Napsal jsem, že nejsem kutilem. Tím skutečně nejsem. Ale za koupí plynového sporáku do kuchyně, v které není plyn, stojí má sestra (opět!). Vysvětlím. Když nám zemřela maminka, napřed jsme měli se sestrou strach, aby nás neposlali do děcáku. Stali se z nás sirotci. Mně bylo padesát šest a sestře padesát osm! Život se s námi nemazlil! Pak jsem začal byt po mamince zařizovat.

V té době skončil svou éru v Praze jeden obchodní řetězec a jeho super-hyper koupil jiný řetězec. Zboží předchozího provozovatele sestěhovali do jednoho kouta a prodávali ho s velikou slevou. Tam jsem koupil mikrovlnku, lednici a chtěl jsem koupit i sporák. Rozhodoval jsem se mezi varnou deskou s troubou a mezi klasickým sporákem. „Brácha, viděla jsem tam plynovej sporák, v nerezu, jako máš ledničku a mikrovlnku, kup ho.“ „Já bych rači varnou desku!“ „Ale prdlajs, kup ten sporák. Stojí polovičku.“ „Počkej, je tam vůbec zavedený plyn?“ „No jasně že je, když jsem tam bydlela, tak jsem tam měla plynovej sporák.“ Na to má přítelkyně, která má doma plynový sporák, rozhodla, že plyn je nejlepší. Z nás dvou jsem já ten, kdo vaří, ale mně to bylo vcelku jedno. Tak jsme objednali plynový sporák. Cena byla víc než lákavá.

Sporák přivezl silně nerudný dědek a narazil na mě, totálně vytočeného. Proč? Když jsem demontoval starý elektrický sporák, zjistil jsem, že roura, o které jsem se domníval, že je od plynu, a sestra mě ujistila, že je, končí za elektrickým sporákem bez jakéhokoliv ventilu nebo záslepky. Prostě roura s dírou na konci! Roura, která je takto zakončena, nemůže vést plyn, to dá rozum! Když jsem zjistil, že na druhé straně zdi je roura uříznutá, a je tedy dlouhá jenom asi metr a plyn v ní rozhodně není, přivezli plynový sporák! Dědek začal něco plantat, že si mám ten sporák donést domů sám a ten starý mu zase přinést. Když před sebou viděl živý papiňák, který hodlal právě vybuchnout, neřekl už ani slovo a na rudlu přivezl sporák do kuchyně, starý si odvezl a raději rychle mazal pryč.

V tu chvíli jsem začal na zahradě řvát a posílat svou přítelkyni a sestru do temných míst. Do zabaleného sporáku jsem kopal a postupně jsem přestal používat slovesa a používal jsem pouze jména ze živočišné říše, většinou skotu. Když jsem už přestával, neb jsem byl vysílen, přišla žena mého srdce a sladkým hlasem se mě zeptala, jestli přivezli ten sporák. V tu chvíli se mi dostalo nebývalých čerstvých sil. Vzal jsem ji za ruku a dovlékl do kuchyňky: „Můžeš mi vysvětlit, proč jsme koupili plynový sporák, když tady není plyn?!“ „Ale tvoje sestra říkala, že tady na plynu vařila?“ „Jo, říkala, ale tady žádný plyn není. Já vezmu ten sporák a odtáhnu ho na ulici, ať si ho bezdomci odvezou do sběru. Že já vůl vás poslechl! Já idiot!“ Zuzana viděla rouru, ukázala na ni a povídá: „A co je toto?“ „Jo, von plyn pude rourou, která nemá žádnej konec, možná u vás v Dejvicích, ale tady na Smíchově ne!“

Dostával jsem se opět do stavu přetopeného papiňáku a Zuzana viděla, že se mnou nic nepořídí a nechce-li, abych dostal infarkt, musí jednat: „Tak dobře, já jsem to zvorala, tak já seženu plynaře, aby udělali přípojku ke sporáku, když je tady plynové topení, tak snad ho protáhnout přes dvě místnosti nebude takový problém. Jak řekla, tak i udělala. Druhý den sporák sporákoval.

Přípojku dělali odborníci, dali nám i certifikát o přezkoušení. Problém nastal na podzim, když jsem chtěl zapnout topení. Otočil jsem uzávěrem plynu u kotle a předpisově jsem držel knoflík stisknutý, aby se systém odvzdušnil. Poté jsem stisknul tlačítko piezoelektrického zapalování. V mém bytě způsobila ta malá, nevinná jiskérka neuvěřitelnou spoušť. Strašlivá rána odhodila kryt kotle a plameny šlehaly od přípojky až ke stropu. Stačil jsem bouchnout do uzávěru plynu, abych vypnul jeho přívod. Zíral jsem na očouzený kotel. V tu chvíli vešla Zuzana: „Už si to zapnul? Mně je zima!“ Takhle se člověk stává vrahem! Jenom slaboši vraždí pro peníze a z jiných nízkých pohnutek! Stál jsem tam s ohořelým obočím a bez ofiny, saze na stropě - a paní je zima! „Tady něco strašně smrdí, nepálí se tady něco?“ Kdybych ji neměl tak rád, byl bych druhý den na obálce všech bulvárních periodik!

Pak si konečně všimla, jak vypadám a jak vypadá prádelna, ve které kotel je. „Proboha, co se tady stalo? Ty seš nějakej vohořelej, skoro jako Mistr Jan v Kostnici!“ A to už jsem ji hnal: “Co jsi tady měla za debily, jak si rouru s plynem natočili, aby mohli udělat přípojku, tak jí pak neutáhli, hovada!“ „A ono ti to bouchlo?“ „Ne, to jsem se jenom uprd!“ Vzal jsem si vercajk a dotáhnul přívod plynu, kterým se dalo otáčet rukou. Zavolal jsem kamaráda, který dělá plynové spotřebiče, a řekl mu, že mám podezření, že mi utíká plyn, jestli by nemohl ke mně sjet. Za chvíli byl u mě a měřákem žádný únik nezjistil. „Co blbneš, ty si holíš obočí, to je teď ´trendy´?“ Tak jsem mu po pravdě řekl, co se stalo. Mohl se potrhat smíchy. „To víš, my to tak děláme, ale občas se stane, že to někdo zapomene dotáhnout, pak je z toho takový řachanec!“ „To se dost divím, že těch baráků po výbuchu plynu nespadne za rok víc, když takhle pracují profíci!“

S tou mikrovlnnou troubou jsem měl také krásný zážitek. Jsem člověk, který čte manuály, až když je všechno v háji. Tak jsem jednal i s mikrovlnkou. Nepřekvapilo mě, že má mnoho ovládacích prvků. Byly to prostě hezké nerezové knoflíky. Jednoho dne jsem se rozhodl pro odvážný kousek: zkusím si opéci kus vepřového. Nechtěl jsem, aby prasečí maso bylo vysušené, a tak jsem přikryl misku s masem plastovým krytem. Navolil jsem knoflíkem pečení vepřového masa a spustil troubu. Za chvíli jsem se šel podívat, co se děje. V kuchyni byl zvláštní pach, rozhodně to ale nebyla vůně pečeného masa, i když jistý akcent toho druhu tam také byl. Podíval jsem se okénkem do trouby a viděl jsem velmi zvláštní útvar: Pečeně vypadala jako vakuově balené maso. Plastový šturcl se roztekl a dokonale obalil vepřové. Když jsem maso vyhodil, přišel na řadu manuál. Tam jsem se dozvěděl tajemství: při pečení nesmí být maso ničím přikryté, protože trouba je vybavená infrazářičem! Zase jsem o něco chytřejší!

Od průmky kamarádím s Tomášem Hyanem. Dnes je to vážený motoristický novinář, předseda různých mezinárodních jury a šéfredaktor časopisu Automobil. Je to prvotřídní odborník na automobily všeho druhu a jejich historii má v malíčku. Tomáš se několikrát stěhoval a já mu pomáhal. Když se stěhoval do Dejvic, pomáhal nám také jeho bývalý švagr, plynař. Ten s sebou přivedl svého kamaráda, také z oboru. Řekli, že zatím zapojí plyn, abychom mohli připojit sporák a karmu. Když jsme zrovna vytáčeli nějaký větší kus nábytku na schodech, ozvala se z Tomášova nového bytu strašná rána. Oba plynaři vyběhli na chodbu a hrdě hlásili, že karma je připojená. „A co byla ta strašná deha?“ „No, malinká explozička, ale jenom taková malinká, tu my plynaři používáme, když potřebujeme pročistit starší spotřebič!“ Podle toho, že vypadali jako Sakmarovci, když šli ohlásit soudruhu Husákovi splnění rekordu na své šachtě, čistění proběhlo řádně. Žádná saze v komíně nezůstala, všechny je měli na hubě. „Hele, a nebyli ste tenkrát v tý Hirošimě, když to tam řachlo, nečistili jste tam někomu plyn? To byl řachanec, že zmizelo celý město.“

Tomáš je nejenom výtečným novinářem, ale také strašně rád závodí. Již od školy, kdy si kupoval staré wanderery, BMW a jiná monstra. Jeho tehdejší žena mu dělala občas spolujezdce. Při jedné soutěži, kdy měl Tom dobré umístění, ho potkala taková malá lapálie, začalo mu auto za jízdy hořet. „Marie, jestli ti je život milej, has! Zastavit nemůžeme, máme dobrou pozici!“ Marie vzala kabát ze zadního sedadla a začala hasit. Protože Tom měl auta vždycky ve „vzorném“ pořádku, auto stejně nedojelo pro nějakou technickou „maličkost“. Tomáš byl a je velký „srdcař“, kterého hned tak něco nerozházelo. Jednou jel se svou Maruškou za mnou do Tábora. Tehdy ještě byla na táborské silnici řada železničních přejezdů. Jeden byl obzvláště vypečený. Byl v kopci a železniční trať dělala vlastně jakýsi hoblan, který auto, když jelo rychleji, vyhodil do vzduchu. „Marie, tenhle přejezd vždycky skáču, dávej bacha!“ Ledva to dořekl, auto se vzneslo do vzduchu. Když za šraňkami přistálo na silnici, šťastný řidič se otočil a viděl, že jeho ženě chybí vpředu jeden zub!

Po několika soutěžích, které skončily rozpadnutím auta, začal se Tom plně věnovat novinařině, kde neohrožoval nikoho, ani sebe ne. A je to dobře, protože bychom přišli o jednoho z nejlepších motoristických novinářů.