V životě jsem měl jedno ohromné štěstí. Kromě láskyplné péče mé rodiny jsem až na výjimky měl skvělé učitele. Kantor, ať na základce nebo pak na střední škole, je člověk, který značně může ovlivnit osobnost člověka. A tak bych rád tady vzpomenul na mé učitele a vzdal jim tak hold.

Na první stupeň základní školy jsem chodil na Podbělohorskou ulici. Náš dům a školu dělila ulice a zahrada, takže jsem nemusel nijak zbytečně brzo vstávat. Proběhl jsem naší zahradou, přešel ulici, po které projelo jedno auto za týden, přelezl jsem plot a byl jsem ve škole. První a druhou třídu jsem měl paní učitelku Hrdinovou, byla to už tehdy stará paní, chodila v černém a měla na hlavě drdůlek. Nijak zvlášť se mi do paměti nezapsala.

Ve třetí třídě jsme dostali Mužíka, mladého kantora, který hrál báječně na piáno a krásně zpíval. Založil dětský sbor, což byla celá naše třída, která čítala čtyřicet dětí. Učili jsme se zpívat, intonovat a bylo to v době, kdy se všude zpívaly budovatelské písně a my mladí pionýři jsme stáli pevně na stráži tábora míru a socialismu. Jenže Mužík byl vynikající učitel, učil nás lidové písničky, ale také písničky ze začínajícího Semaforu, Ježka a samozřejmě rock and roll. Protože to mělo přídech zakázaného ovoce, zpívání jsme si zamilovali. S Mužíkem jsme absolvovali několik pěveckých soutěží a myslím si, že celkem úspěšně. Vzpomínám na něj vždy, když jsem doma sám a snažím se zpívat nebo když jedu autem a zpívám si. Můj talent byl tak pronikavý, že dnes bych svým kvílením, které považuji za zpěv, mohl odhánět zloděje či vyhlašovat letecký poplach.

V šesté třídě, kterou jsem již absolvoval v ústavu na Plzeňské, jsme měli za třídní paní učitelku Pfaffovou. Byla to skvělá učitelka. Od ní jsem dostal neuvěřitelnou věc: „Diplom za vzorné chování“, čemuž má předobrá matka nevěřila a měla dojem, že jsem si ho opatřil někde podvodně. Pfafína, jak jsme ji překřtili, to dala žákům, o kterých byl přesvědčená, že dokáží samostatně myslet a tím se nějak vymykají průměru. Tím se ovšem dopustila neodpustitelnému hříchu, protože tím vlastně ohodnotila největší syčáky, protože my jsme se ve škole nudili a takový předseda školního výboru KSČ, češtinář Syblík, ten nás přímo nenáviděl. Zatím co on brousil stále dokola větný rozbor a celkem mu nevadilo, že nevíme, kde se píše měkké a kde tvrdé i, nemohl a nechtěl pochopit, že se snažíme dělat školní noviny, smolíme články a básničky (které nám opravovala má matka) a za tyto aktivity nás neuvěřitelně dusil. Pfafína si bohužel vzala život, když jsme byli v sedmé třídě.

Naším třídní učitelem se stal pan Boček. Protože učil biologii a zoologii, hned dostal přezdívku Boček, přítel psů a koček, kterou jsme později zkrátili na „přítel“. To byl kantor tělem a duší a my jsme ho milovali. Protože jsme byli třída s nejhorším chováním a s nejlepším prospěchem, neměl to s námi lehké. Neustále za nás žehlil nějaké průšvihy. Láďa Hlavatý, který je geniálním matematikem, nebyl žádným upoceným „kyberneťákem“ , bubnoval ve školní kapele a při hodinách matematiky si zásadně nevedl sešit. Zatímco matykářka se snažila vypočítat na tabuli nějaký příklad, Láďa chvíli po zadání rovnice zahlásil z lavice, že x je 15 a y 20. Rozzuřená učitelka, která měla celkem správný dojem, že z ní udělal pitomce, se vrhla na jeho lavici v domnění, že tam musí mít někde sbírku úloh, když zná výsledek. Ale Láďa žádnou sbírku úloh v lavici neměl, on totiž v lavici vůbec nic neměl, protože razil heslo, že učebnice a sešity nosí jenom malověrní. Vlastně měl jeden sešit, který měl nadepsán „spjef“, a tam měl všechny předměty. Ještě víc matykářku „nahodil“, když po jejím půlhodinovém snažení vstal z lavice, přistoupil k tabuli se slovy: “Tady máte chybu, opravte si to, takhle by vám to nevyšlo!“ a odkráčel zpět do lavice.

Jednou jsme naši „milovanou“ matykářku doma zamkli. Když jsme šli do školy, Milan vzal visací zámek a řetěz a zamkli jsme jí branku ze zahrady na ulici. No a bylo po písemce! Učitelka se nemohla dostavit na hodinu. Než sehnala někoho, kdo by zámek přeřízl, tak to chvíli trvalo. Čím ovšem byla pozoruhodná, to byly poznámky do žákovských knížek, pravá mistrovská díla. „Váš syn létal po chodbě jako blázen a když jsem se ho zeptala, jak se jmenuje, zaštěkal jako pes! Prosím o vyjádření rodičů!“ Není to krása? Kolega Honza Čejchan se ovšem chlubil jiným mistrovským dílem: „Čejchan skáče po klavíru a řve jako tur!“ Případně: „Váš syn při výkladu o měření času začal tikat a když jsem ho napomenula, začal zvonit, i když zdaleka nebyl ještě konec hodiny!“ Její poznámka „Směje se mi drze do očí za zády“ již téměř zlidověla. Ovšem její „Žák přišel o hodinu pozdě do školy s tím, že převáděl slepce, a na otázku, proč mu to trvalo hodinu, mně sdělil, že slepec nechtěl jít.“ Tomu mohla konkurovat jenom poznámka: „Váš syn přišel o hodinu a půl pozdě do školy a vymluvil se, že při odchodu do školy doma omylem šlápnul na otevřenou tubu s pastou na zuby a že ji musel dát zpět do tuby. Zkontrolujte prosím stav vaší pasty.“

„Přítel“ si se zalíbením tyto poznámky četl a náramně se bavil. Myslím, že si ty obzvláště vypečené vypisoval. Matematika a fyzika paní učitelce moc nešly, ale evidentně měla básnické střevo.

Na průmyslovce jsme sice neměli žákovské knížky, ale naše nápady měly díky věku trochu jiné grády. Tam se profesoři dělili na skvělé a na ty ostatní. Mezi „ostatními“ nebyl celkem žádný rozdíl. Mezi skvělé patřili naši třídní, Blanka Holá a ing. Svatopluk Krajina. „Blanička“ nás místo doporučené četby učila texty Suchého, Holana, Škvoreckého, Hrabala a Kundery. Tak jsme nepoznali Annu Bordelářku ani Jak se kazila ocel a jiné perly naší a sovětské literatury. Na stavbu a konstrukci letadel jsme měli ing. Krajinu. Nikdy jsem nezažil a asi nikdy už nezažiju tak všestranně vzdělaného člověka. Kromě toho, že měl aerodynamiku, statiku a konstrukci letadel v malíčku, hovořil několika jazyky, byl znalcem světové literatury, prostě renesanční člověk. Kromě toho byl ještě skvělým kamarádem a za svou třídu se dokázal bít hlava nehlava. A v mém případě se rozhodně měl za co bít! Přidělal jsem mu svými průšvihy spoustu vrásek.

Můj největší průšvih na průmce jsem měl se školnicí.

Silně vyvinutá školnice mě neustále naháněla, vždycky když kontrolovala, jestli jsou žáci přezutí, tak položila své poprsí na parapet svého špízovacího okénka a ode mne požadovala, abych jí podal papír se seznamem nepřezutých hříšníků nebo shodila něco jiného a chtěla, abych jí to podal. Když jsem se s požadovaným zvedl, zabořila se má pubertální hlava do jejího poprsí, které lstivě vystrčila ven. Nevěděl jsem, jak se jí zbavit. Neustále požadovala, abych jí s něčím pomohl domů, tam se v chodbě předklonila a já jsem chtě-nechtě narazil do středně velkého horkovzdušného balónu, navlečeného do černých tepláků. Když mi začala jednou ukazovat pornografický časopis, prchnul jsem. Ne, že bych něco měl proti nahaticím, ale v té době jsem byl zrovna zamilován do Jáji, která mě sice nechtěla, ale měla celkem normální parametry, a školnice mi byla odpudivá. Ovšem uražená ženská dokáže neuvěřitelné věci, a tak nahlásila řediteli, že jsem jí řekl, že je kráva.

Což jsem sice neřekl, protože se to ženám neříká, i když to byla v tomto případě pravda. No a mašinérie mého vyloučení v posledním roce školy se dala do pohybu. Místoředitel, který to řešil, byl stejný blb jako školnice, takže z toho udělal ukázkový případ. Korunu tomu dala ruštinářka Zinočka zastupující našeho třídního, který byl v nemocnici se žaludečním vředem. Zinajda prohlásila, že teď jsem řekl, že je školnice kráva, a zítra bych ji mohl třeba i znásilnit! Na to moje máma, zavolaná do ředitelny, dostala záchvat smíchu, neboť školnice byla přítomná i ve svých černých teplákách, ale protože se jednalo o slavnostní okamžik, měla na sobě i propínací zástěru a nové důchodky. Zinajda spolu s místoředitelem navrhli vyloučení ze školy, ale pedagogická rada sestávající se i z ostatních kantorů, to změnila na podmíněné vyloučení (nechali si rezervu, kdyby k tomu znásilnění skutečně došlo). Pak se vrátil náš třídní, nechal si ode mne všechno vysvětlit a spolu s profesorem Králem konstatovali: „Kdybys jí, ty vole, znásilnil, byla by šťastná a dala by pokoj, takhle bude dál všechny buzerovat, mohl jsi konečně něco udělat pro blaho školy, ty nás snad nemáš rád!“

Prof. strojů Král měl takový slovník a já jsem byl jediným žákem ze třídy, spolu s Rudlou Baudisem, kterým tykal a kterým nadržoval: „Čechu, to čerpadlo by fachalo, je to zajímavý, ale proč jsi to maloval od ruky, dyť to je rys, to je nejhnusnější výkres, kterej jsem kdy viděl, to nemáš křivítko?“ „Ne nemám, mně ho vzal Baudis.“ „Ale Baudis to má taky od ruky, že tys to křivítko sežral, přiznej se!“ „Ne, prosím já jenom nechtěl, aby se Čech nade mě vyvyšoval, že to má pěkný a já že to mám hnusný a taky jsem mu nepůjčil pětikorunu, aby si mohl dělat kružnice.“ „Vy nemáte kružítko?“´“No, mívával jsem jedno, ale v závodech vrhání kružítkem, jsem ho omylem zapíchnul Markétě Kožmínové (kterou jsem mimochodem také miloval) do zad a ona ho vyhodila z okna.“

Ale abych se vrátil ke školnici. Třídní mně řekl, že mě bude muset dát asi trojku z chování, že na tom ta polovina učitelského sboru, co mě nenáviděla, trvá. Pak bylo vysvědčení a on povídá, že mně dal dvojku z chování, že se nedalo nic dělat. Rozbalil jsem vysvědčení a koukal jsem, že mám z chování jedničku. I přihlásil jsem se: „Pane profesore, ale já mám jedničku, vy jste říkal že mám z chování za dvě!“ „No, asi jsem na to zapomněl, promiň!“ Tak, takový chlap byl prof. Ing. Krajina! A má maminka se nato asi poprvé v životě opila. Vyhození synáčka na konci školy nehrozilo!

Tady v tomto pokračování jsem chtěl vzdát hold všem těm, kteří zařídili, protože abych nebyl blbej….