Zkusme se vrátit o šest set plus jeden rok zpátky. Do noci z pátého na šestého července onoho přelomového roku 1415. Do klášterního vězení, v němž poslední noc mezi živými prožíval Mistr Jan.

Jak ji ale prožíval? Co cítil? Na co myslel? Dokázal usnout? Měl strach? Trápil se tím, jaké poselství předá českému národu – a na jakou půdu jeho slovo jako semeno z rukou rozsévače padne?

Tušil brzký konec?

Z posledního dopisu, který vznikl pravděpodobně 5. července 1415, je zřejmé, že ano:

Královně, mé milostivé paní, poděkujte za mne za vše dobré, co pro mne učinila. Pozdravte své blízké i jiné věrné přátele, jichž není možno vypsat. Prosím také všechny, aby za mne prosili Pána Boha, u jehož Svaté Milosti se s Jeho svatou pomocí brzy shledáme, amen. Psán jest list v žaláři v očekávání odsouzení na smrt, v okovech, což, jak věřím, snáším pro zákon boží. Pro Pána Boha, nedejte utiskovati dobrých kněží! Mistr Jan Hus, v naději sluha boží.

Zkusme si představit sami sebe v takové situaci. Dokázali bychom odolat pokušení odvolat? V naději, že si zachráníme život? Jak velká vnitřní síla způsobila, že se Mistr Jan nechal raději umučit v plamenech, než aby zradil – své svědomí, pravdu evangelia, Krista.

Husova smrt je děsivým důkazem toho, jak hluboce se tehdejší církevní organizace odklonila od učení Ježíše Krista, od učení Bible. Možná mnohé překvapím, ale nebyla to pouze církev katolická, kdo nepochopil základní tezi učení Ježíše Krista a apoštolů: že ve věcech víry nesmí se používat násilí.V roce 1553 byl v protestantské Ženevě, za souhlasu velkého evropského reformátora Kalvína, upálen Michael Servetus, neboť také jeho názory byly prohlášeny za kacířské.

Jako křesťané jakékoliv denominace musíme pokorně uznat, že k mučivé smrti upálením odsoudily „obě strany“ v průběhu dějin tak velké množství nevinných věřících, že se nemůžeme divit, když tento fakt použijí ateisté jako jeden z hlavních argumentů v ideovém boji nejen proti církevním organizacím, ale také proti Kristově Církvi jako organismu duchovnímu (který ovšem musí mít svoji vnější strukturu – vzorem jsou jednotlivé sbory prvotní církve, jimž psali apoštolové své epištoly).

Na druhou stranu musíme být ovšem realisty. Církev, resp. církve se od poapoštolské doby nějakým způsobem vyvinuly, mají svoji konkrétní podobu zahrnující mnohé dobré a mnohé špatné – a když už odklon od původního Kristova učení byl „do očí bijící a do nebe volající“, vystoupili jako majáky v temném příboji mužové vyzývající k nápravě, k návratu k původním myšlenkám Krista a jeho učedníků, pozdějších apoštolů. Nemusíme s těmito muži, reformátory, ve všem souhlasit, ale jejich úsilí je nutné přivítat jako příspěvek k narovnání něčeho, co bylo hrubě pokřiveno.

Lidé jako Hus, Luther, Kalvín a mnozí další přispěli k tomu, že se věřící vrátili k uvědomělé četbě Písma svatého – a například na evropském Západě (kam počítám i české země, Slovensko, Polsko a země pobaltské) reformace rozbila monopol (totalitní nadvládu) katolické církve, což mělo v konečném důsledku (a ne hned) zásadní význam v tom, že Evropané získali více svobody. Porovnejme s poměry v Rusku, kde církevní monopol držela a i přes těžké doby rudé diktatury udržela církev pravoslavná. Nemluvě o islámu v jiné části světa.

Vraťme se ale k Husovi a připomeňme dvě biblické teze, které jsou po mém soudu ve vztahu církev – stát a církev – kacíři zásadní:

- Království mé není z tohoto světa. (Ježíš v evangeliu Janově, 18. kapitola, 36. verš)

- Má pomsta, já odplatím, praví Pán. (Připomíná apoštol Pavel v epištole římskému sboru, kapitola 12., verš 19)

Byla to zřejmě dlouhá noc, ta poslední Husova. Šestého července pak šly události ráz na ráz. Odsouzení, odsvěcení, alibistické vydaní světské spravedlnosti, hranice, smrt, uvržení popela i s hlínou popravčího místa do Rýna, aby nezůstala jediná památka.

Zapomněli však ti, kdo takto uvažovali, že je tu ještě paměť, slovo napsané do knih i lidských srdcí, síla ducha a víry – a to vše způsobilo, že navzdory tehdejším mocným zůstává Mistr Jan vpravdě nesmrtelným. Hus se odvolal ke Kristu – a vlastně skončil jako Kristus: ti, kdo jednoho i druhé popravili, domnívali se, že umrtvením těla umrtví i jeho Pravdu. Tu však umrtvit nelze. Kristova Pravda, v níž věřil i Hus a dal za ni to nejcennější co měl, žije v srdcích opravdových křesťanů dál. Bez ohledu na počínání, a mnohdy jemu navzdory, „církevních elit“, ať už z té či oné denominace.

Neboť pouze tehdy, jednají-li si tyto elity v souladu s Písmem svatým, v souladu s učením Krista, mají nárok být respektovány jako skuteční pastýři. Z Husova učení je zřejmé, že počíná-li si papež jako Antikrist (biblicky: vlk v ovčím stádu) nemůže si nárokovat respekt pastýře.

Přemítal jsem dnes v noci, před svátkem upomínajícím na muže, díky němuž mohu být hrdý na to, že jsem Čech, o všech těchto věcech. Chovám k Mistru Janovu hlubokou úctu a chtěl bych mu vzdát čest prostým textem, který jsem před léty napsal na melodii, kterou ještě předtím složil můj otec.

Kostnický plamen zapálil
pochodeň víry zas,
v tom ohni u Rýna zazněl
naposled ́ vzácný hlas.

Mistr Jan Pravdy poznání
odevzdal národu,
národ pak v zápase získal
k té Pravdě svobodu.

Pod korouhví kalicha
chrám
ve vítězných bojích,
otevřen byl věrným Čechům
víry podobojí.

Před bitvou chór
zpívá Tábor,
Boží bojovníci.
Pak velí „Do zbraně!“,
heslo zní „Hrr na ně!“,
stráž Pravdu bránící.

Myšlenka vrací se
do města Kostnice
k Husově hranici...

Stejskal.estranky.cz