Včera jsem byl u svých příbuzných. Slavili osmnáctiny své dcery. Sladkých osmnáct! Je to skutečně nádherná holka. Dlouhé, krásné nohy, štíhlá, velké oči, prostě všechno jak má být. A protože nemám sexy mozek, potažmo peněženku, tak se na takový dar přírody rád koukám, tedy, jenom koukám a říkám: „Jestliže Bůh stvořil člověka k obrazu svému, tak potom sláva a čest stvořiteli!“ Jenomže, pak zahlédnu kousek zpráv v televizi, kde jsou záběry našich politiků, a říkám si: „Bože, proč tolik zmetků? To jsi měl slabou chvilku? Po flámu, kde se podává božská mana, se nemá tvořit! A ještě je posílat štando péde nevyplaceně rovnou do Prahy!“

Mému synkovi je čtyřiadvacet (to to letí, to je hrozný!) a už má jiný slovník než ti osmnáctiletí. Pár let rozdíl a už jsou tady jiné zájmy a hlavně jiné elektronické hračky. Když mu bylo -náct, tak „chodil na chat“, dodnes jsem nepochopil, proč. Chlubil se mi, že je správcem místnosti. Doprčic, jaké místnosti? Jo, imaginární, virtuální. Zeptal jsem se, jestli by nebylo lepší se někde sejít, třeba v hospodě. „Prosím tě tati!“, řekl syn se silnou dávkou zhnusení. Nejsem holt dnešní. No a včera se řešilo, jestli má oslavenkyně již svou adresu na Skype, nebo jak se ten blázinec jmenuje.

Krasavice letí na výuku angličtiny do Velké Británie, a tak se s ní rodiče chtějí spojit, aby věděli, jak se má. Netuším, co taková věc je, ale prý to už má většina mladých. Jsou tam a mohou spolu konverzovat a zadarmo. Každý s každým! Protože jsem ve Velké Británii poměrně často, dovolil jsem si nabídnout své vědomosti a řekl jsem, že nejlevnější spojení je předplacenou telefonní kartou. „A to jako budu volat z budky, jo?“ „No jasně, tam jsou budky na každém rohu, ty pěkné červené.“ „No, přeci nebudu chodit do budky, to nemyslíš vážně.“ Protože to je slušně vychované děvče, tak nedodala: „Si upad, ne?“ Ale jasně jsem to tam slyšel. A byl jsem odkecaný. Nevím, jestli není dnešní generace ochuzená o randění, vodění se za ruku a muchlání se v temných zákoutích, když musí neustále dřepět u počítačů. Jak jsme se my mohli bez toho obejít?

Když se mi začalo hroutit manželství, seznámil jsem se s jednou fajn holkou. Tehdy studovala vysokou ekonomickou. Byla léta osmdesátá a já, nesportovec, jsem se s ní seznámil na Šumavě v Železné Rudě. Byl jsem tehdy o sedmnáct let starší, vlastně stále jsem, a ona byla krásná. Hlavně byla fajn a měla dar největší: měla smysl pro humor. A ještě jednou věcí oplývala: krásně voněla. Nikoliv parfémem, ale sama od sebe. Již stařičký Freud dával jako jednu otázku vzájemnosti: „Jak si smrdíte?“ Dost možná, že to říkal trochu jinak, ale je to o vzájemné přitažlivosti vůní, či odpudivosti zápachem. A tak jsem se opět na horách zamiloval.

Po skončení vysoké odešla Jana pracovat do Železné Rudy. A jsem s ní chtěl samozřejmě být! Ale protože nikde poblíž nebylo letiště, kam by létala dopravní letadla, tak jsem musel zůstat v Praze a používat telefon. A tady se vracím k původnímu tématu. V té době neexistovalo automatické meziměstské spojení. Tedy mezi Prahou a Bratislavou nebo Hradcem Králové, Brnem a dalšími velkými městy asi ano, ale do malých obcí a městeček jako je Železná Ruda nikoliv. To musel člověk zavolat na meziměstskou ústřednu a hovor si objednat a pak čekat, až ho spojí. Proč se muselo čekat, to netuším, ale čekalo se klidně i hodinu, někdy i víc. A protože dívka mého srdce měla telefon jenom v práci, mohl jsem jí volat jenom v pracovní době. Ale to jsem zase nemohl stát u telefonu hodinu a čekat na spojení!

Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych nemusel trávit hodiny na poště v podzemí haly Nového letiště vedle záchodů a čekat na spojení (záchody jsou tam stále, pošta nikoliv). Jeden můj kamarád dělal v té době u společnosti SITA, což je celosvětový rezervační systém letenek, tehdy hotový zázrak. Ta společnost, se sídlem v Atlantě ve státě Georgia v USA, zapůjčila Československým aeroliniím počítačové terminály a měla centrálu na Ruzyni v prvním patře odbavovací haly. Počítače byly tehdy v plenkách a centrální počítač bylo několik skříní. Kamarád mě nabídl, že bychom mohli zkusit zavolat do Rudy přes Atlantu: „Přijď, zavoláme přes Ameriku na Šumavu, třeba ty dráty nějak prošťouchneme.“ Naprosto jsem netušil, k čemu dojde, čeho budu svědkem.

Jednoho dne, když byl malý provoz, jsem zašel do jejich kanceláře. Na papírku jsem měl číslo na poštu do Klatov, kam se muselo volat, aby oni spojili Železnou Rudu. Kamarád vytočil Atlantu a dal centrále telefonní číslo do Klatov. A začaly se dít věci! Telefon v kanceláři měl hlasitý odposlech, a tak jsme všichni napjatě poslouchali. Telefon v Klatovech začal vyzvánět. Za chvíli se ozval typický úřední a nepříjemný hlas: „Pošta Klatovy, co chcete?“ „Good morning, SITA Atlanta calling…. Můžete nás spojit s číslem….“ Vše v angličtině, samozřejmě. Na druhé straně linky se ozvalo: „Moment, bitte, moment! Andulo, sakra, pojď si to vzít, tady volá ňákej a nemluví snad ani německy, pojď si to vzít! Moment bitte, ja? Sakra, Andulo, poď sem, vykašli se na ten guláš, to si pak přihřeješ, poď sem, kruci!“ Do toho neustále z Atlanty opakovali anglicky to číslo, které měla má milovaná. Já tu situaci v Klatovech jasně viděl: dvě důchodkyně v propínacích zástěrách a v teplákách sedí v ústředně, před sebou dřevěnou desku se spoustou kontaktů, kam se zastrkávaly banánky, jedna štrikuje svetr pro mladého k vánocům a druhá si ohřívá guláš od včerejška na vařiči a teď toto!

Andula, která asi uměla trochu německy, se jen velmi neochotně vzdala včerejšího guláše a došourala se k telefonu (jestliže běžela, musela být ta pošta velká jak strahovský stadion, podle toho, jak dlouho jí to trvalo). „Bitte? Pošta Klatovy,“ řekla plynnou němčinou, na tu navázala americká angličtina, která tvrdošíjně vyžadovala číslo v Železné Rudě. My jsme se při tom váleli smíchy. „Kruci, Jířo, dyk voni nemluví německy, to poznam, nejsem blbá, ne?“

Bylo mi už těch bab líto, a tak jsem vstoupil do hovoru mezi Atlantu a Klatovy a česky jsem jim řekl, co chci. „Proboha, vy mluvíte česky?“ „Jo mluvím, ale jestli mě okamžitě nedáte tu Rudu, začnu zase anglicky!“ V tu ránu jsem měl spojení. Měli jsme z toho druhého Silvestra. Jana měla dojem, že něco slavím, protože se všichni řehtali jak koně, takže nebylo slyšet vlastního slova.

Tak to bylo v době docela nedávné. Z Prahy přes družici do Atlanty, z Atlanty do Klatov až k bábám, co spojovaly ústřednu z dvacátých let minulého století. Asi si ani neuvědomujeme, jaký ohromný pokrok ve spojích nastal.

Jak jsem se dostal do Železné Rudy? To bylo tak: dávali jsme si v práci z každé výplaty peníze stranou do tak zvané pinky. V létě jsme jezdili na dlouhé volno na ryby na Orlík a v zimě na hory. V té době měly Československé dráhy na několika nádražích odstavené rychlíkové vagóny přestavěné na ubytovny. V polovině vagónu byla lůžková část, to znamená, že v každém kupé byly čtyři postele, a v druhé polovině byla kuchyňka a společenská místnost. Jakkoliv vagón vypadal zvenku ošumtěle, uvnitř byl poměrně pěkně zařízený a čistý. A takový byl v Železné Rudě. Kolega měl od něj klíče, takýe nám ho vždycky na týden půjčil.

Večery jsme trávili v Javoru, což byl hotel s tanečním sálem, kde hrála muzika. Jednou jsme tam přišli a tam byla parta holek a kluků z ekonomky. Neměli jsme si kam sednout, a tak jsme si sedli k nim. „Čau, co tady děláte?“ „Nejspíš budeme lyžovat, nám je kavárenský styl života cizí. Sport je náš!“ Při této nehorázné lži si všichni se zájmem prohlíželi mou špekovitou postavu. „Ďjó sport, jo? Neke? A kde jezdíte?“ „No my jenom na černé.“ „Počkej, počkej, černá sjezdovka na Špičáku je vydřená na šutry, tak kde jezdíte?“ „Jak povídám, na černé. Tady jak je ten strašnej krpál za Národním vejborem, nebo co to tam je.“ „Jó, na debil placu! No tak to jo.“ A bylo jasno. Hned naše akcie klesly. Tedy normálně by klesly. Ale když jsme dámy vybídli, aby zítra přišly za námi do stěny, že není nic hezčího, než jet krpálem dolů s vetrom o preteky, dostavily se druhý den ráno na svah.

My měli ve sněhu zakopány svahové lahve pro otupení strachových buněk, jako obvykle. Na naší černé sjezdovce se kromě nás učily děti základních škol prvním krůčkům. My jsme tam podávali vrcholné výkony hodné mistrů bílých plání a ty děti nám to trochu kazily. Pravdou je, že když jsme vyučující vybídli, aby si s námi zavdali ze strachových lahví, že se neostýchali a za chvíli nás byli ochotni přijmout do svého vrcholového družstva. Naše kamarádky z předchozí noci, když viděly, kterak rozvracíme morálku, jenom nad tím kroutily hlavou, ale od té doby zůstaly s námi. Jejich kolegové, kteří s nimi na rozdíl od nás měli nečestné úmysly, neb je chtěli dostat do postele (a my jenom do stěny), za nimi přijeli a velmi přezíravě na nás koukali. Teprve když jsem jednomu omylem přejel běžky a tím jsem je rozpůlil, zjistili, že si budou muset hledat objekty sexuální kratochvíle jinde, tady jim pšenka nepokvete.

Tady jsem chtěl ukázat, kterak jsem já, zapřísáhlý nesportovec, našel děvče na horách. Kupodivu stejně tak i svou současnou partnerku. Znám lidi, kteří jezdí na hory zcela běžně a nikoho si nenajdou, a na druhé straně prosím já, lyžařský panic, jsem na horách našel své štěstí!

**********

Poznámka redakce: Uozorňujeme čtenáře, že patrně už po prázdninách si budou moci koupit autorovu nejnovější knihu Vzpomínky z druhého kopce!