Včera jsem byl v Břevnovském klubu na koncertu, který byl věnován Pete Kaplanovi. Pete Kaplan byl kytaristou a hráčem na foukací harmoniku. Měl přezdívku „otec českého rokenrolu“ a letos by se dožil sedmdesátky. Bohužel, zemřel na rakovinu v roce 2007. Večer byl tedy věnován rokenrolu. Byl to nádherný večer! Věkový průměr osazenstva sálu kolem sedmdesáti, já ho se svou šedesátku o něco snižoval.

Jediní, kteří to kazili, byla skupina akrobatického rokenrolu, šestice hubených a nohatých teenagerů, kteří předváděli, jak se to má správně tancovat. Jo, jo, tancovali pěkně. Holt je nebolela kolena, ani je nebrala záda prostě, bylo jim těch „náct“ a nám „sát“. Když dotancovali na reprodukovanou hudbu, nastoupili na podium staří kozáci. Je to hrozné, že muzikanti, na které jsem chodil jako kluk, jsou staří, je jim přes sedmdesát! No a já jsem také starej dědek! Byl to krásný pohled, když se dědek s bábou s obtížemi zvedali ze židlí, pak si narovnali záda a šli křepčit při rokenrolu. Inu, zde byla vidět léčivá síla hudby, Chuck Berry, Jerry Lee Lewis či Carl Perkins jsou účinnější než piešťanské bahno! Zázrak jak v Lourdách - chromí chodí a tančí! Mají-li katolíci podmínku, že ke svatořečení je zapotřebí učinit zázrak, tak potom všichni zpěváci toho večera by měli být svatořečeni. Ale obávám se, že by o to ani moc nestáli. Jo, takhle kořalku, víno nebo pivo, to by jim udělalo radost, ale určitě ne svatořečení. A tak v sále bývalého kina byl za chvíli vzduch jak v tělocvičně.

Když se došoural na podium sedmdesátník Pavel Bobek, vzpomněl jsem si, jak asi před pět a dvaceti léty v nějakém pořadu naší televize (tehdy byla jenom jedna) byla směs rokenrolů s českým textem, kde Bobek, Laufer, Janda a Zich převlečeni za staré dědky zpívali onu léčivou hudbu. Tehdy si z toho dělali srandu, ale dnes to byla pravda.

Kromě nádherné muziky a atmosféry jsem se dozvěděl něco, co mě šokovalo. Mám dojem, že se s vámi o to musím podělit. Prosím, následující řádky popisují pouze to, co jsem slyšel, tedy něco jako jistý Kosmas, který svou kroniku rozdělil na dvě části: „toto jsem sám zažil“ a „toto mně starci vyprávěli“. Tedy následující text patří do druhé skupiny. V pauze, kdy muzikanti šli na pivo, mě někdo praštil do ramene: „Hele, že vona vypadá jako Jiřičná, že jo?“ „A jako kdo?“ Člověka, který mě oslovil, jsem v životě předtím neviděl. „Víš, kdo to je Jiřičná, že jo?“ řekl a vzal paní, která seděla u stolu před námi, za ramena. „Víš vůbec, kdo to je Jiřičná?“ „Myslíte tu architektku?“ „Jo, přesně tu!“ Paní, kterou jsem už před tím obdivoval, protože měla nádherný zadek, vzal, nadhodil si ji, jako kdyby vážila deset kilo, a otočil ji k nám obličejem. Skutečně, byla světoznámé architektce podobná, jen byla větší a ne tak drobná. Paní se omlouvala a jeho peskovala: „Prosím tě, neotravuj cizí lidi!“ „Hele, vona žila s Kaplickým. A Kaplickej píchal mojí Lídu. Víš, jak je vyfocenej v tý letecký bundě s těma zipama tady nahoře?“ řekl a předváděl tu bundu. „To byla bunda, co jsem měl po tátovi, a ta bunda se mi ztratila, hele a najednou ji má Kaplickej a eště se v ní nechává fotografovat. Vona mu ji moje Lída dala. Hele, mně to nevadí, když vidim, že to nosí, i když jsem tu bundu měl rád.“ „Tak si řekni tý vdově, třeba by ti jí dala.“ „Já na to kašlu. Von si s Lídou taky užíval Klaus.“ „No, to ta tvoje Lída teda měla milence, to ti řeknu.“ „Vona měla nádhernej zadek, skoro jako tady Jitka. Ale vona přestala kouřit a narostl jí.“ Tak mně bylo jasno, proč prezident tak vehementně protestoval proti Kaplického knihovně. Žádný architektonický záměr, žádné porušení panoramatu Prahy. Kdepak, nic takového! Obyčejná mužská ješitnost. Za všechno může Lída! Lídu jsem nikdy neviděl a asi ani nikdy neuvidím, ale pro mne to bylo šokující odhalení.

„Hele, von jí měl v posteli Švejnar, fakt. Jak jsem říkal, vona měla Lída nádhernej zadek.“ „A to vám to nevadí, že vám byla takhle nevěrná, i když s význačnými muži tohoto státu?“ „Ne, kdepak, já jí to přeju. My děláme na nádraží a vždycky, když přídu do práce a děláme spolu, tak mě vypráví o svých milencích. Vona je boží!“ Vzpomněl jsem si na Hrabala, jak popisoval, jak jeho Mančinka s ním tančila a jak byl hrdý na to, jak jim to slušelo, jak se lidé kolem nich rozestoupili a kruh se stále zvětšoval, jak stále rychleji a rychleji kroužili sálem. Mančinka, jak se točila, její stuhy za ní vlály. Ale jak tak tančila, tak se podělala a jak se točila, tak se lidé rozestupovali, jak to kolem ní létalo. Tolik Hrabal. Tady nebyla Mančinka, ale Lída a já si dovedu celkem živě představit, jak vrcholní mužové tohoto státu, když na ně přijde touha, jdou za Lídou na nádraží. Inu, láska hory přenáší. I když představa, jak náš prezident navštíví nádraží, lhostejno proč, mě celkem uchvátila.

„Honzo, myslíš, že jeho Lída je na smíchovském nádraží?“ „Proč, proboha?“ „No tam je ta krásná malba v hale s tím dlouhorukým, jak tomu umělci nevyšel obraz, víš, jak tam drží ty lidi kolem ramen. Má rozpětí rukou asi tak třikrát větší, než je vysoký. Tam se ti skvělí mužové můžou kochat sorelou, když čekají na Lídu.“

Tak jsme se nečekaně dozvěděli, kdo vlastně v této zemi dělá politiku. Pořád se mluví o prorůstání organizovaného zločinu do politiky a ono houby, ona to Lída. Tedy před tím, než přestala kouřit a narostl jí zadek. Šokující zjištění. Na druhou stranu je mi Lída s krásným zadkem stokrát milejší se všemi svými intrikami než Mrázci a spol.

„A co ta bunda?“ „Jo, ta pilotní, já nevim, možná, že si o ní ještě řeknu a nebo se na na ní nejspíš vyprdnu, vona ta vdova nevypadá moc sympaticky.“ Tak takové věci se také člověk dozví na rokenrolovém koncertu. Naprosto zásadní informace. Člověk jde na muziku a zcela nečekaně zjistí, jak to v našem státě chodí.

Nebylo to poprvé, co se mi na nepravděpodobném místě dostalo zcela nečekané informace. Když jsem byl v roce 1989 ve škole v Anglii, trávili jsme s Láďou všechen volný čas na letišti a v hangárech. Bylo to poprvé, kdy jsme se dostali na Západ a ještě k tomu k British Airways. Když náš učitel zjistil, že všechen volný čas trávíme na letišti, nařídil nám, že musíme také do města, podívat se na Big Ben, Tower a další památky. A tak jsme jeli do města. Koukali jsme na všechno s otevřenou pusou: „Hele, vono to fakt existuje! A Tower má být podle Tří mušketýrů u řeky a von je kus od řeky! To nám nemají dělat.“ Koukali jsme na přehlídku stráže a další úžasnosti. Před královskými konírnami stál stráž voják ve zlaté přílbě s chocholem. „Hele, podívej, ten má helmu, jakou měl velitel hasičů z Písku, co jsem mu chodil se ženou. A taky tak smrděl!“ „To smrděj ty koně a né von.“ „No já nevím, já ho očuchal a smrdí přesně jako ten velitel hasičů!“

Tak jsem se dozvěděl pikantní podrobnost o píseckém veliteli hasičů, o jeho helmě a zápachu. A to všechno vedle White Hallu! „Myslíš, že by nám tu helmu půjčil? Nejlepší by bylo si jí vzít až půjdeme na zkoušky na FAA!“ Ten nápad se mi zamlouval, ba co dím, byl naprosto skvělý. Vpochodovat do zkušební místnosti se zlatou helmou na hlavě, to by ty testy určitě vypracovali za nás! A my bychom nejspíš skončili na nějakém roztomilém zámečku, kde bychom v parku v teplákách hrabali listí, večer pěkně skotské střiky a dost možná, že bychom se i setkali s Lídou, co měla krásný zadek.

*************************************

Výstava fotografií Jana Čecha z USA, Velké Británie a Kanady - letadla, architektura, příroda
Soukromá střední umělecká škola designu Vás zve na výstavu fotografií Jana Čecha. Akce se koná v Domově Svatého Karla Boromejského, K Šancím 50, Praha 6 - Řepy. Zde se můžete podívat na úvodní slovo Jana Čecha. Další autorovo vyprávění je na YouTube Neviditelného psa, snímky z vernisáže pak ve fotogalerii. 

Knihy Jana Čecha si můžete objednat zde.