Jak tak sleduji různé odborníky na dětskou duši, táži se sám sebe: měl jsem já správnou výchovu? Vyrostl jsem správně? Není má duše něčím a někým narušena? Madam Rowllingová nebo Stehlíková a další nám ukazují cestu, jak máme vychovávat děti, abychom neničili jejich ego, aby z nich vyrostli sebevědomí a hrdí občané. Každý pohlavek nebo jiný fyzický trest ubližují dítěti a zanechají v jeho duši nesmazatelné stopy. To pak může vést až tak daleko, že můj tehdy patnáctiletý synek mi v trafice vyhrožoval, že zavolá na linku bezpečí, když mu nekoupím doutník. Samozřejmě, že to myslel z legrace, ale stará a nahluchlá trafikantka, která slyšela pouze tu linku bezpečí, se synáčka zeptala, cože by chtěl a abych mu to přeci koupil a koukala při tom na polici se sladkostmi: "Já bych chtěl támhleten doutník, prosím!" S paní to málem seklo a já raději vytlačil synka z trafiky. "Dobrý tati, ne?" "Jo, moc dobrý, teď má ta prodavačka vážné pochybnosti o naší rodině."

Když jsem byl dítě, řádil jsem na naší zahradě jako tajfun. Jak jsem již psal, neměl jsem nic zakázáno, pouze na kaštan před domem jsem nesměl lézt. Byl a je vysoký a kaštan má křehké dřevo, takže kdyby se pode mnou zlomila větev, asi by nebylo třeba volat lékaře. Ve škole na Podbělohorské měla školnice pytel na věci žáků, které zapomněli ve škole. A pak tam měla pytel nadepsaný Honza Čech. Byl jsem schopný zapomenout ve škole cokoliv. Přijít domů bez bundy, kulicha, ve cvičkách, to byla maličkost. Kolikrát jsem se musel vracet pro tašku! Kdo si měl všechno pamatovat, že jo? Já měl hlavu plnou toho, co budeme s klukama dělat, až nás vzdělávací zařízení propustí domů. Tam na nás čekala babička, která nám všem odebrala tašky, srovnala je v hale a vypustila nás na zahradu. V dobách, kdy jsme měli kola, tak Láďa, Bicín, Syn a Kávon šli pro ně domů, za chvíli se u nás objevili a už jsme vyráželi do okolí. V pět se u nás držela svačina. To spočívalo v tom, že jsme se přihnali domů a babička zběžně zkontrolovala utržené šrámy, pak jsme napochodovali do kuchyně v přízemí, kde jsme si museli umýt ruce. Potom nám babička dala ven na zahradu tác s čajem a s chleby namazanými sádlem a posypanými cibulí. Když bylo hnusné počasí nebo zima, najedli jsme se buď v kuchyni, nebo v hale. Někdy jsme měli takový fofr, že jsme čaj do sebe jenom tak chrstli, chleba vzali do ruky a mazali jsme ven. Šubáno si nechával kolo u nás, aby se nezdržoval s chozením domů. Někdy nám při svačině asistovala jódová tinktura a peroxid vodíku na nutné vyčistění ran.

Jistá omezení jsem přeci jenom měl a jejich nedodržení znamenalo trest. Jak jsem psal o onom kaštanu, no samozřejmě, že jsem na něj šphal, ale jednou jsem tam vylezl, táta se vrátil nějak dříve domů z práce a viděl oknem, jak se - zavěšený jenom za nohy - houpu ve výšce druhého patra v koruně na větvi. Převelice sladkým hlasem mě zavolal, že má pro mě čokoládového pribináčka, abych si pro něj přišel. Já hlupák! Naletěl jsem jak malý kluk, ostatně já v té době byl malý kluk, bylo mi teprve nějakých osm nebo devět. Přišel jsem do obýváku a tam stál můj dvoumetrový otec jak bůh pomsty. Než mi došlo, která bije, bylo pozdě. "Co jsem ti říkal o tom stromě? No? Pamatuješ si to? Zopakuj mi to! No rychle!" Já jsem začal drmolit, že tam nesmím lézt. "A kde si teď byl, no? Proč mlčíš? Kde si byl, no řekni to!" Otec po mě chňapnul, stáhnul mi tepláky a přehnul si mě přes koleno. Nikdy jsem od něj nedostal ani pohlavek, ale toto byl velmi vážný přečin. To se musí trestat! Měl už připravený pásek. Vzal ho, přehnul a napřáhnul se se slovy: "Já ti dám lézt na ten kaštan! Nesmíš tam!" Měl jsem už zavřené oči v domnění, že tak to bude míň bolet. Jen švihnout, jen švihnout! Má starší sestra, která mě jinak mydlila jak žito, se vrhla na tátu a pověsila se mu na ruku: "To se nestydíš, mlátit menšího?" Tátovi klesla ruka a otočil se, aby udržel dekorum a aby nebylo vidět, že se směje. Vztek ho přešel, ale bohužel jenom dočasně. Když jsem se oblékl, zeptal jsem se nevinně, kde že je ten pribináček. Otec opět zesinal a tlak mu vylétl do závratných výšin. Tu facku, která mi dopadla na hlavu, jsem nevykryl. Byla to strašná a jistě i zasloužená rána. Inu, výchova dětí je adrenalinový sport.

To byl první a také poslední pokus mého táty mně nařezat. Jinak jako malý kluk jsem byl zavírán do komory. V našem domě v podkroví byla komora, kde jsme měli lux a čistící prostředky a nebylo tam světlo. Když jsem byl už nesnesitelný, tak mě táta nebo máma dostrkali do této místnůstky. Kamrlík pod střechou byl miniaturní a obývala ho krejčovská panna jménem Tereza. Klasická krejčovská panna, kterou měla maminka z dob války. Maminka se tehdy, když zavřeli vysoké školy, živila jako dámská krejčová. Panna měla dřevěný podstavec a byla otáčecí. Při otáčení strašně vrzala a já se jí bál. V té tmě jsem se pohnul, dotknul se jí a Tereza zavrzala. Proti tomu byla Tantalova muka pouhé prd! Kdyby tak žila v té době Džamila Stehlíková! Zavírat šílené dítě do komůrky s Terezou, to by měl Blesk o čem psát. Džamila nebyla tehdy ani na světě a Rudé právo, Zemědělské noviny, Lidová demokracie, Svobodné slovo a Práce se zajímaly spíš o plnění závěrů sjezdu než o dětskou duši.

Když jsme se ségrou moc rvali nebo byli už úplně nesnesitelní, já byl zavřený v komůrce a ségra byla na schodech na půdu. Tam byl zase zlý duch Element. Ten nejenom, že dělal průvan, ale ještě při sebemenším větru vydával zvuky. Vítr rozechvíval nějaké plechy na krovu a ty vydávaly kvílivé zvuky. Naši si vymysleli, že to je zlý duch Element. Nevím, jak na toto jméno přišli. Element byl reinkarnován, když byl můj Honza úplně malý a rozzlobil babičku natolik, že začala vyhrožovat Elementem. Jo, Element, to nebylo jenom tak, toho se ségra moc bála. Nechci pomlouvat a doufám, že jí to nikdo neřekne, ale mám za to, že se ho bojí dodnes, i když krovy a střecha jsou nové a nic tam nekvílí, ale když má jít pro něco na půdu, pošle tam raději šváru, Element je Element a je jedno, jestli je člověku deset nebo šedesát.

Tereza stojí u mě na chodbě jako ozdobný prvek a už se jí nebojím, fakt. Visí nad ní ohromný model letadla IL 18 z výkladní skříně kanceláře ČSA a ten by mě ochránil. S modely letadel a sestrou jsem měl také smůlu. Sestra spala léta pod kovovým modelem Super Connstellationa. Jednou se v noci tento krásný vrtuláč rozhodl, že se proletí, a utrhnul se, respektive vytáhl lustrový hák ze stropu. A protože neuměl létat vodorovně, šlo mu to, díky gravitaci, jenom kolmo dolů. Takže spící sestru málem přizabil. Když jsem odjel na nějaký školní zájezd, tak ho má proradná sestra vyhodila. Mám dojem, že dnes by si drbala hlavu, kdyby zjistila, že cena tohoto modelu se blíží ke sto tisícům korun… Jeho místo ovšem zaujal model Avie B-534, která má rozpětí asi metr. Sestra se raději vdala a odstěhovala, a tak model dodnes zdobí můj příbytek.

Na Elementa jsem si vzpomněl před několika dny, kdy po horkých dnech přišla fronta a s ní i bouřky. Nic není romantičtější než sedět v arkýři a koukat do zahrady jak se stromy pod větrem ohýbají a blesky křižují oblohu. A když k tomu máte ještě doma dostatečnou zásobu vína, je to čas na vyprávění strašidelných historek. Náš starý dům, který má spoustou záhadných zákoutí k tomu přímo vybízí! A tak jsem si vzpomněl na to, jak maminka křivila můj charakter a sebevědomí a tatínek se snažil ze mě vymlátit osobnost. I tak se to dá říci, z hlediska moderních psychologů, i když ve skutečnosti táta učinil jenom jeden jediný pokus mi nařezat, mavíc neúspěšný. Kázání byla na denním pořádku a upřímě jsem si říkal, že facka je nepoměrně kratší proces a já bych si mohl zase jít hrát.

Vyprávěl jsem Zuzaně o Elementovi i o Tereze. A ona se jenom smála! Když šla kolem Terezy na záchod, přátelsky do ní žďuchla: "On se tě můj Honoušek bojí, tak ho už nestraš!" Jo, bere to všechno na lehkou váhu. A to na ni musím ještě prozradit, že když jsem měl po svém prvním rozhlasovém vysílání a popíjel jsem před domem, ona se vrátila z nějaké noční linky a ptala se, jak to dopadlo.

"No byl to sukces, co ti mám povídat, tisíce fanynek stály před rozhlasem, musel jsem požádat o policejní asistenci!" "A mě tady nikdo nenaleje? Já, Mistrova družka, mám sedět nasucho?" Tak jsem jí také nalil a seděli jsme tam pospolu a blížila se bouřka. Když blesky začaly křižovat oblohu a začalo lejt, vzal jsem skleničky, že půjdeme domů. Ona mě ale zadržela: "To blejskají paparazziové, zvykej si!" Zabouchla mi před nosem a nechala mě tam v tom lijáku stát.

Poznámka redakce: Jan Čech bude mít ve středu 17.6. v 18.00 hodin autorské čtení z knihy Nazdar orlové v hotelu Ostrůvek v ulici Na ostrůvku, Praha 4 Nusle.