Věřte mi. Je to pravda. Existujeme, i když nás není vidět. Známe se s Féanorem stejně důvěrně, jako s Robinettem Broadheadem, a na tom pikniku u cesty jsme museli sníst nějaké vejce na ruby, protože máme vždycky v květnu výčitky svědomí při pohledu na ručník. Čteme ale nemluvíme, chodíme do kina, ale nediskutujeme. Nosíme stejné tričko jako poručík Ripleyová, ale nikdy jsme nahlas nevyslovili její jméno. Dalo by se skoro říct: milujeme, avšak neobcujeme. Je nás hodně. Přinejmenším dost. Aspoň myslím. Vsadím se, že pár nás existuje. No někdo takový se určitě najde. Jeden nebo dva?

Rozhodně je fakt, že v sobotu v poledne jsem před brněnským hotelem Avanti stála sama a srdce mi prudce ťukalo v rytmu: sci-fi, sci-fi, sci-fi…Vlastně tak docela sama ne. Cesta byla od nádraží bohatě značena fany vracejícími se ze svých dopoledních toulek za knižní kořistí a dosud teplé úlovky v průhledných igelitkách mě navigovaly spolehlivě jako Polárka.

A tak začalo nejvýznamnější odpoledne v dějinách mé obrazotvornosti od chvíle, kdy jsem v osmi letech nedopatřením přečetla trilogii Cesta slepých ptáků v pořadí 2-3-1 a začala se z toho na nějaký čas znovu počůrávat.

Mohla bych se vyjadřovat k organizaci a technickým detailům, protože mám ve zvyku mluvit do všeho, ale klapaly tak hladce, že jsem si jich dohromady ani nevšimla a nemám tedy pro to dostatek informací.

Snad až na mikrofon v hlavním sále. Byl to první přístroj toho druhu v mém životě, který se nespokojil s pouhým přiblížením ke rtům, a požadoval snad přímo vřelý polibek. Mám ve zvyku přizpůsobit se, ale vždycky, když jsem se k němu přiblížila na blíž než deset centimetrů, zjevil se mi duch mého otce a řekl přísně: „Dej si to dál vod tý pusy. Prskáš do toho!“ Tak jsem si to dala dál a nebylo mě slyšet. Tuhle etudu jsem zopakovala během tří minut asi sedmkrát a věřte mi, že je to dost, aby se rozjel Elektřin komplex i u mnohem odolnější osoby.

Všem, kdo mě neslyšeli, můžu sdělit, že o nic nepřišli.

A neříkejte mi, že do té věci mluvila přede mnou i po mně spousta lidí a všichni to dokázali. Mě to nezajímá.

Je to snad nějaký zákon přírody, že když se vyloupne na svět kuře, vtiskne si nesmazatelně do paměti první co uvidí. Já jsem si takhle vtiskla svoji spolubydlící a ona mi teď visí v hlavě jako Han Solo v karbonitu. A asi tam zůstane navždy, protože rozhodně nenechám žádného Luka Skywalkera, aby se mi šťoural v uchu. To díky ní jsem vůbec něco zažila, protože byla tak hodná a vykopla mě na chodbu. Jinak bych tam snad seděla, koukala na televizi a styděla se jít ven.

A tak jsem tedy viděla.

Bohužel jsem houby reportér a nedokážu souvisle popsat ani cestu do trafiky, protože podlehnu svým pocitům už u domovních dveří. Tady bylo podlehnout víc než snadné.

Překvapivě první jsem spáchala hřích nezkrotné pýchy nad skutečností, že budu doma jediná, kdo ví s naprostou jistotou, jak se vyslovuje Nac mac Fígl. Pak už to šlo ráz naráz:

Barvy, kostýmy, srst, meče, velký buben. Pár podrobností o tom, jak to dali dohromady drak a svatý Jiří. Předávání cen. Tady si velmi cením ohleduplnosti organizátorů soutěže Ikaros, kteří zmírnili žal neumístěných soutěžících dam tím, že umístěným věnovali depilátor (každé jeden). Četla jsem kdysi v kutilském časopise, že jakási chovatelka hus, zhnusena bolestivou depilací, používala tento ďábelský přístroj výhradně k tomu, aby zbavila husu před pečením zbytků peří. No vyhoďte to, když to stálo tolik peněz.

Ještě jsem ten večer stačila prolétnout Evropskou mytologii z hlediska koně a velice želet uniklých přednášek. Kromě té o Stephenu Kingovi, neboť jejímu autorovi jsem dlužná za sborník. Pardon, ale já jsem ten malý sál opravdu nenašla, i když jsem stála přímo před ním. Omlouvám se. Tak příště.

A pak už rovnou do hajan, což mi od poslední přednášky trvalo rovných pět hodin, které jsem strávila blaženým hovorem o věcech, o kterých jsem nikdy před tím s nikým nemluvila.

Před usnutím jsem ještě chvíli přemýšlela, zda by mi slušel kostým valkýry, jestli si ho dokážu spíchnout sama, i když nejsem moc šikovná, a jestli si pak lidi nebudou myslet, že jsem převlečená spíš za krávu.

A za dveřmi hučel fandom, konejšivě jako piliňáky, a tak to má být.