Češi se odklánějí od západu, zato jim tolik nevadí Rusko. Zjistila to agentura STEM. Přičítá to vlivu Donalda Trumpa, Emanuela Macrona a brexitu. Myslím, že je to složitější. Češi totiž nejspíš vidí, že ze západu Západ mizí.

Zmiňovaný průzkum (zde) si všímal změn v náklonnosti našinců ke světovým mocnostem (a vlastně i „nemocnostem“) za poslední dva roky. Podle něj se nejvíce propadla popularita USA, což dávají výzkumníci do souvislosti s nástupem Donalda Trumpa. Za pokles obliby Francie pak podle nich může Emanuel Macron a Britům prý už tolik nedůvěřujeme kvůli brexitu. Nevysvětlují však, proč naopak roste důvěra v Rusko. Tak trochu jsem očekávala, že to výzkumníci svedou na „proruské dezinformační weby“. Ale odolali pokušení hrát na takto lacinou strunu, za což zaslouží uznání. Nicméně si s nimi dovolím polemizovat v otázce příčin poklesu obliby Západu v očích našinců. Dle mého názoru jde totiž o dlouhodobější proces a důsledek postupné ztráty iluzí plynoucích především z rozporů mezi vzletnými slovy, které z této světové strany slyšeli dříve, a činy, které tam vidí dnes. Dovolím si malou rekapitulaci pro osvěžení paměti.

Když naše země vstupovala před patnácti lety do EU, většina lidí to přivítala. Západ jsme vnímali jako svět, kde funguje demokracie, respektují se pravidla, existuje celá řada svobod včetně svobody slova a vzkvétá kapitalismus. Chtěli jsme být součástí tohoto světa a drobné rozmíšky ohledně zakřivení okurek, balení koblih a proměny rumu v „tuzemák“ jsme brali s nadhledem a spíše jako záminku k jemné ironii a sarkasmu.

O pár let později však přišlo první větší rozčarování. To když přišli hlavouni EU s Evropskou ústavou. Občané Francie a Nizozemí je s ní sice poslali v referendu do paďous, ale to celý proces nezastavilo. Eurošpičky totiž vymyslely, jak ústavu protlačit a přitom „nebezpečný“ institut lidového hlasování obejít. Přejmenovaly ji na Lisabonskou smlouvu, kterou bylo možno ve většině zemí ratifikovat parlamentní cestou. Jen u Irů tahle finta nevyšla a referendum se tam tak konat muselo. Ti nakonec šli k urnám hned dvakrát, protože při prvním pokusu hlasovali „nesprávně“, a tak si museli dát reparát. Lisabonská smlouva tak sice byla nakonec za použití těchto čachrů protlačena, ale důvěra v respektování pravidel a svobodné vůle občanů byla tatam.

Další velká deziluze přišla s měnovou krizí a s ní souvisejícími tanečky kolem řešení astronomického předlužení Řecka. To by za normálních okolností muselo nutně zbankrotovat a eurozónu opustit. To by ovšem znamenalo kaňku na silně politicky exponovaném projektu společné měny. A tak rozhodly západní země, doposud symboly fungujícího tržního hospodářství, že očistné a ozdravné ekonomické mechanismy musí stranou. A kapitalismus? Ten dostal na frak...

Pak následovala migrační krize, což už je věc notoricky známá, takže nemá cenu se k ní nějak extra vracet. Kromě jiného prokázala neakceschopnost EU, respektive především západních zemí, které, místo aby se snažily bránit nekontrolovanému přílivu více než miliónu lidí, řešily jejich přerozdělování prostřednictvím migračních kvót. V tu chvíli se mimochodem ukázalo, jak byli lidé při přijímání Lisabonské smlouvy systematicky obelháváni, když jim (pohříchu i naši) politici věšeli na nos, že v ní zakotvený princip kvalifikované většiny nebude nikdy použit k válcování menších států těmi většími a ani zneužit k tomu, aby k nám někdo přeposílal migranty (nejaktivnější v tom byla Zuzana Roithová zde nebo zde). Kvóty jsou sice dnes „mrtvé“, ale i tak stojí kvůli jejich nerespektování Česká republika před unijním soudem. Kam se poděl ten Západ, kde se dodržují i nepsaná pravidla?

Ale opusťme tento krátký historický exkurz a podívejme se přes naši západní hranici dnes. Tak třeba v Německu, které bylo námi po desetiletí vnímáno jako vzor svobody, demokracie a prosperity, se lidé začali obávat mluvit otevřeně (zde). Což našinci až moc živě připomíná doby, o kterých si myslel, že vzaly za své už před třemi desítkami let. Navíc musí s obavami sledovat, jak se u našich západních sousedů derou k moci Zelení (zde), nad jejichž plány (zde) podle mne blednou závistí i komunisté z nejkovanějších.

Ale Německo není jediné. Téměř celá západní Evropa je prodchnuta duchem zeleného šílenství, multikulturního blbnutí a genderových fantasmagorií. A pozadu nezůstávají ani za oceánem. Tam se sice za prezidentování Donalda Trumpa podařilo úsilí progresivistů poněkud přibrzdit, rozhodně ale ne zastavit. A pokud se někdy dostanou k moci tamní demokraté (jako že jednou určitě) a začnou uskutečňovat svůj šílený program New Green Deal, tak potěš koště. USA se totiž ocitnou na nejlepší cestě stát se USSA. Tedy „United Socialistic States of America“...

Když tohle všechno vidí člověk, který si pod pojmem „Západ“ představoval svět spojený s demokracií, respektem k pravidlům, svobodou slova a fungujícím kapitalismem, tak nutně musí dojít k závěru, že ze Západu se postupně to západní vytrácí. Ale pokud chce na vysněný Západ směřovat, kterým směrem se má vydat? Na východ? Tam těžko. Našel by tam tak maximálně Východ...

Nicméně na rezidua Západu narazit lze. A nemusíme za nimi ani moc daleko. Stačí se totiž podívat k nám domů. Demokratická pravidla jsou u nás stále respektována. Byť někdy poněkud kostrbatě. Rozhodně se ale ještě v naší zemi nestalo, že by někdo třeba kašlal na rozhodnutí občanů a nutil je hlasovat tak dlouho, dokud by nebyl výsledek „správný“. Každý si také může stále svobodně říkat, co si myslí, aniž by mu za to hrozil nějaký postih. Pochopitelně s výjimkou úplných excesů vypouštěných z úst (klávesnice) různými duševními mrzáky. Snad jen ten kapitalismus je zdeformovaný více, než by bylo záhodno. I když v prostředí EU to asi ani jinak nejde.

Takže suma sumárum to vypadá, že jsme nakonec západnější než celý slavný Západ. Kéž by to tak zůstalo. Nebo ještě lépe – kéž by Západ zresuscitoval i na západě. Jen tak máme dle mého soudu šanci, že nezmizí ani od nás...