Pětsetkrát jsme se v úterý sešli na Neviditelném psovi. Bylo to víckrát, protože mezitím jsem psal i o letadlech a to má další číslování. Vzpomínky jsou některé i pohříchu současné. Samozřejmě, že to je s mou pamětí horší, sedmdesátka na krku, to není jen tak. Jak říkával můj skvělý dědeček: „Stárna - blbna!“

Vzpomněl jsem svého úžasného dědečka. Ten měl dar od pánaboha: dokázal neuvěřitelně vyprávět příběhy a nám bylo jedno, jestli byly pravdivé, nebo se to událo jen v dědovo fantazii. Jeho vyprávění jsme napjatě poslouchali se ségrou, s Jardou a se Šubánem. Leželi jsme na jídelním stole v hale. V krbu praskalo dřevo a děda nám k vyprávění loupal jablka. Měl na to takový malý nožík s perleťovou střenkou. Jablka byla v modré keramické míse. Loupal je na zkažené výkresy svých projektů a já jsem s radostí pozoroval, kterak se průčelí domu důchodců v Kobylisích pokrývá odpadem. Dům samotný musel odpovídat představám soudruhů, takže to všechno vypadalo jako tehdejší oficiální ideál krásy, všechno muselo vypadalat jako kol-domy v Porubě. A tak zapadaly balkóny, zdobená okna se sgrafity a děda nám vyprávěl, jak bojoval na bitevní lodi o Bospor a Dardanely. Každý výstřel děl jsme slyšeli a bylo nám úplně jedno, že bitevní loď Viribus Unitis v této bitvě nikdy nebyla. Nebo také děda převyprávěl všechny detektivky Edgara Walace. Vyprávěl tak poutavě, že jsem musel chodit se ségrou na záchod, protože se bála, že by na setmělé chodbě mohl být ten vrah v černém plášti.

já a SR-71 Blackbird, rok 2016

Tehdy jsem si vzal jako životní krédo, že až budu já mít své děti, že určitě nebudu vyprávět o Smolíčkovi pacholíčkovi. Ostatně Honza dostal pohádky od Jindřicha Šimona Baara a tam byly takové mordy, že proti tomu byl Walace čajíčkář. Měl jsem vůbec spoustu předsevzetí. Nikdy jsem si nerozuměl se svým tátou. Byl neuvěřitelně šikovný, postavil mi elektrické vláčky, dělal na zakázku dřevěné modely náklaďáků. Bohužel nikoliv pro mě. Když jsem si chtěl hrát s Tatrou 111, kterou dělal můj táta, musel jsem k sousedovi. Na nátlak maminky mi udělal Tatru 805 i s plachtou. Ale nikdy si se mnou nehrál, nepamatuji se, že by mě vzal na klín.

naše ulice, rok 1965

Když jsem začal rozum brát, chtěl jsem fotit jako táta. Ani s tím mi nepomohl. Musel jsem chodit vykládat na Zličín vagony, abych měl na filmy a papíry, i když jsme jich měli plnou skříň. I foťák jsem si musel koupit za brigádu. Koukal jsem závistivě na Leicy a Hasselblad, kterých jsem se nesměl ani dotknout. Měl jsem dojem, že je to proto, že můj táta byl už starý a unavený člověk. Až já budu mít děti, tak jako mladý! Abych si s nimi mohl hrát. Do písmene jsem to splnil, tátovi bylo 40, když jsem se narodil, mně bylo 35, když se narodil Honza. Ale druhou polovinu předsevzetí jsem splnil. S Honzou jsem si hrál a staral jsem se o něj. Ostatně nic jiného mi nezbývalo, zůstali jsme sami. Dnes na to rád vzpomínám, tehdy to byla někdy docela kovbojka. Zvládl jsem to také díky ohromné pomoci mé mámy. Dodnes jsem rád, když můžeme s Honzou někde něco nepatřičného vyvádět. Jezdíme spolu na dovolené, Honza chodí na má autorská čtení. Z posledních akcí vím, že když je tam můj Honza a Olin Nejezchleba, že mě potom bolí hlava…

narození Honzy, rok 1985

Honza se narodil, když jsme bydleli ve Vršovicích. Tam nebylo kam jít. Já vyrůstal ve vile na Smíchově a dětství a mládí jsem trávil na naší ohromné zahradě. Naše babička nahrazovala mým spolužákům školní družinu. Na stůl před domem přinesla tác s chleby se sádlem a s cibulí, k tomu konev čaje. Zařvala: „Sváčinááá!“, my jsme se ododněkud vynořili a chleby jsme zhltli a zmizeli zas kdesi na zahradě. Běžně nás byl kolem deseti. Úžasné dětství a pak se mě snažili přesadit v mých pětatřiceti do Vršovic! Skončilo to tak, že jsem Honzu ráno sbalil a odvezl na Smíchov, kde se ho ujala máma. Pak tam chodil i do školky. U rozvodu jsem se dozvěděl, že tam dostal buržoazní výchovu. Tím bylo myšleno špatnou výchovu. Já si naopak myslím, že to je dobrá výchova. Stejně tak jsem se od Honzy dozvěděl, že jsem děvkař. Později jsem mu vysvětlil, že to je dobrá pověst. Býti děvkařem není nic zavrženíhodného!

Dnes byl krásný zimní den, já koukal do zahrady na mizející sníh a říkal jsem si, jak je mi tady dobře!

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.