Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Dobříš padesátých let

Atmosféra ve Slapech byla mizerná. V zimě dvaapadesátého si táta vyjednal ve Svazu spisovatelů, že můžeme nějakou dobu bydlet na Dobříši, ve spisovatelském zámku. To už mu malér s mandelinkou odpustili, vyvázl s nějakou pokutou. Zůstali jsme na Dobříši skoro dva roky, až do babiččiny smrti, kdy se uvolnilo bydlení v Praze.

Zámek postavili v osmnáctém knížata Coloredo-Mansfeldové. Za války tam měl sídlo esesácký generál Daluege. To stačilo, aby knížecí rod byl vystrnaděn pro údajnou kolaboraci. Spisovatel Jan Drda, rodák z nedaleké Příbrami, dosáhl toho, aby zámek byl přidělen tehdejšímu Syndikátu spisovatelů, později po Únoru transformovanému do Svazu.

Bylo to tam krásné, ale žádný velký luxus, jak si lidé představovali. Šlechtické sídlo, tehdy ovšem ještě bez ústředního topení, se společnými záchody a koupelnami na chodbě. Ve společné jídelně byl výběr ze tří jídel, hospodsky obyčejných. Zámek ovšem spravovali prvotřídní odborníci. Někdejší hoteliér ze Špičáku pan Prokop se staral o kuchyni a správcem zámku byl věhlasný znalec vína pan Čebiš, autor odborných vinařských publikací. Knížecí jídelna v prvním patře se běžně nepoužívala. Jedlo se dole v čeledníku, kde obsluhovaly dvě servírky, mladá Tonička a o něco starší paní Vlasta. Čeledník byl zařízen nábytkem, inu, pro čeledíny. Rohová dřevěná lavice bez čalounění kolem masivního dlouhého stolu. Kromě něho tam bylo několik stolů menších pro čtyři čeledíny menšího významu.

Spisovatelské osazenstvo bylo rozčleněno podle společensko-politického významu a zařazení. Lepší lidé sedávali u "dlouhého stolu", jak se tomu zařízení obecně říkalo, a chamraď seděla u menších stolů pro čtyři. K dlouhému stolu usedali především Jan Drda s rodinou a Václav Řezáč. Drda jezdil do zámku nejvíce a postupně se v něm usadil natrvalo. Však také na Dobříši v roce 1970 zemřel, po konfliktu s okupanty oficiálně zavržen a tudíž veřejností veleben jako odbojník. Tenkrát začátkem padesátých let byl spolu s Řezáčem pánem české literatury a sotva by uvěřil, že za dvacet let bude kněz sloužit doslova manifestační mši nad jeho rakví v knížecím kostelíku na vršíčku nad dobříšským rybníkem Koryto.

Na Dobříši trávili volno kromě koryfejů i slušní lidé (mezi mnohými vzpomínám na Františka Langra), spisovatelé i vědci. Z těch to byli především tři akademici: sinolog profesor Jaroslav Průšek, odborník na perskou literaturu profesor Jan Rypka, pro svou zálibu v plzeňském zvaný Pivéčko, a zakladatel české egyptologie profesor František Lexa. Nám dětem se nejvíc líbil profesor Lexa. Vypadal se svým dlouhým vousem jako G.B. Shaw a v zimě se svou ženou podnikal dlouhé tůry na lyžích po okolí - až do své smrti v kmetském věku 84 let. Zajisté že nikdo z těchto lidí, světově významných kapacit, neměl u dlouhého stolu koryfejů místo, jako dnes nemají místo v Encyklopedickém slovníku Encyklopedického domu a Odeonu, odkud byly tyto světové vědecké kapacity přičinlivými vrtichvosty vymýceny. Je tam jen kunsthistorik profesor Václav V. Štech. Aspoň to. Byl to podivuhodný člověk a paměť veřejnosti si zaslouží.

Malířka Myška

Bydlela v podkroví akcibiskupského křídla zámku, kde byly pokojíky pro služky a na chodbičce byl přivolávací aparátek, hlásítko s čísly pokojů křídla esesáka Dalugea, aby služky věděly, kam mají běžet. Čert ví, kdo vlastně byla a jak se tam dostala, byla to malířka a říkalo se jí malířka Myška. Chodíval jsem k ní a malovala mi pejsky. I dospělí za ní chodili. Těm předpovídala budoucnost. Na začátku třiapadesátého upadla do věšteckého tranzu. Otec s ní byl zadobře a směl se jí zeptat, proč je taková divná, vyplašená.

"Nemůžu vám říct, co se stane," říkala mu. "Ale změní to svět."

"Kdy se to stane?" ptal se.

"Do tří měsíců."

Do tří měsíců umřel Stalin a vzápětí za ním Gottwald. Maminka plakala a já taky. Na náměstí před dobříšskou radnicí se konala tryzna. Trochu pršelo, byla zima a raz dva bylo dotryzněno.

"Ti to ale odbyli," říkal táta mamince. "Nějak s tím pospíchají." Zřejmě čekal, že se bude truchlit tři neděle, na náměstí a tak vůbec. Netruchlilo se, jen v Praze se dál stavěl Stalinův pomník.

No a pak se změnil ten svět.

Můj ne. Bylo mi osm a žil jsem na Ostrově pokladů.