24.5.2018 | Svátek má Jana


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 465

15.5.2018

My Češi jsme národem extrémů. Na jednu stranu máme dojem, že jsme něčím výjimeční a svět na nás kouká s obdivem, na druhou stranu se neuvěřitelně podceňujeme. Oba extrémy jsou hloupost. Čím bychom měli být výjimeční? Kuchyní? Každý kuchař světa znalý vám potvrdí, že naše slavná kuchyně je pozůstatek Rakouska-Uherska a je to směs těchto kuchyní upravená na naše podmínky. Snad jedině slavná svíčková je náš „vynález“. Při mých pobytech v cizině se mi stýskalo pouze po chlebu, a to ještě jen občas. V Thajsku, kde jsem strávil půl roku, jsem si zamiloval místní kuchyni a jediné, co mě naštvalo, bylo, když jsem si dal v Bangkoku steak, tak mi ho ve finále nakrájeli na nudličky, protože v Thajsku nemají v restauracích nože, pouze vidličky a lžíce. A já jsem se tolik těšil, že se zakousnu do šťavnatého fláku masa. Šťavnatý a velký byl, ale ne flák!

Pivo? Já nejsem pivař, nemohu kvalitu posoudit a protože mi chutná pivo v Anglii, kamarádi mne považují za neznaboha. Ale nešť! Jediné, co jsem poznal, že prdlavá voda, které Američani říkají Budvar, se nedá pít. Opravdu si svět před námi na zadek nesedne!

Památky? Praha, Krumlov a pár dalších míst, ale vyjeďte směrem na Louny! Rozmlácené a špinavé domy. Polorozpadlá, kdysi krásná sídla. Když pojedete na sever Čech, ocitnete se v socialismu! Kdyby se autoři přihlouplého seriálu Vyprávěj chtěli nedejbože dokopat k nějaké autenticitě, stačí vyjet směr Slaný a tam se zanořit do vesnic a městeček mimo hlavní tah (Radonice, Koštice a další). A hned máte socialismus jako na dlani. Před tím určitě nikdo na zadek nepadne! Leda vyznavači retro…

Takže skutečně nejsme střed světa a při svých pracovních toulkách po světě jsem zjistil, že 99 % procent lidí o nás nic neví. Dokonce se i diví, že „národní poklad“ Auto Škoda je z České republiky, většina považuje tato auta za německá. A to už vůbec nemluvím o našem dalším „národním pokladu“, božské Heluš! Tu nezná už vůbec nikdo.

Ovšem na druhou stranu se podvědomě podceňujeme. Když jsem pracoval u ČSA, všechny manuály na palubě letadel byly pouze v angličtině, protože všichni piloti mluví anglicky. Neříkám, že to je oxfordská angličtina, ale dokážou manuály přečíst a rozumět jim. Že to je normální? Není! Dělali jsem overnight stop pro Air France. Posádky nám dávaly silně najevo naši méněcennost, protože jsme byli z Východu. Ovšem když měli nějaký technický problém, nedokázali ho popsat anglicky a už vůbec ne to napsat do tech logu, kam se píší závady a kde na ně mechanik musí odpovědět. Kolikrát jsem nejen já, ale i kolegové upozorňoval posádku, že ve smlouvě je angličtina a oni že udělali zápis ve francouzštině. Kapitáni většinou začali zuřit, že je přeci nebude mechanik poučovat. Zástupce Air France se nabízel, že nám to přeloží, ale my jsme trvali na tom, aby to napsali v angličtině. Většinou to skončilo tím, že kapitán vzal pero a vztekle svůj román přeškrtal a napsal „nil defects“ a byl problém opraven! V manuálech měli jednu stránku napsanou ve francouzštině a na druhé bylo totéž anglicky! Stejně tak to měly i posádky Lufthansy, ale ty se chovaly slušně.

Boeing 747

Zvláštní kapitolou jsou Asiaté. Ti byli pro mne největším zklamáním. Měl jsem za to, že třeba precizní Japonci budou mluvit perfektně anglicky. Když tady v Praze byly několikrát Japan Airlines, vyžadovaly stálý tým na obsluhu jejich letadla. Hodinu před příletem jsme museli stát nastoupení v hale před mekáčem. Tam byl člověk, který o sobě tvrdil, že je „team leader“. Šílenou angličtinou nám žvatlal cosi o tom, jak máme jejich letadlo kontrolovat, a na přinesené tabuli měl ještě namalované schéma! A to bylo každý den! Jednou si mě zavolal a snažil se mi vysvětlit, že posádce nešel zavřít po startu pneumatický ventil startéru motoru číslo dva. A jestli bych se nemohl podívat do našeho skladu náhradních dílů, jestli tam tento díl není. Marně jsem namítal, že ČSA nemají Boeing 747, takže na něj nejspíš nebudou ani náhradní díly. Nicméně mi dal japonsky popsaný papír, kde jediné, co bylo po našem, bylo číslo dílu. I zanořil jsem se do skladových zásob a zjistil jsem, že Boeing 737 má stejné číslo ventilu, až na poslední tři čísla za pomlčkou. 

Snažil jsem se tu žlutou bestii donutit, aby se podívala do manuálu 747, jestli se dá tento díl namontovat. On místo toho už objednal díl z Frankfurtu a hotel pro cestující. Létal jako magor po letišti a neustále něco japonsky řval. Zdeněk, můj kolega, se těšil, že to určitě zakonči slavnostním harakiri. Bylo nám sice divné, jak letadlo může letět z Tokia až do Prahy na tři motory, protože s touto závadou by se musel motor vypnout, ale šílený Japonec nám řekl, že to zjistili až po několika hodinách letu, což byla očividná hloupost. Po příletu jsem se spojil s posádkou a kromě toho, že jsem jim řekl, že mají špalky pod koly, že mohou odbrzdit, jsem se zeptal, jak je to s motorem číslo dva. „A co by mělo být s tímto motorem, letadlo je v pořádku. Jenom ho natankujte a může letět zpět.“ Díky americké angličtině mi bylo jasné, že v kokpitu sedí někdo normální, s kým se mohu domluvit. Šel jsem za posádkou a ještě jednou jsem se amerického kapitána zeptal, co bylo s motorem číslo dva. „Vůbec nic, co by s ním mělo být?“ Tak jsem mu řekl, co se dělo v Praze před jejich přistáním. „To je idiot! Zrušte to, proboha, letadlo může letět domů, nic mu není.“

Samuraj mezitím létal po ploše. Řval na nakladače, aby letadlo nenakládali, že nikam neletí, že je rozbité. Zdeněk za ním šel a řekl mu, že letadlo je v pořádku, že může letět zpět. Japonec ještě víc zežloutl, vyskočil asi metr vysoko a pisklavým hlasem ječel na Zdeňka, ať mu neříká, co má dělat. Konec tomu udělala starší Japonka, která ho seřvala (tedy, nejspíš seřvala, bylo to japonsky) a chrabrý samuraj zmizel jak pára nad hrncem. Nechal catering a nakladače stát u letadla. Řekli jsme jim, že letadlu nic není, že ho klidně mohou nakládat. „Doufám, že teď ten blb konečně spáchal to harakiri!“ Je to dost možné, další dny už brífingy nebyly a „team leadra“ jsme už nikdy neviděli.

Podobné zkušenosti jsem měl s Yangtze River Expres, což byla obskurní společnost ze Šanghaje. Ti měli v Praze mechanika, který uměl jen čínsky. Jediné, co ho na letadle zajímalo, byla zalévací jídla, která měla posádka s sebou. Letadlo ho nevzrušovalo. Jednou jsme dělali na motoru a on se čirou náhodou rozhodl, že to po nás překontroluje. Byl vítr a Číňani nepoužívají kapesníky, takže měl u nosu nudli jako šálu, která vlála ve větru. Kolega to pečlivě sledoval a když byl výkmit nudle nebezpečně blízko mého obličeje, zařval, já uhnul a nudle přistála na motoru. Naštěstí kvůli svérázné údržbě letadel se tato společnost dostala na black list a přestala do Evropy létat.

Takže jsme hrdí na nesmysly, ale že nejsme úplně blbí a dokážeme se v problémech orientovat na rozdíl od těch, kteří se nad námi povyšují, to nějak podceňujeme. Ale to je ten náš poklad, ne pivo!



Diskuse


A. Pakosta
15:57
15.5.2018

P. Khail
9:42
15.5.2018

K. Pavlik
0:40
15.5.2018

B. Michal
8:25
15.5.2018

J. Jelínek
9:35
15.5.2018

P. Khail
9:46
15.5.2018

K. Pavlik
10:04
15.5.2018

J. Fridrich
10:13
15.5.2018

K. Pavlik
12:03
15.5.2018

P. Kmoníček
15:30
15.5.2018

K. Pavlik
16:24
15.5.2018

počet příspěvků: 11, poslední 15.5.2018 04:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.