Končí školní rok a rodiny se chystají na dovolenou. Já měl vždy smíšené pocity. Jako normální kluk jsem se těšil na konec školní buzerace a vrtošivých dotazů rodičů typu: „Máš všechno do školy hotové? Naučil ses tu matiku?“ Prohlásil jsem sebevědomě, že mám vše do školy hotové.Ale nebyla to pravda, samozřejmě. Což mi druhý den dokázalo hned několik učitelů. Netvrdím, že si na mě zasedli, to bych jim křivdil. Prostě jsem uměl kulové, ale četba nějaké velmi zajímavé knížky, diskuze s bráchancem na nějaké veledůležité téma měly pokaždé přednost před školou.

Na průmce nám soboty a neděle vylepšoval náš matikář, který skutečně nebyl úplně normální a i ve škole se věnoval svému koníčku - konzumaci alkoholu. Dával nám tolik úkolů, že jsme s tím trávili celý víkend. Pamatuji si, jak nám dal jakýsi úkol, kde jsme měli cosi spočítat a narýsovat. „A nakonec si to vymalujte barevně a uvidíte, jak se vám to bude líbit!“ Jo, akorát tak prd, ty vole! A měli jsme po víkendu. On sám, když měl dojem, že musí doplnit hladinu alkoholu, tak řekl: „Buďte tady tiší, zapomněl jsem si v kabinetu šestibokou versatilku!“ a odešel směr kabinet, kde do sebe kopnul pivo a rum. Nepamatuji si, že by měl někdo tohoto člověka rád. A nebyl ani oblíbený u svých kolegů, zejména u kolegyň. Já z matiky propadal a on mně dohodil doučování u jednoho profesora z vedlejší průmky. Měli společného koníčka a pan doučující profesor byl několikrát tak „na šrot“, že se o výuce nemohlo ani mluvit.

Tak jsem se na to vykašlal a maminka mi našla doučování na Strahovských kolejích. Byl to kluk, kteý měl německé jméno, ale mluvil plynně česky a měl talent a tu matiku do mě naládoval. Jenže pan profesor, když zjistil že nechodím k jeho kamarádovi, kterému tak ušel jistý zisk, mi řekl: „Čechu, vy máte vlasy jako naondulovaná kobyla. Dokud se neostříháte, nebudu vás zkoušet!“ A dodržel to! I když jsem si vlasy nechal zkrátit a moje máma šla do školy, aby ukázala, že i ona má přírodně vlnité vlasy, nic to nebylo platné. Písemky jsem měl bez chyby, ale dostával jsem za ně čtyřky a i když jsem nebyl zkoušený, měl jsem z ústního zkoušení za pět.

Nakonec, když jsem měl propadnout, požádal jsem ředitele o komisní přezkoušení. Dvě hodiny mě ten idiot zkoušel bez přestávky a já byl tak našrocený, že jsem neudělal jedinou chybu. Nakonec i komise uznala, že mě chce jenom utopit a že se mu to nedaří, tak ředitel Sokolík tomu jeho řádění učinil přítrž a řekl, že jsem všechno uměl a že mi navrhuje jedničku. Ten magor hodil po řediteli propisku a řval: „To nikdy, jedině přes mou mrtvolu!“ a vyřítil se ze třídy. Já jsem řekl, že by se to dalo snad nějak zařídit, že svět by zase o tolik nepřišel. Pan ředitel mě napomenul, abych netahal tygra za ocas, a jen stěží potlačoval smích.

Dodnes, když se setkávám se spolužáky, tak si to pamatují. A hlavně má profesorka ruštiny, která byla také členkou komise. Té zase ten cvok ťukal propiskou do výstřihu, když jí něco vysvětloval, a ona mu slíbila pár facek, když toho hned nenechá.

Nakonec jsem se ho zbavil a letadla i aerodynamiku jsem udělal na výbornou, protože jsme na to měli profesora inženýra Krajinu, což byl jeden z nejlepších kantorů, které jsem znal. A také jsem se tím pak celý život živil.

A ten druhý pocit? Ten byl rozpačitý, protože všichni moji spolužáci měli nějaké chalupy a chaty, a tak v Praze nezůstal nikdo, s kým bych mohl jít na víno nebo na rum. Prostě žít společensky. Takže jsem chodil jen s bratrancem a s kamarádem Jardou, ale i to bylo skvělé a nemělo to chybu, dodnes na to vzpomínáme. Vlastně... Jarda ne, ten byl vzorný a já jsem si to všechno vymyslel!