K napsání tohoto pokračování mě inspiroval pan Jakub Přibyl, prý nejlepší someliér u nás. Nechci a ani nemohu zpochybňovat jeho znalosti o víně. Já rozeznávám dva druhy vín: ta, co mi chutnají, a ta druhá.

Hned na začátku bych se rád podivil, když pan Přibyl napsal, že stáčená vína jsou jen náš fenomén. Divil bych se, že by člověk tak zběhlý v someliérství nikdy nebyl třeba v Madridu: kolem Plaza Mayor je tolik stáčíren vína, že než jsem je obešel, tak jsem byl na „gramatiku“! A protože jsem byl nešťastný z nenaplněné lásky a můj chlebodárce ve vedru nechtěl pracovat, absolvovali jsme toto kolečko každý den, až jsme měli natrénováno a došli jsme domů celkem rovně.

Při pití vína znalecky nepomlaskávám a po půnebí neválím, ale pošlu to rovnou dolů, jako žádanku na dobrou náladu. A tak mi nic neříkají kecy o kyselinkách a tříslovinách, chuti a vůni jasmínu nebo břidlice. To se nesmějte, to skutečně v someliérské tabulce je! A jsou tam ještě svéráznější chuti jako spálený bakelit, asfalt, shnilé seno, křemen, pazourek, kyselé zelí a další. Já osobně bych asi spálený bakelit nemusel a už vůbec nevím, jakou chuť a vůni má pazourek - mám za to, že v muzeu Velké Moravy by mě čuchnout nenechali!

Jistě bude nějaký rozdíl mezi lahví za 800 Kč a litrem ze stáčírny za 70 Kč, to přiznám. Až na to, že bych si nejspíš tu za osm stovek nekoupil. Jsem důchodce a jak říká jedna má půvabná kamarádka: „Své perly sázím jinam!“

Mám známého, nemohu říct kamaráda, který se považuje za znalce vín a protože mu chybí „kinderstube“, tak si ve společnosti, která pije klasická, v Evropě ojedinělá (jak píše pan Přibyl) stáčená vína, otevře lahvičku ledového vína, znalecky očuchává špunt, znalecky vínem ve sklenici krouží a pak pomlaskává, jaká je to dobrota. Protože, jak jsem napsal, není příliš vychován, nikomu nedá ochutnat a s pomlaskáváním lahvičku vypije sám. Tak jsem dlouho nebyl seznámen s chutí ledového vína. Ale docela nepolíben nejsem, měl jsem ho, neb jsem dostal lahev k šedesátinám a o tu jsem se rozdělil se Zuzanou. Musím říci, že to byl zajímavý poznatek, ale zalíbení jsem v tom nenašel. Je to stejné, jako když jsem v Thajsku jedl smažené červy. Zajímavé, ale shánět se po nich tady určitě nebudu.

Ze stejného kadlubu je poznámka Zdeňka Pohlreicha o tom, že se tady málo jí ryby. Já mám ryby rád, ba co dím, velmi rád. Chuť mě přejde, když vidím jejich ceny. Ostatně pan Pohlreich, když dělal candáta, skvělou rybu, vyčíslil cenu jednoho filetu na celkem dvě stě korun - ne celého filetu, ale jedné porce! Pravda, i zbytek se dá spotřebovat, ale cena rybího masa je rána! Když si člověk koupí rybu na sádkách, je cena někde jinde a dá se to občas koupit.

Nedávno mi přeposlal Jirka Wagner černobílé fotky ze šedesátých let z rybího buffetu „U Vaňhů“. Tam jsem chodil strašně rád! Rybí speciality, polévky a hlavně džuveč s hranolky! To byla božská mana! Na zdech bufáče byly vymalované rybníky a jihočeské motivy a na stojáka tam člověk dostal něco mezi nebem a zemí! Kamarád byl v Řecku za svým bratrem, který tam vaří čtyřicet let v řecké hospodě. „Brácha, udělej mi prosím, džuveč jako u Vaňhů!“ „To není problém, prosím tě, džuveč dělám léta!“ Udělal, byl skvělý a určitě byl takový, jaký má být, ale nebyl ani zdaleka jako U Vaňhů!

A tak vás na konec své filipiky musím ujistit, že i nadále nebudu pomlaskávat nad drahými víny, nebudu se tvářit vznešeně, abych dodal pití vína slavnostní ráz. Ale na druhou stranu si hubu neošidím moravským jabčákem (dá sa - nedá sa - dá sa Pražákům!). Víno-kyselinu jménem Bordeaux s vyobrazenou bránou na etiketě budu dávat i nadále jen pod maso!

Rybárna v pasáži Jalta

Aby ryba měla v čem plavat

Muka rozhodování

Zoufalství kuchaře nad prázdnými hrnci

Foto zaslal Dušan Veselý