INTERVIEW: Rozhovor s Pavlem Renčínem
Pavel Renčín je šéfem oddělení reklamy RMC (značky Evropa 2, Frekvence 1, Rádio Bonton a Info DJ radio).
- Pamatuješ si na to, kdy a při jaké příležitosti jsi se setkal poprvé s fantastikou?
Myslím, že to bylo poměrně brzo. Asi v jedenácti letech jsem s rodiči odjel na delší dobu do zahraničí. Táta tam pracoval, a já jsem se ocitl prakticky v izolaci od všech kamarádů a zábav, na které jsem byl doma zvyklý. Všechno se změnilo, když jsem tam objevil českou knihovnu. Od pohádkových příběhů o Alence a knížek J. Verna jsem přes Trosku rychle přešel ke klasické sci-fi. Knížky o vybájených světech jsem hltal jak na běžícím pásu. A pak jsem v sešitech Poutník objevil modrookého cimmeřana a na spoustu let se zamiloval do příběhů meče a magie.
- Který ze žánrů upřednostňuješ? Fantasy, sci–fi nebo horor?
Moje motto je, že žánr nejsou nějaké hranice, kterých bych se měl držet. Nejdůležitější je přece příběh. A možná je to jen moje výmluva a lenost držet se nějakých pravidel. Jako čtenář rád sáhnu po dobré knize, bez ohledu na žánr.
- Jací autoři na tebe měli a mají největší vliv?
Antoine de Saint Exupery s Malým princem a Lewis Carrol s Alenkou za zrcadlem, Frank Herbert s Dunou, Orson Scott Card s Enderovou hrou, Douglas Adams se Stopařovým průvodcem, A. Sapkowski se zaklínačskými povídkami, R. E. Howard s conanovskými povídkami a samozřejmě i J. R. R. Tolkien se vším. Těch autorů je ale celá řada (musím ještě alespoň zmínit Asimova, Simaka, Zelaznyho,…), tohle jsou jen ty nejmohutnější kořeny.
- Kdy jsi začal poprvé psát povídky?
Začínal jsem už na základce, vždy to ale ztroskotalo na datlování do stroje, které mi šlo strašně pomalu a pokaždé mě odradilo. Je to škoda, protože takovými „skvosty“ bych dnes poslal do kolen nejednoho kamaráda. První vydaná povídka Stvořitel se datuje do roku 1999. Byla publikována v Drakobijcích Michala Bronce, kde skončila „hned za Šlechtou“. Začátečnické štěstí mě nakoplo psát dál. Dá se říct, že od té doby mi vyšlo všechno, co jsem napsal. Nebýt ale lidí, jako je Michal Bronec, Jiřina Vorlová nebo třeba Jana Jůzlová, bylo by to mnohem těžší.
- Co ti dává psaní?
Psaní mi dává radost a svobodu se vyjádřit. Je to něco, co dělám pro svoji duši. Největší radost z psaní mám, když jsou ty myšlenky hezky na papíře a někdo je drží v ruce. Potom je psaní de-facto dialog.
- Jak postupuješ při psaní? Děláš si poznámky a máš předem naplánovaný příběh nebo všechno vymýšlíš během psaní?
Vyzkoušel jsem si, jaké to je, psát a nevědět, jak příběh dopadne. Pokud chce člověk napsat vypointovanou povídku (a jsou tací, kteří si myslí, že by měla mít každá povídka pointu – jsem jedním z nich), je to riskantní přístup. Může se stát, že člověk najde diamant, ale musí být připraven na to, že devětkrát sáhne vedle. Dokonce i můj první román Nepohádka vznikal podobným způsobem. Dnes při psaní většinou předem znám základní kostru a u povídky pointu. Každý autor musí vyzkoušet, co mu více vyhovuje.
- Kolik hodin denně píšeš?
Když píšu, tak zhruba hodinu až dvě denně. Problém je, že většinou nepíšu. :-) Už jsem ale pochopil, že bez disciplíny bych psal každý román několik let. Zlepšuji se.
- V roce 2004 ti vyšel první román – Nepohádka. Co bylo prvotním impulsem k jeho napsání?
Byl to sen. Sen napsat vlastní knížku, která bude na rozdíl od povídkových sborníků jenom moje. Když jsem ji držel poprvé v ruce, byl to okamžik, na který nezapomenu.
- Hledal se vydavatel pro knihu snadno nebo to bylo naopak obtížné?
Díky tomu, že jsem s Michalem Broncem spolupracoval již dříve na několika projektech, měl o můj román zájem. Povzbuzoval mě, když se jeho dopsání chvílemi ztrácelo v nedohlednu. S vydáním jsem tedy problémy neměl.
- Letos se by se měl na trhu objevit tvůj nový román - Jméno korábu, na co se v něm můžou čtenáři těšit, kdy a u jakého vydavatele vyjde?
Jméno korábu je pro mě velmi důležitý text. Je to příběh, který jsem zkrátka musel napsat, i kdybych se už nikdy magickému realismu nevěnoval. Vypráví o strastiplné cestě jednoho kapitána, který vyplouvá hledat jméno svého korábu. Musí se spolehnout na svou posádku, na přátelství a na sílu naděje, aby překonal všechny překážky. Aby se mu to podařilo, musí nejdřív najít sám sebe. Knížka vyjde letos v říjnu u nakladatelství Euromedia a bude zařazena do nabídky Knižního klubu.
- Příští rok ti vyjde povídka ve sbírce historické fantasy editora Ondřeje Jireše. Co jsi pro čtenáře připravil v tomto textu a o čem to asi bude?
Napsal jsem povídku o pražském Orloji. Jmenuje se Memento Mori a odehrává se v době, kdy v Čechách i ve světě sílila chiliastická proroctví o blížícím se konci světa, v době nejisté, kdy se mohlo přihodit úplně cokoli. V rámci dalšího projektu Ondřeje Jireše a Antonína Kudláče - sbírce městské fantasy Pod kočičími hlavami - mi ještě letos vyjde povídka Ukolébavka pro město krys.
- To mě přivádí k otázce, co připravuješ do budoucna?
Spoustu věcí! Po dlouhé době, kdy jsem psal dost sporadicky, bych se do psaní rád opřel. V téhle chvíli mám ze tří čtvrtin dokončený román městské fantasy z Čech, který by měl být zároveň první knihou trilogie Městské války. Současně také připravuji nové webové stránky, na kterých bych chtěl od počátku listopadu přinášet čtenářům on-line fantasy příběh z našeho současného světa. Celé je to zatím ve stádiu vzniku.
- Na svém kontě máš také povídku o Conanovi (Srdce z ledu in. Conan v bludišti zrcadel), máš rád Howardovy texty? Nechtěl by sis taky jeden román o Cimeřanovi napsat?
Povídku o Conanovi jsem sice napsal, kvalitou to ale žádná hvězda nebyla. Klasická heroická fantasy se musí psát jednoduše a úderně. Můj Conan řešil svá duševní rozpoložení. Ten Howardův je prostě nenapodobitelný a ve své přímočarosti dokonalý. Na druhou stranu se říká: nikdy neříkej nikdy.
- Rád bych se zeptal na povídku Na křídlech zlatých draků (in. Kostky jsou vrženy). Tato povídka vyvolá ve čtenáři velké množství emocí. Bylo to tvým záměrem už od počátku nebo to tak vyplynulo až během samotného psaní?
Velkou část té povídky jsem skutečně prožil, takže jsem si její hrdiny představoval jako skutečné lidi ze svého okolí. Pokud to vzbudilo emoce ve mně, možná to pocítil i čtenář. Obdivuji lidi, kteří dokážou najít naději i tam, kde žádná není.
- Sleduješ českou fantastiku nebo dáváš raději přednost zahraničním autorům? Je nějaký titul, jenž tě v poslední době zaujal?
V životě jsem určitě přečetl víc od zahraničních autorů, ale českou fantastiku rozhodně sleduji. A upřímně musím říct, že držím palce všem autorům, kteří se jí věnují. Spousty z těchto lidí si vážím a počítám je mezi své dobré přátele.
- Co bys poradil začínajícím autorům?
Na tuto otázku by byla odpověď poněkud dlouhá. Výhledově plánuji zavést podobnou sekci na svém webu. Pokud budu stručný, tak receptem je mít sen, hodně číst, hodně psát, zabojovat v literárních soutěžích a najít si svůj styl. Další přijde samo, a když ne – svět se nezboří.
- V současnosti se také těší obrovské popularitě sci-fi/fantasy seriál Agent JFK. Nelákalo by tě napsat si jeden díl?
Po několika pivech jsme o tom velmi nezávazně hovořili s bohémem a mým dávným vzorem Jirkou Procházkou. V blízké budoucnosti bych se rád věnoval rozpracovaným projektům, pokud ale o mne budou s Mirkem Žambochem stát i později, šel bych do toho. Kdo by se nechtěl objevit ve vybrané společnosti jako je (kromě dvou jmenovaných) třeba Ondřej Neff nebo Tomáš Němec.
- Máš nějaké oblíbené filmy a knihy?
Z filmů mě poslední dobou nic vyloženě neoslnilo. Přijde mi, že se v té nekonečné řadě dalších dílů toho či onoho přestávám orientovat. Oblíbené knihy mám: vyskládané v knihovně. :-)
- Jakou posloucháš hudbu?
Vzhledem k tomu, že pracuju pro rádia, tak mám velmi široký záběr. Samostatnou kapitolou je hudba, kterou poslouchám při psaní – tam si vybírám většinou podle charakteru textu a okamžité nálady.
Děkuji za rozhovor a doufám, že jsem nebyl příliš dotěrný.