Když mi bylo asi tak deset, rozhodl se můj táta pro násilnou germanizaci potomků. „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem!“ říkával a ještě k tomu dodával: “Za války ses domluvil česky tak maximálně do Mělníka, pak to bylo už německý!“ Koupil nám se sestrou učebnici „Der, Die, Das“ a výuka mohla začít.

V té době táta pracoval v NDR, božském Východním Německu, kde překládal do češtiny prospekty továrny na armatury. Byl to jakýsi společný česko-německý podnik v rámci RVHP, který neměl dlouhého trvání. My jsme se sestrou jezdili v té době na Landštejn, kde jsme to milovali. Měli jsme tam spoustu kamarádů a poslední, co bychom chtěli, bylo jet na prázdniny do Magdeburku a později možná k moři do rekreačního zařízení továrny, kde táta pracoval. Ale otec rozhodnul, že tak se nejlépe naučíme německy, a tak jsme museli do NDR.

V té době byla Praha velmi špinavým městem, ale na Magdeburk neměla. Nemohl jsem zaboha pochopit, proč Němci byli dáváni za příklad pořádkumilovnost. Takovou špínu a nepořádek jsem předtím neviděl. Tady komunisti poroučeli větru a dešti, ale v Německu postavili nové středy měst zničené válkou pokud možno kolmo k původní geometrii města, takže moderní skleněné paláce a široké bulváry končily v kopřivách a na nic nenavazovaly. A bylo jedno, jestli je to Magdeburk, nebo Frankfurt nad Odrou. Komunistický režim dokázal zničit i prušácký smysl pro pořádek.

Táta nás ubytoval u svého kolegy výtvarníka. Já jsem bydlel v pokojíku pro služku, který byl nádherný. Proč? Protože ten pán dělal modely vláčků a v tom pokoji měl kromě postele také krajinku, nádhernou krajinku. Ta rodina nemohla mít děti a trápilo je to, a tak měli radost, že tam měli alespoň nás. Tedy, abych byl spravedlivý: toho pána to očividně těšilo. Ta paní ztělesňovala mé představy o dozorkyních v koncentráku, dokázal jsem si ji představit v lesklých holínkách a v uniformě. Za celou dobu, co jsme tam byli, se ani jednou neusmála. Ta baba měla šedomodré plovoucí oči a když podala ruku, tak to byla studená, leklá ryba. Neustále nás sledovala tím ledovým pohledem. Její manžel celou dobu seděl a mlčel. Pookřál, až když jsem šel večer spát, to zapnul vláčky a jezdili jsme až do půlnoci. Baba seděla u televize a sledovala, jak soudruh Honnecker zase něco velkolepého vymyslel, a tak byla bezpečně za zavřenými dveřmi. Ségře byly milejší naše vláčky než sedět vzorně na kauči a vést konverzaci, takže seděla na mé posteli a domalovávala pánovi domu krajinku, protože na rozdíl ode mě to umí.

Při jídle jsme museli sedět vzorně a vždy slušně požádat o kolečko salámu nebo paštiku, což byly každodenní večeře. Puntíkovaný salám a métský salám jsou pro mě symboly Německa. K tomu jsme měli jakousi šílenou náhražku koly. Měli jsme se sestrou ohromnou radost, když si nás po měsíci intenzivní germanizace vyzvedla máma a odvezla nás na sever do Baabe k moři. Tam jsme se vyhládlí vrhli na stánek s pečenými rybami a po měsíci jsme se pořádně najedli.U moře a s mámou to bylo fajn. Užívali jsme si úzkokolejky, která tam jezdila místo tramvaje. Parní mašinka houkala, když jela městem, a byla to nádhera. Moře mělo tradičních patnáct stupňů, ale baba tam nebyla a všechno bylo lepší než baba.

Když mně bylo čtrnáct, bydleli jsme v nějaké rodině, kde měli jedenáctiletou dceru Máma mě varovala: „Dej si pozor, oni to tak neberou, ať ti nevleze do postele! Měl bys malér!“ A jaká zlatá slova to byla! Barbel bylo jedno, že o ní nejevím žádný zájem, neustále se vnucovala, mě zajímaly spíš obchody s modýlky vláčků a letadel než jedenáctiletá holka. Vyvrcholilo to, když mě ji její snaživá maminka strčila do postele v průhledné košilce, že nemá chudák, kde spát, protože přijel strýček Hans. Druhý den jsme se sestrou spakovali, řekli jsme tátovi, že jedeme domů, že se nechci dostat do průšvihu. Táta to pochopil, a tak nás odeslal k moři, že tam za námi přijede. Bydleli jsme tam u bezvadné staré paní, která zůstala z celé rodiny sama, všichni ostatní zahynuli ve válce. Paní byla velmi hodná a pekla koláče a dorty a neustále nám podstrojovala. Chodila v dirndlu a byla fajn. Pak přijel táta. Domluvil s někým z továrny, že můžeme jet do Peenemünde, což byla zakázaná oblast. V té době už tam Rusové nebyli, ale ani Němci tam nebyli, prostě to byla opuštěná základna. Táta ukázal jakousi propustku u brány a voják, který vypadal jak vystřižený z válečného filmu, nás vpustil dovnitř. Jeli jsme opatrně autem, všude se válel nějaký šmorajz. Trubky, plechy a kusy čehosi. Zbytky rozbombardovaných domů koukaly z křoví. Nějaký důstojník nám dělal průvodce a ukazoval nám, kde byly rampy na odpalování raket V2, kde se montovaly V1. Vyprávěl tak nadšeně, že asi zapomněl, že tu válku nakonec prohráli. Rozhořčeně vyprávěl, jak anglo-američtí plutokraté to tam rozbombardovali a kolik tam zahynulo nevinných lidí. Nějak vynechal, kolik nevinných lidí ty rakety zabily v Londýně a v Rotterdamu.

Letiště bylo kupodivu celkem zachovalé, nebo ho Rusové opravili, aby mohli odvézt válečnou kořist. Vypadalo to tam jako v Šípkové Růžence, když se zastaví najednou na zámku život.

Další rok jsme měli bydlet zase u gestapačky, jak ji má sestra překřtila. Vydrželi jsme tam týden a sdělil jsme tátovi, že končíme s germanizací a odjíždíme na Landštejn. Viděl, že s námi nehne, takže nás nechal odjet. Dnes, z pohledu otce si dovedu představit, jak ho to muselo mrzet, ale nic se nemá vymáhat silou. Máma byla také ráda, že nemusí k Baltu, jihočeský rybník je přeci jenom teplejší, i když jsou tam komáři.

Tak skončil neúspěšný pokus mého otce o mou germanizaci. Do této země jsem se vrátil až později, když jsem se začal potápět. To jsme jezdili k jezerům u Frankfurtu nad Odrou. Tam jsme bydleli v kempu jejich obdoby našeho Svazarmu. Náš vedoucí nějak vyjednal, že se nás netýkal polovojenský výcvik a nástupy. A tak jsme si užívali. Popíjeli jsme chilská vína, která tam byla k dostání, a pozorovali jsme , kterak se místní brodí v uniformách bahnem s puškami přes rameno a jak na ně nějaký blb ve skutečné uniformě nepříčetně ječí. Jarda, když německý velitel zařval „Achtung!“, řekl: „Achtung, vole, to je německy: nazdraví, na to se musíme napít!“ A protože to velitel řval pořád, večer jsme už byli na šrot.

Jarda objevil v železářství ve Frankfurtu benzinový vařič Juwell. Byla to kopie švédského vařiče Primus, který jsem měl s sebou a který byl skvělý. Jenže Primus byl na petrolej a Juwell byl benzínový, takže měl snahu neustále vybuchovat. Jak známo, návod čteme, až když je všechno v háji. Tak se i stalo. Vařili jsme si lečo s moravskou klobásou, mou nejoblíbenější konzervu. Jardovi se zdálo, že vařič vaří proti Primusu pomaleji, a tak ho pořádně napumpoval. „Teď to má ty správný grády, teď to správně hučí. Kamaráde, to je vyzkoušená konstrukce od Stalingradu, na tom se dají uvařit i boty. Slyšíš ten německý rachot? To je jiný kafe, než ten tvůj Primus!“

Ledva to dořekl, ozvala se rána a vařič Juwell opustil naší planetu i s lečem. Viděli jsme jenom ohnivou kouli, jak mizí kolmo vzhůru. „Ty vole, voni nám prodali místo vařiče motor z fau cvaj, eště že tu neletělo nějaký letadlo, to by byl malér. Už vidím tu komis, jak zjišťuje na troskách letadla, kde se tam vzala ta moravská klobása! To sme fakt dobře koupili, to až budeme vyprávět našim dětem, jak jsme poslali lečo na oběžnou dráhu, tomu nebudou věřit. Ať si Gagarin prdne, my vypustili lečo!“

Já jsem koukal na vypálený kruh na zemi, otevřel jsem paštiku a namazal jsem nám chleba. Jarda mezitím otevřel další láhev červeného: „Představ si, jak v hladovějící Africe spadne dětem s nafouklými bříšky z nebe lečo, to je božská mana! Budou kolem toho tančit tance a místní šaman to bude zaříkávat a na konci zaříkání použije slovo Fruta, které si přečte na konzervě.“ „No, možná, že při studiu na Univerzitě 17. listopadu bydlel na Strahově a bude to z menzy znát, to víš šamana nemůže dělat kdejakej blb, šaman muší bejt študýrovanej! Možná, že bude ještě čekat, jestli z nebe nespadne vepřové ve vlastní šťávě!“

A tak nás opustil vařič, který byl vyzkoušen na mnoha bojištích druhé světové války a pravděpodobně se v Německu vyrábí dodnes. Byla to jediná skutečná wunderwaffe (zázračná zbraň), kterou Hitler masově nasadil, a myslím, že velké ztráty za války nezpůsobil Němcům ani tak nepřítel, jako tento vařič.