Na Sardenu poprvé vyšlo 17. - 21. prosince 2001.

Tenhle text vznikl zkrácením přednášky Lukáše Křesiny na letošním Draconu. Dozvíte se v něm nejenom o Fulcanellim, ale také leccos, co v Pauwelsově a Bergierově Jitru kouzelníků nebylo.

Tajemství katedrál

(Výtah z přednášky pro Dracon 2001)

1. Úvod

Spekulace o tajných informacích zašifrovaných v pradávné architektuře asi nejsou pro většinu zájemců o tajemno nikterak překvapivé. Obvykle bývají spojovány s egyptskými pyramidami či megalitickými památkami, zatímco představy o tajemstvích ukrytých v architektuře gotických katedrál jsou méně známé. Většina záhadologů sice v této souvislosti připomene Fulcanelliho knihu Tajemství katedrál, o níž píše Ludvík Souček v Případu baskervillského psa, jejich znalosti o této knize jsou však zpravidla omezeny právě jen na těch několik všeobecných vět ze Součkova románu. Součkovy informace jsou přitom velmi skoupé a navíc také nepříliš přesné. O dalších hledačích tajemství gotických katedrál, jako byl např. jeden ze zakladatelů ariosofie Guido von List, nevědí záhadologové takřka nic.

Pro posouzení názorů Guida von Lista a Fulcanelliho si musíme nejprve objasnit, co znamená pojem katedrála. Tento termín má dvojí význam. Z církevně právního hlediska je to sídelní kostel biskupa. Z architektonického hlediska jde o několikalodní kostel, většinou s plně rozvinutým opěrným systémem a vysokým chórem, kolem něhož probíhá ochoz s kaplemi. Střední loď je přitom vyšší než lodě boční. Zpravidla se jedná o stavbu gotickou, není to však nutnou podmínkou.

Zhruba v prvním tisíciletí našeho letopočtu byly centrem šíření křesťanství v Evropě především kláštery. Nejhonosnější chrámové stavby bývaly klášterní kostely. Na počátku druhého tisíciletí již byla Evropa víceméně křesťanská, takže role klášterů ustupovala do pozadí a rozhodující postavení v církevním životě přejímali biskupové sídlící ve velkých městech. Tomu odpovídala i potřeba stavby katedrál jako biskupských kostelů, které se tak stávaly protipólem klášterních chrámů. Být sídlem diecéze bylo pro město nejen otázkou prestiže, ale i značných ekonomických výsad. Proto bylo obvyklé, že stavbu katedrály spolufinancovali i měšťané.

Vzhledem k rostoucímu významu biskupů ve společnosti nastaly také snahy panovníků ovlivňovat jejich volbu, což bylo jádrem bojů o investituru (tj. právo jmenovat biskupy) mezi papeži a panovníky. Výstavba katedrál tak odrážela nejen změněné mocenské poměry v církvi, ale i ve světské společnosti. Výrazem toho byla i výzdoba katedrál, kde se objevovaly nejen přísně církevní motivy, jako jsou biblické výjevy a světci, ale i motivy světské, zachycující středověký život v celém jeho rozsahu.

Výstavbu katedrál řídili lidé, kteří patřili mezi nejvzdělanější osoby v tehdejší společnosti. Tito lidé byli obeznámeni i s takovými disciplínami, jako je alchymie či astrologie, které byly nedílnou součástí tehdejší vzdělanosti. Je proto logické, že ve výzdobě katedrál nacházíme i alchymistické či astrologické motivy.

Gotické katedrály jsou komplexním dílem, kde architektonické prvky i umělecká výzdoba tvoří nedílný celek, podřízený snaze vyjádřit ideu křesťanství. I to, co nezasvěcenému připadá jen jako dekorativní prvek, je často symbol s hlubokým významem. A právě na této nesporné skutečnosti jsou založeny Listovy a Fulcanelliho myšlenky o hermetickém významu katedrál.

2. Guido von List a ariosofie

Ariosofie vznikla v Rakousku koncem 19. století jako syntéza teosofie a německého nacionalismu. Teosofie je okultní učení založené Ruskou H. P. Blavatskou. Podle Blavatské se vesmír vyvíjí cyklicky a v každém cyklu se vystřídá sedm lidských ras. Současné lidstvo prý žije ve čtvrtém cyklu jako jeho pátá rasa. Jednotlivé rasy jsou stále více vtahovány do materiálního světa a každá prodělává fázi vzestupu i pádu. Současná (árijská) rasa je prý v krizi a právě teosofisté jsou povoláni k tomu, aby přispěli k jejímu obrození pod vedením zasvěcenců žijících v Himálajích.

Idea obrody lidstva pod vedením vybrané elity padla v Rakousku a v Německu na úrodnou půdu. Německo vstoupilo do 19. století feudálně roztříštěné, což nemohlo německé nacionalisty trvale uspokojit. Pro pangermánsky smýšlející nacionalisty v Rakousku byla těžkou ránou prohraná prusko-rakouská válka, již mnozí rakouští Němci vnímali jako bratrovražednou. Válka navíc vedla k rakousko-uherskému vyrovnání, pádu absolutismu, vydání ústavy a vyhlášení volebního práva. Připočteme-li ekonomický vzestup české buržoazie a příliv slovanského a židovského obyvatelstva do Vídně, nelze se divit, že mnozí rakouští Němci se cítili zrazeni a sílil u nich pocit ohrožení. Ariosofické názory, že právě Němci jsou nejdokonalejší odnoží árijské rasy a jsou proto předurčeni k tomu, aby obrodili svět a osvobodili ho od nadvlády úpadkové žido-křesťanské ideologie, našly mezi rakouskými Němci ohromný ohlas. Po porážce v 1. světové válce nastala obdobná situace i v samotném Německu.

Jedním z prvních hlasatelů ariosofických názorů se stal Rakušan Guido von List. V Listově díle je patrný postupný vývoj jeho názorů od prvních článků psaných v duchu ideologie völkisch (forma německého nacionalismu kladoucí důraz na folklór jako sjednocující prvek německého národa) přes literární díla o slavné germánské minulosti až po pseudovědecké práce popisující Listovy představy o životě starých Germánů, při jejichž tvorbě List vycházel z okultních vizí.

Podle Lista byla Evropa již odedávna osídlena germánskými kmeny žijícími v teokratickém společenském systému. Bohy germánského panteonu a postavy z germánské mytologie List pokládal za příslušníky předchozích lidských ras podle H. P. Blavatské a celé náboženství označil wotanismus podle hlavního germánského boha Wotana. Vládnoucí vrstvu tvořilo podle Lista bratrstvo kněží - Armanenschaft, jehož příslušníci byli nadáni posvátnou gnózí. Tuto esoterickou část údajného pragermánského náboženství List nazval armanismus.

Křesťanství pokládal List za novou formu nadvlády Říma nad Germány. Tvrdil, že prvním cílem nových vládců byla likvidace Armanenschaftu. Germánští kněží však prý předvídali budoucí vývoj a posvátnou gnózi skryli pro budoucí generace. List shledával její stopy v rozboru heraldických znamení a run, v alchymii a kabale, v učení templářů, rosenkruciánů a svobodných zednářů, v systému středověkých německých soudů (tzv. fémě), a také v architektuře gotických katedrál. Tehdy módní neogotiku pokládal za předzvěst blízkého obrození armanistických ideálů a za klíčové v tomto směru pokládal roky 1914, 1923 a 1932 (!).

Na Listovo učení navázal Jörg Lanz von Liebenfels, který je obohatil o militantní rasismus a antisemitismus. Své názory Lanz publikoval v časopisu Ostara, jehož vášnivým čtenářem byl i mladý Adolf Hitler. Z ariosofie vycházela i německá antisemitská organizace Reichshammerbund a její tajná odnož Germanenorden i tajná společnost Thule, která byla již přímou předchůdkyní NSDAP.

3. Fulcanelli: Tajemství katedrál

Slušelo by se začít povídání o Fulcanellim životopisnými daty. Bohužel to není možné. Je to pseudonym a dodnes není známo, kdo se pod ním skrýval. Spokojme se tedy s tím, že Fulcanelli byl autorem dvou pozoruhodných knih - Tajemství katedrál a Příbytky mudrců. Po jejich vydání se již odmlčel, uchýlil se do ústraní a změnil prý i svůj vzhled, jak mu to přikazoval morální kodex zasvěcenců.

Součkem uváděné údaje o Fulcanellim nejsou příliš přesné. Již samotné jméno Nicollo je typická Součkovská mystifikace. Fulcanelli ve svém pseudonymu žádné křestní jméno nepoužíval, maximálně prý iniciály A. H. T. Ještě vážněji se Souček mýlí v samotném obsahu Fulcanelliho knihy Tajemství katedrál. Fulcanelli v žádném případě své názory nevyvozuje z jakéhokoliv měření rozměrů katedrál a hledání jejich nepravidelností. Vychází z hluboké znalosti historických pramenů a alchymistické literatury a z interpretace výzdoby katedrál, zejména ze soch a basreliéfů zdobících jejich portály.

Již v úvodu Tajemství katedrál Fulcanelli upozorňuje, že katedrály nesloužily ve středověku jen pro církevní obřady, ale že byly centry veškerého světského života. Probíhaly v nich i četné lidové slavnosti, z nichž mnohé byly velmi rozpustilé, jako Svátek Bláznů či Svátek Osla.

Značný význam přikládá Fulcanelli uctívání Černých Madon - soch Panny Marie tmavé pleti, které se často nacházely v kryptách katedrál. Vysvětluje to jako pozůstatek kultu egyptské bohyně Isis, který dostal pouze chatrný křesťanský nátěr. Také Isis byla pokládána za pannu, která se stala matkou bohů. V její tmavé pleti vidí Fulcanelli symbol prvotní země, z níž povstal celý svět, a v esoterickém smyslu pak jde o prvotní matérii, kterou alchymista bere za základ Velkého Díla.

V dalším textu Fulcanelli vysvětluje princip tzv. mluvené kabaly. Podle něj je třeba k pochopení smyslu určitých slov vycházet z jejich fonetické stránky a nikoliv z toho, z jakých kořenů jsou odvozena. Vysvětluje to na samotném výrazu gotické umění. Termín art gotique ztotožňuje s argotique, což dává do souvislosti se slovem argot, tedy mluva určité uzavřené skupiny lidí. Z toho vyvozuje, že gotické umění bylo uměním ducha určeným pro zasvěcence. Podobných příkladů uvádí celou řadu. Hlubší symbolický význam přikládá také půdorysu katedrál a jejich směrové orientaci, v nichž spatřuje alchymistickou symboliku.

Fulcanelli připouští, že někomu to může připadat jen jako hříčka. Podotýká však, že tyto věci nelze zkoumat rozumem, ale že jde především o víru a že pro skutečného kabalistu jsou tyto zdánlivé hříčky dokladem hlubokých souvislostí.

Největší část knihy je věnována podrobnému popisu hermetických symbolů na vybraných stavbách ve Francii. Fulcanelli se zabývá především sochami a reliéfy na portálech katedrály Notre-Dame v Paříži a katedrály v Amiens. Poté čtenáře zavádí do města Bourges, kde rozebírá symboliku výzdoby gotického paláce alchymisty Jacquese Coeura a domu jiného alchymisty Jeana Lallamenta. Nakonec ještě popisuje pozoruhodný kříž v městečku Hendaye. V závěru knihy Fulcanelli připomíná všem Adeptům slavné Zoroasterovo heslo:

VĚDĚT. MOCI. ODVÁŽIT SE. MLČET.

Zásadní rozdíl mezi Listem a Fulcanellim vidím v tom, že celým Fulcanelliho dílem se jako červená nit vine apel na morální vlastnosti Adeptů Velkého Díla. U Lista tento morální apel zcela chybí. To je asi hlavní důvod, proč Fulcanelliho dodnes mnozí ctí jako velkou osobnost, zatímco z Listova učení vznikl jen obyčejný nacismus.