26.4.2024 | Svátek má Oto


PŘÍRODA: Z deníku křečka 4.

24.4.2015

Od chvíle, kdy mi sklidili obilí a rozbourali východ z nory, mě párkrát napadlo, jestli by nebylo lepší se přestěhovat. Někam, kde bych měl jídlo nablízku a kde bych nebyl dravcům tak na očích. Ale nakonec jsem si to vždycky rozmyslel. Vždyť moje nora byla tak útulná.

Noci byly tou dobou čím dál chladnější. Sluníčko zapadalo dřív a dřív, a vycházelo později a později. A já jsem začínal mít takový divný pocit, že strašně pospíchám. Musel jsem si konečně udělat pořádné zásoby jídla na zimu. A i když nevím jak, najednou jsem cítil, že ta zima se blíží. Často jsem vycházel ven i během dne a hledal potravu. Věděl jsem, že se příroda okolo mě připravuje na zimu a že já se musím připravit taky.

Hlavně si toho musím do lícních toreb nacpat co nejvíc!

Jednou v podvečer, když bylo ještě poměrně teplo, jsem vyrazil do vojtěšky. Trochu jsem se najedl, nabral si do lícních toreb jednu obzvláště chutnou rostlinku a chtěl jsem zamířit domů. Udělal jsem ale sotva pár kroků, když jsem ucítil pach cizího křečka. Musel tudy jít chvíli přede mnou! Zastavil jsem se a vyčkával. Pak mi to nedalo a pomalu, nenápadně, jsem šel dál. Kousek od okraje pole jsem uviděl noru. Začichal jsem a hned jsem poznal, že patří tomu cizímu křečkovi.

Opatrně jsem se posadil za trs trávy a čekal jsem, co se bude dít. Cizí křeček byl doma. Vystrčil hlavu z díry a rozhlédl se. Pak se na okamžik schoval. Vykoukl znovu, vyběhl ven a odešel pryč. Vojtěška za ním jen zašustila a zmizel. To byla příležitost pro mě! Rozhodl jsem se, že se podívám do jeho nory. Vlezl jsem dovnitř jako nic, jeho vchod byl hodně široký a chodby prostorné. Však taky bylo vidět, že tenhle křeček je veliký.

Nora vypadala uvnitř podobně jako ta moje. Cizí křeček tu měl hnízdo vystlané jen suchou trávou a rostlinami. Vzpomněl jsem si na svůj natrhaný igelit. Cha! Jsem lepší! Mám něco, co on nemá! Jenže potom jsem zjistil, že on má zase něco, co nemám já. Našel jsem totiž jeho spižírnu.

Mezi zásobami byla spousta obilí a taky pár rostlinek, které jsem neznal. Určitě by mu nevadilo, kdybych si trošku toho obilí vypůjčil, myslel jsem si. Začal jsem si do lícních toreb cpát něco z jeho zásob. Byl jsem spokojený, že se mi povedlo se do téhle nory dostat. Zaujatě jsem se probíral spižírnou, takže jsem ani nepostřehl, že se někde za mnou cosi pohnulo.

„Co tady děláš?!“ozvalo se náhle za mými zády. Lekl jsem se tak, že mi skoro zaskočilo. Vyplašeně jsem se otočil. V chodbě vedoucí ke spižírně stál ten obrovský křeček. Byl daleko větší než já, svalnatý a mohutný. Mračil se a zkoumavě si mě prohlížel. Nevěděl jsem, co si počít. Zkusil jsem trochu zaprskat, ale on udělal krok blíž a vypadal ještě výhružněji. „Ptal jsem se tě, co tady děláš!“ zasyčel nevlídně. 

"Prrrsk! Už se tady víckrát neukazuj!" vynadal mi cizí velký křeček.

„Já… Já tady… Jsem šel okolo…“ koktal jsem, až mi při tom trocha zrní vypadla z tlamičky. Křeček se ušklíbl: „To vidím. Koukej mazat, odkud jsi přišel. A buď rád, že jsem tě nepokousal! Máš štěstí, že jsi ještě mládě!“ To mě ale vážně rozzlobilo. Jaképak já jsem mládě?! Jsem už velký! Pokusil jsem se něco namítnout, ale ten cizí křeček vyrazil proti mně a já jsem radši upaloval pryč. Za sebou jsem ještě zaslechl: „Kdybys nebyl mládě, tak tě roztrhám! Už sem nikdy nechoď!“

Po téhle nepříjemné epizodě jsem se raději území toho velikého křečka vyhýbal. Ne že bych se ho snad bál, my křečci se přece nebojíme nikoho a ničeho! Ale pro jistotu, jeden nikdy neví… Zkrátka jsem se už pohyboval jenom tam, kde jsem to dobře znal a kde to bylo moje.

Týdny ubíhaly, noci začínaly být hodně dlouhé a chladné. A já se rozhodl, že už mám zásob dost a že už mě to všechno zmáhá a že jsem unavený. Noru jsem si upravil tak, aby se mi v ní dobře spalo, a vchod jsem zevnitř zahrnul trochou hlíny, aby mě nikdo nerušil. Nora byla zavřená. Ustlal jsem si ve svém měkkém hnízdě, a naposledy jsem se přesvědčil, že do spižírny se odtud snadno dostanu, až budu mít hlad. Potom jsem klidně a spokojeně usnul svým prvním zimním spánkem.

Ilustrace: autorka

Ivana Neviditelný pes