Kam se až dostal chlapec ze Smíchova, potažmo z Košíř? Až do Thajska! Není velký rozdíl mezi hospodou "U zeleného stromu" dnes již neexistující, a hospodami, spíš vyvařovnami pod dálnicí v Don Mueng! Není mezi nimi rozdílu, protože obě zařízení slouží těm nejchudším. U zeleného stromu měli jako jediné jídlo romadúr s cibulí, utopence, špekáčky a skvělé pivo. To v thajských hospodách desátých cenových skupin fantasticky vaří, ale nepije se tam alkohol. Pivo se dá koupit jedině v krámě, kde 0,7litrová láhev piva Singh stojí 40 Kč. Ale nesmí být "Budhaś day" nebo před pátou hodinou odpolední. Přitom, jak koukám na sošku Budhy, je to roztomilý usmívající se tlouštík, který jistě miloval jídlo a pití. Pivo má 6 % alkoholu, takže je poměrně silné. Australská vína, která stojí u nás kolem stovky, v krámě přijdou na 550 Kč! Nevím, jak to dělají borci, kteří tvrdí, že v Thajsku nevyšli z rauše. Asi je to v hotelových resortech jinak, nevím.

Než jsem odletěl, načerpal jsem znalosti o této části světa z internetu. Měl jsem na to celé dva dny! Jedna z velmi podstatných informací byla, že se dá jíst jídlo v pouličních vyvařovnách bez rizika, že si člověk přiveze domů ve svých vnitřnostech celou zoologickou zahradu. První den jsem po návratu z práce zbaběle volil letištní restauraci, která je drahá a nic moc. Tedy drahá v porovnání s hospodami na ulici, nikoliv jako na Ruzyni. Ceně odporného ruzyňského "uha" může konkurovat málo co!

Druhý den jsem následoval jednu posádku a dobře jsem udělal. Plechová bouda pod dálnicí, kde majitelé i bydleli. Měli jakousi zalaminovanou kartu, kde byla vyobrazená jídla a asi u deseti byl i anglický překlad. To ostatní hospody v této ulici neměly a s majiteli se jinak než thajsky člověk nedomluvil. Takže jsem této hospodě zůstal věrný. Thajská kuchyně je velmi kořeněná. Neuvěřitelný koncert chutí! Je jedno, jestli si dáte "přesnídávkovou polévku" nebo něco s nudlemi či rýží. Ovšem kdo nemá rád pálivé, ať tuto zem vynechá! Jedině, že by riskoval blafy bez chuti a vůně v hotelovém "Americkém baru". Ten byl nejenom předražený, ale i mizerný.

Dal jsem si polévku "Tom Yum", nebo tak nějak se jmenovala. Bylo to malé umývadélko plné skvělé polévky s dary moře, rybím masem, houbami a nudlemi. Náramná záležitost! Velmi pálivá, ale skvělá! Pozoroval jsem stevardky, jak si svá umývadélka přinesly ke stolu, na kterém byly plechovky s čímsi, a dávaly si z plechovek cosi polévkovou lžící do talířů. No, to se musím jít podívat, o co jsem se připravil, a šel jsem se kouknout, co si ty křehké dívky nasypaly do polévky. S hrůzou jsem zjistil, že si do už tak dost pálivé polévky sypaly drcené chili! Od takové bych chtěl polibek! A to přitom na každém stole bylo ve sklenicích nakládané nebo sušené chili, chili omáčka, cukr a rybí omáčka. Asi to, co bylo na stole, nemělo požadované grády! Všimli jste si, že jsem nepsal o soli? To jsem nezapomněl, sůl na stolech v laciných hospodách není. A máte-li dojem, že sůl potřebujete, a podaří-li se vám to vysvětlit personálu (o čemž mám silné pochyby), přinesou vám sůl a, sakra, ono je v ní opět chili!

Pálivost jídel má asi svůj smysl, za celý měsíc jsem neměl průjem. A to ne, že bych se bál jít na záchod, abych si hemeroidy nevypálil jako lápisem. Prostě jsem nemusel! V thajské kuchyni se také hojně používá česnek, dokonce dávají stroužky česneku na špízy.

Vedle hotelu byla jakási nóbl škola, kde děti nosily uniformy. Kolem čtvrté, když končilo vyučování, přijeli před školu prodavači se svými šlapacími prodejnami a měli již roztopeno pod rošty. Jeden nabízel masa na špejli proložená ananasem a feferonkou, pečené buřtíčky a koule z mletého masa a to vše máčené ve vařící chili omáčce. Druhý měl sortiment pečených brouků a červů, třetí pekl palačinky, které byly plněné mletým, silně kořeněným masem, ale také je dělal nasladko. Další byl zmrzlinář a další vymačkával šťávu z mandarinek a pomerančů. Kromě brouků jsme ochutnali se Zuzanou všechno. I místní formu větrníků, které nebyly plněné žloutkovým krémem, ale pečeným mletým masem nebo rybím masem se skořicí. Mně to chutnalo, Zuzaně nikoliv. Na top ten se jednoznačně umístil masový špíz s ananasem a feferonkou. I když maso bylo nasladko, bylo to skvělé. Po několika dnech, když jsme si zvykli, jsme si masíčko, stejně jako školáčci, máčeli ve vařící chili omáčce.

Kolem páté, když školu opustí poslední dítko, prodejci šlápnou do pedálů a odjedou, aby se druhý den zase vrátili. Večery jsme překlepali na nějakých zdravých zeleninových salátech bez chuti a zápachu a těšili jsme se na další den, až zase zatopí pod kotly. Inu, jídlo je buď zdravé, nebo dobré!