteří jste se nestihli ještě účastnit, pospěšte!

Doktor vyhlašoval Zebru tradičněji: Od třetího místa (Darth Zira), přes druhé (Libuše Čermáková), až k zebřímu zlatu, které letos uchvátil Vladimír Němec s povídkou “Dík keři kulinu“. Vláďa se (se svými aktuálně bolavými zády) šoural o holi k ceně velice radostně - a já mu jeho Zebru přeju, zasloužil si ji.

Doktor poslal zebřím účastníkům mailem své vysvětlení mohutné zebrochonní návštěvnosti: "»Na Plzeň, Vávro, na Plzeň,« nezvolal tentokrát Lomcovák pánů Šimka a Grossmana, ale Fandom, když do tohoto města umístil letošní Parcon. Takové výzvě lze jen těžko odolat - asi proto se, tuším poprvé v jedenáctileté historii Zlaté zebry, sešli na vyhlašování výsledků všichni ocenění autoři."

Ó ne, nikoli, milí doktoři a dárečci. Bylo to proto, neb následující hodina byla vyhražena jiné slavnostní akci, a to křestu knížky "Technokouzla" (editorky Darth Zira, Hanina Veselá). Jedná se vlastně o druhou knihu po podobně vydaných "Černých snech" - takže začínající řada! Nu a v této knížce se sešlo asi osmnáct autorů. Do Plzně jich přijelo deset. A tak tu byli. Protože v Technokouzlech dostali příležitost právě finalisté různých ročníků Zlatých zeber a Halmochronů! A rovněž Vidoucích, Drakobijců, Roklí šeré smrti, Můstků je váš, Ježíšků, já chci plamenomet!, Zbraní Avalonu, Železných rukavic lorda Trollslayera, Lahviček miruvoru, Louten barda Marigolda, Pohárů Edieho Kriegla, Radegastů, Zlatých ysalamirijů... - ba i Mloků. A protože se křtilo šampaňským a kmotrou byla Františka Vrbenská, bylo dobře. Knížku vřele doporučuji nejen kvůli pěkným povídkám, ale zejména proto, že je uvedena originální esejí Ondreje Herce, jenž v ní stručně a výstižně definuje stupně tvrdosti hard sci-fi od "supertvrdé" přes "přijatelně tvrdou" až po - "rozbředlou"...

Křest skončil o něco dříve než musel, stihl jsem ještě závěr přednášky Edity Dufkové o ropě, vodě a hladu. Jo jo, čekají nás hrůzy.

A pak už nastal galavečer s Mloky. Tentokrát mě magistr Hlobil překvapil nepříjemně. Moderátor profesionální, perfektně vyslovující, přítulný - avšak z mimovesmíru. Prý si nechal poslat maily od finalistů Mloka. A pak se ptal Rečkové, jestli už někdy napsal něco jiného. Nejhlobší úlet postihl Petra Biedermanna, jenž přebíral zvláštního Mloka, věnovaného jeho ženě. Carola Biedermannová ho získala za publikační, redaktorskou a přednáškovou činnost a rovněž za lektorství literárního SF&F workshopu Gamezone a Startrek zone mimořádně a in memoriam. Zdatný moderátor se Petra optal "jak se cítí" a ten to zvládl taktak.

Sebejistý moderátor používal zajímavých a málokdy slyšených (myslím v normální řeči) úsloví. Například tvrdil, že někdo je spisovatel "každým coulem". Já tedy ne. Ale nevím, který z coulů mého těla by mohl obsahovat zrovna to spisovatelské střevo. Nebo mluvil o "psaní v tichu pracovny"... Když teď píšu, tak mi z FM Classic hulí do uší nějaký hodně rozeřvaný Beethoven. Neslyšně, neb jsem slušný vůči spolubydlící rodině a poslouchám internetové rádio se sluchátky. Ale tlukot dvěma prsty do klávesnice burácí přes dvoje dveře! Inu, byli jsme s panem moderátorem - jeho slovy - v "jiném ranku"... (Nechceš to, Koutňáku, vzít příští rok zase ty?)

Ale veseleji: Oceňuji novinku, kdy je finalistům předváděna ze záznamu ukázka četby z vítězného díla. Jak pomalu nevěřícně poslouchají ze záznamu hlas Jana Kantůrka, jenž čte něco, co tedy nenapsali, až nakonec jeden z nich uvěří tomu, že toto tedy napsal! V mikropovídkách získal prvenství Vláďa Němec s "Měňavkou na sklíčku" - měl dobrou sezónu. Dnes se radoval už potřetí (dvě první místa!). V krátkých povídkách zvítězil Milan Březina a jeho Paganini. Odpustí mi druhý Standa Hůla, když zmíním třetí místo Petry Štarkové. Dnes druhý bronz... Kdosi si na vyhlašováni Zlaté zebry povzdychl, že se jedná o "druhou ligu". Já odvětil, že se ale hlavně jedná o LIGU. Vážení přátelé, Halmochrom, Rokle šeré smrti, Drakobijci a další - to je skutečná League, jež vychovává mistry!

Stejně jako starwarsácký Jediland.cz, kam už od patnácti let píše pro někoho snad překvapivý vítěz děsné kategorie "novela" Jan Johnak Kotouč, jehož "Příliš blízké setkání", psané ve weberovském stylu, hravě předstihlo Janu Rečkovou i mně... Byl by Jeník "Skokanem" - ale tento zelený věnec se nedává na hlavu nováčkům, kteří slavně získají prvenství v nějaké kategorii.

Nejkrásnější avšak bylo vyhlašování královské mločí kategorie povídek. Všichni diváci si užili, jak Martin Koutný nejdříve i v sedě poklesl v kolenou, pak se držel za hlavu a nakonec radostí málem brečel. To máš, ty pacholku, za to! Však se taky všem autorům omlouval za své dřívější moderátorské mučení v mnoha předchozích ročnících. Aspoň vidíš, jaký to je. A máš Mloka!

Byl i Ludvík, letos ho obdržel web www.legie.info za vedení přehledu produkce žánru scifi a fantasy. Cenu osobně a radostně z rukou prezidenta fandomu Zdeňka Rampase převzal Ladislav -Knedle- Ševcůj.

Na závěr mě fandom velice mile překvapil, když Mlokem za zásluhy ocenil Františku Vrbenskou. Františka dlouhodobě publikuje seriály článků v Ikarii a Pevnosti a s ochotou přednáší na každém conu, kam ji pořadatelé pozvou - někdy zvládne i tři cony za víkend. A hlavně je to naše Františka: Na každém conu trpělivě vyslechne nářky všech nešťastných fanů a pofouká jim bolístky. A když jí zbývá čas, píše krásné povídky a romány. Po vyhlášení všech Mloků se nejdelší had gratulantů vinul právě k ní.

Ke galavečeru patřilo i galazpívání skvělé Radky Poduškové a divoké skotské tance krásných (zejména) děvčat ze souboru Coisceim (vyslov "koškem":).

Zlatý hřeb večera měl však ještě přijít. Byla jím dvouhodinová přednáška právě FV o Eduardu Štorchovi, pralidech a jim podobných. Hned na začátku bylo vidět, jak mají Františku všichni rádi: K jejímu přednášecímu místu jí přinesli židli. Přinesli jí víno. Přinesli jí stůl... Protože se na Františčiných přednáškách obvykle také bezmezně diskutuje, dostali jsme se i k povídání o potřebnosti či nepotřebnosti přepisů různých klasických děl (Neffův Verne). Jeden z diskutujících rozhořčeně pravil: "To bychom mohli už taky chtít přemalovat Monu Lisu". I zde zmiňované morfologické pole nepochybně funguje, protože já už jednu přemalovanou Monu Lisu měl připravenou! Když to nikdo jiný nenapíše, když se každý pouze zmiňuje o "trpaslíkovi Honzy Kovanice", pak tak musím učinit sám. Vloni na podzim jsem se svěřil Janu Patriku Krásnému, že mi úsměv Františky Vrbenské připomíná Monu Lisu a poprosil ho o takto vyvedený portrét. Mou prosbu Páťa splnil během týdne. Teprve po mnoha měsících se naskytla vhodná příležitost předat to dílo samotné modelce, která náhodou ten den (morfologické pole) získala záslužného Mloka. A z obrázku měla nelíčenou radost - snad ještě větší, než z toho Mloka...

A teprve pak byla ta tombola s blbým trpaslíkem.

Spát jsem šel už ve dvě. Druhý den ráno jsem báječně posnídal míchaná vajíčka (čaj v ceně) a pak se ještě před desátou šel podívat na worshop Jiřiny Vorlové k právě dokončenému CKČ. Dozvěděl jsem se, jak a kdy používat ve vyprávění času přítomného, vyzvedl Františku a jechal za rodinnou nedělí. Vezl jsem zpátky Ziřin balík Technokouzel, Mloka Mony Lízy, kytaru - a velkou radost v srdci. Že se tentokrát dařilo kamarádům.

Děkuji moc pořadatelům. A těším se příští rok zase do Plzně!