Definice svobody jsou různé, nicméně jejich autoři se obvykle shodují na tom, že absolutní svoboda v lidské společnosti fakticky neexistuje. Osobní svobodu jednotlivce totiž musí omezovat řada pravidel, která mají zajistit onu základní míru svobody i pro ostatní členy dané společnosti. Psí svoboda je potom omezena nejen obecnými pravidly, ale též možnostmi, zvyky a názory jeho pána. 

Když oddělíme extrémy, jako jsou téměř absolutní ale bolavá svoboda tuláka a téměř naprostá nesvoboda psů držených v uzavřených dvorcích či hůř - kotcích (nebo v náručí nekriticky milujícího ale nic nechápajícího pána), tak nám zůstanou psi bytoví, chodící na vycházky a psi venkovní, chodící domů a na vycházky. Mohli bychom dále rozebírat, jak moc velké svobody si pes užívá na vycházkách, kolik mu jí přinese vlastní disciplína a kolik uberou všelijaká nařízení.

Přemýšlím o tom proto, že se snažím zhodnotit, co naši psi získali a co ztratili tím, že jsme se s nimi přestěhovali z vesnice, kde měli k dispozici velikou zahradu, na předměstí, kde bydlí doma a ven se dostanou jen na ty vycházky. Došla jsem k závěru, že získali řadu podnětů vyplývajících ze zajímavých procházek a styku s velkým množstvím psů, ale ztratili do značné míry svobodu rozhodování. Jak jsem k tomu došla? Inu, je v tom právě ta zahrada.

Pokud pes žije jenom na zahradě, bez možnosti chodit domů (pro mazlení, pohodlí a blízkost svých lidí) a bez pravidelných vycházek (zábava, zaměstnání, pořádné proběhnutí a nové dojmy), stává se zahrada vězením a psy trápí nuda. Pokud však mají k dispozici dům s milovanými lidmi, zaručenou aspoň jednu vycházku denně a nejlépe ještě psího kolegu, stává se zahrada jednou z podob psího ráje. To je tak.

Většina psů má silné teritoriální cítění a zahrada pro ně představuje ideální "doma". Je to prostor, který si mohou hlídat, kde si mohou hrát, odpočívat a především být sami sebou. Pevný plot, který jim brání utéct a páchat neplechy, jim zároveň dává na dnešní psí poměry nebývalou svobodu samostatně se rozhodovat. Viděla jsem to mockrát. Psi si najdou svoje pozorovatelny, které střídají podle vlastního uvážení. Odtud hlídají svůj pozemek a střehnou stejně poctivě na možné nebezpečí, jako na možnou zábavu.

Podle své chuti chodí na obchůzky, značkují a dávají okolí najevo, že tu jsou a je třeba s nimi počítat. Poctivě sledují zvyky nejen své smečky, ale i všechny sousedy, kam až dohlédnou a dočuchají. Podle nálady si hrají, nehrají, běhají, neběhají, spí nebo nespí. Rozhodují se. Jednají podle své vůle, sledují okolí a reagují na něj. Nemusejí to být ani psi přírodních plemen, aby v sobě za těchto podmínek objevili samostatnost a vlastní úsudek. A je neuvěřitelně zajímavé je přitom sledovat.

Výsledkem je potom ono na první pohled poněkud pochybné tvrzení, že pevný plot může být základem svobody. I když - jak o tom tak přemýšlím - je to vlastně taková prvoplánová a velmi jasná ilustrace tvrzení, že moje svoboda končí tam, kde začíná ta sousedova.