Tato antologie fantastických povídek obsahuje jak fantasy, tak SF texty známých i méně známých autorů.

Ze známějších tvůrců jmenujme Roberta Fabiana, Martina D. Antonína a Jiřího Pavlovského.

Eskorta posledního jmenovaného patří k politfiction. Autor se s tímto žánrem vyrovnává po svém – takže akcí a krvavě. Děj se odehrává u nás a vypráví příběh skutečného Anděla v době před tajnou akcí pod krycím názvem Sametová revoluce.

Ve sbírce najdeme i méně známé, i když pro čtenáře fantastiky určitě ne neznámé autory – Lívii Hlaváčkovou, Jakuba D. Kočího, Editu Dufkovou, Marii Klepetkovou, Stáňu Kučovou, Janu Kopečkovou, Alexandra Kazdu a Kláru Skokanovou.

Jejich texty jsou obvykle ostře pointované a pestře doplňují předchozí trojici: od klasické fantasy, přes historickou a humornou až po hard SF.

Pro milovníky fantasy je zde především Zdvořilostní návštěva Martina D. Antonína, která v rozsahu novely volně navazuje na jeho román Křivé ostří. Opět se setkáváme s Rhanem, panošem Jeníkem i rytířkou Lisbet. – čeká nás tobogán akce okořeněný dávkou černého humoru.

Žánr fantasy je zde ovšem hojně zastoupen. Povídka Zapsaný osud Lívie Hlaváčkové, příběh Elen – ženy, která má schopnost, za předpokladu, že předtím projde přípravným rituálem, zapisovat skutečné životní příběhy žijících lidí. Rituál, který v kombinaci s přítomností jednoho nepříliš sympatického mága, má celkem i erotický podtext, se nemusí líbit jak jejímu muži, podobný snad může čekat jejího syna, který dar po matce nejspíš zdědil. A může být předzvěstí osudu pro tajemného cizince, který se jednoho podvečera objeví na prahu Elenina domu.

Zima klanu Kopretina, další dílko, tentokrát povídka Jakuba D. Kočího, je pohledem myší, obyčejných domácích hlodavců, do světa makrosvěta dnešního člověka. Příběhu nechybí vtipné hlášky, nebojácní hrdinové, odhodlanost, tajemnost a pochopitelně největší myší nepřítel.

Odjezdy vlků Stáňy Kučové, jsou takovým krátkým pohledem jako z místnosti strážce prostoru a času. Pohledem do možné budoucnosti, sice trochu pošmourné, ale na mě ve své tichosti a rozlehlosti působící spíše uklidňujícím dojmem.

Ve věci pana Stvořinského Marie Klepetkové se dozvíme o radostech a strastech práce literárního kritika. Hrdina má za úkol přečíst dílo, které se dle jeho názoru nedá číst. Nudí se a rád by to nějak urychlil. Náhodou se ale naskytne možnost předat svou práci někomu jinému. A kdo chodí s pomocí a zdánlivě za to nic nechce?

Jiří Pavlovský a Všechno jak má být. Po jeho akční Eskortě, v níž hrdina nevěděl, jestli má utíkat před smrtelným nebezpečím, zdivočelým dobytkem, nebo úskoky vykutáleného zástupce říše nebeské, jsem se dostala do zdánlivě klidného světa.

Vtipná krátká fantasy na klasické téma. Střet dobra se zlem má mnoho podob, a už jsme kolikrát viděli, že ne všechno, co se tváří temně, má srdce chladné a duši prohnilou. Původní záměr se může minout účinkem a ovládnutí světa přeci není zase až tak důležité.

Jana Kopečková – autorka další povídky pod názvem Vílí krev - na sebe v rozhovoru na konci knihy prozradila, že postavy v příběhu byly inspirovány životy skutečných lidí – snad jejích předků? Povídka sama je poutavě popsaným dobrodružstvím jednoho navrátilce z války a jedné mladé dívky – dcery hostinského, na níž si osud přichystal skutečně zajímavý úděl. Noc je teprve mladá, brány města zavřené a ve mlýně se dějí divy, o kterých… ale ne, dál si to přečtěte sami. Mně osobně tahle povídka přišla jako jedna z těch, na které si budu pamatovat.

Víly následoval upír Alexandra Kazdy. Čas pomsty považuji za povídku, na kterou nejenže nezapomenu, ale asi nezapomenu do smrti. Jako jediná ze sbírky u mě vyvolala tak upřímný záchvat smíchu (skoro u každé věty), že mi její přečtení zabralo tolik času, jako polovina sborníku. Příběh šlechtice, který se chce stát upírem, opravdu touží po nesmrtelnosti a neřestech nočního krvavého řádění, po boku se svou vyvolenou, už tu možná kolikrát byl. Ale určitě ne v téhle podobě.

Upírka, skutečná temnota v těle nádherné ženy, mu splní jeho sen. No jo, jenomže jak měl chudák hrdina tušit, že drobná genetická odlišnost jeho lidství způsobí, že namísto krve, bude až do konce věčnosti holdovat ovocné šťávě…? Trable, které následovaly po jeho prvním upířím probuzení, nutí čtenáře, aby ho až politoval, protože něco takového se nečte každý den.

Klára Skokanová a její Barvy zastoupily ve sborníku poslední místo. Ne nadarmo se Michael Bronec v rozhovoru s autorkou přiznal, že mu povídka připadá jistými aspekty nejlepší ze sborníku. Měla jsem podobný pocit.

Ve světě Barev je nejdůležitější věcí krystal – klasický krystal, v němž se láme světlo a barvy záři tak jasně. Učenci vědí, jak z krystalů jednotlivé barvy vytáhnout. Ty se pak dají použít na úplně běžné věci, třeba k barvení látek, celých ulic, celých světů a třeba i snů zvláštních bytostí, jež učence doprovází… Existuje pět stupňů obtížnosti získávání barev. První vás potěší, pátý i zabije.

Příběh je náhledem do několika málo dní života jednoho z učenců, jeho Mistra, který je schopen ho potrestat za jakoukoli chybu a jeho přítele, spíš takového pomocníka – tvora žalostného vzhledu, schopného obrovských citů.

Jenomže když uděláte chybu v krystalovém světě, jediné, co vám pak přinese útěchu, je příchod nového dne – nového začátku pro všechny… i to si dočtěte sami.

Pro milovníky SF sborník otevírá povídka Roberta Fabiana, v níž se podíváme na záhadnou cizí planetu, daleko od všeho lidského. V ruinách tajemného, obřího megalitického města číhá překvapení, ale většinou jen smrt a šílenství.

Povídka pod názvem Epizit, jejíž část mi tak trochu připomněla Devět miliard božích jmen A.C. Clarka, volně navazuje na knihu Hvězda – nikoli hlavním hrdinou, ale prostředím, světem i některými narážkami.

Dále tento žánr pokračuje povídkou Poslední obránce Hargiboru Edity Dufkové. Je to příběh jedné (už několikáté) války na planetě, na níž jsou lidé jen hosty. A legendy o Obránci, který je schopen – sám, jediný – ubránit nejcennější stavbu na planetě – obří, několikakilometrovou stavbu muzea, v němž se, i přes všechny války, uchovávají odkazy na tisíce let trvající historii světa.

Příběh je psaný formou záznamu o událostech ústy jak Obránce, tak několika dalších lidí, kteří s ním v čase bitvy přišli do kontaktu. A konec dá za pravdu názvu.

Sbírku uzavírají rozhovory Michaela Bronce s několika autory. Zajímavý projekt vytvářející kontakt čtenáře s autorem, mě pobavil stejně, jako některé povídky.

V případě rozhovoru s Jiřím Pavlovským, myslím, že tam za to může spíš kamarádský vztah obou aktérů rozhovoru.

Ostatní jsou také zajímavým náhledem do duší spisovatelů, z nichž všichni si své místečko na českém trhu právem zaslouží.

(části textu jsem si vypůjčila z anotace)